Proč nám čas utíká čím dál rychleji a jak se tomu bránit

Pamatujete si, jak se vám v dětství táhly týdny před Vánoci? Jak nekonečně dlouhé byly prázdniny a jak se rok vlekl jako neskutečná věčnost? A teď? Než se nadějete, je tu zase konec roku, léto proběhlo v mžiku a máte pocit, že jste nestihli ani polovinu toho, co jste si naplánovali.

Nejste v tom sami. Tento paradoxní jev provází většinu z nás a s přibývajícím věkem se jen prohlubuje. Moje sestřenice Hanka, která odešla do předčasného důchodu kvůli nemoci, to popisuje takto: „Myslela jsem si, že když budu doma a nebudu mít co dělat, budu se nudit, dny se mi potáhnou. Jenže mám pocit, že ubíhají rychleji. Týden je pryč a já si říkám, jak je to možné, když se nic neudálo?“

Vědci zjistili, že jde o skutečný fenomén, ne jen o naši představu. Důvodů je hned několik a vzájemně se prolínají.

První vysvětlení je čistě matematické. Pro osmiletého dítěte je jeden rok osminou celého jeho života – obrovský podíl. Pro šedesátiletého člověka je to pouhá šedesátina. Vnímáme čas proporcionálně k tomu, kolik jsme ho už prožili. Proto se nám s přibývajícím věkem roky zdají kratší.

Druhý důvod je biologický. Profesor Adrian Bejan z Dukeovy univerzity přišel se zajímavou teorií: s věkem se náš metabolismus zpomaluje, klesá srdeční tep, mozek zpracovává vizuální informace pomaleji než v mládí. Dětský mozek dokáže vytvořit mnohem více mentálních obrazů za sekundu. Jak Bejan vysvětluje, čas se nezrychluje – to my se z kognitivního hlediska zpomalujeme.

Třetí a možná nejdůležitější příčina je rutina. Jako děti jsme neustále objevovali svět. Každý den byl plný nových zážitků. Všechno bylo poprvé, všechno vyžadovalo naši plnou pozornost. V dospělosti, a zvlášť v důchodu, se dostáváme do koloběhu opakování. Vstáváme ve stejný čas, řešíme podobné věci, vracíme se domů, sledujeme stejné pořady. Náš mozek přepnul do automatického režimu.

Čtvrtý faktor souvisí se svěžestí a tempem života. Mladý člověk zvládá všechno rychleji – rychle chodí, rychle pracuje, rychle reaguje na podněty. Senior se naopak pohybuje pomaleji, úkony mu trvají déle, potřebuje více času na zpracování informací. A čím pomaleji se sami pohybujeme, tím zdánlivě rychleji nám čas kolem ubíhá.

Pro mnoho lidí je důchod velké zklamání právě kvůli vnímání času. Celý život se těšili, že budou mít konečně čas na sebe, na koníčky, na rodinu. A pak zjistí, že týdny utíkají ještě rychleji než když pracovali. Proč?

Když jste pracovali, měl každý den strukturu. Pondělí se lišilo od pátku, měsíce se lišily podle projektů, roky podle pracovních úspěchů a změn. V důchodu tato struktura často zmizí. Pondělí je jako úterý, červen jako září. Dny splývají v jednu šedou masu.

Zkuste se zamyslet nad svým posledním týdnem. Dokážete si vybavit každý jednotlivý den? Co jste dělali v úterý? A ve čtvrtek? Pokud se vaše dny nijak zvlášť neliší, pravděpodobně vám v hlavě splývají. A to je přesně problém.

Vědci tomu říkají chunking - mozek si pamatuje jen obecné kategorie jako týden doma, víkend u dětí, místo jednotlivých vzpomínek na konkrétní události. Čím méně zapamatovatelných okamžiků, tím kratší se nám čas zdá zpětně.

Dobrou zprávou je, že máme nad svým vnímáním času větší kontrolu, než si myslíme. Profesor Martin Wiener z Univerzity Georga Masona ve své studii ukázal, že náš mozek zpracovává zapamatovatelné a nové obrazy intenzivněji, což prodlužuje naše vnímání času. „Pokud chceme mít pocit, že naše zážitky trvají déle, musíme vyhledávat věci, které jsou pro nás nové a zajímavé,“ vysvětluje Wiener.

Řešení není v tom dělat víc věcí, ale v tom dělat věci jinak.

Vyhledávejte novost. Nemusí to být nic velkého. Vydejte se na procházku jinou trasou. Navštivte kavárnu, kam běžně nechodíte. Zkuste nový recept. Zajděte do knihovny místo do obchodu. Každá taková drobnost nutí váš mozek zpracovávat nové informace, což prodlužuje vaše subjektivní vnímání času.

Učte se nové věci. V důchodu máte konečně čas na to, co vás vždycky zajímalo. Naučte se hrát na kytaru, začněte malovat, zkuste jógu, naučte se základy počítačové grafiky. Každá nová dovednost přináší mozku stimuly, které potřebuje. A není to jen o vnímání času – nové dovednosti vás také drží mentálně aktivní.

Pište si deník. Stačí pár řádků večer o tom, co vás ten den zaujalo. Nutíte tím mozek věnovat pozornost detailům, které by jinak zapadly. A získáte záznam svého života. Když vám za rok vnuci řeknou „Dědo, co jsi dělal na jaře?“, budete mít odpověď.

Vytvářejte si mezníky. Plánujte si pravidelné akce, na které se budete těšit. Může to být měsíční výlet, týdenní návštěva divadla, každodenní procházka novým místem. Tyto mezníky vám pomohou strukturovat čas a lépe si pamatovat jednotlivé období.

Buďte přítomní. Když jdete na procházku, opravdu se dívejte kolem sebe. Všimněte si, jak vypadají stromy, jaké jsou mraky, co dělají lidé. Když vaříte, věnujte tomu plnou pozornost. Plná přítomnost v okamžiku paradoxně čas zpomaluje.

Zapojte se do komunity. Dobrovolnictví, kroužky, spolky – cokoli, kde potkáváte různé lidi a řešíte různé situace. Sociální interakce jsou jedny z nejsilnějších zpomalovačů času.

Možná jste si všimli zajímavé věci. Když čekáte na letišti, každá minuta se vleče. Ale pak prožijete týden plný zážitků a zdá se vám, že uběhl rychle. Jenže když se po měsíci ohlédnete zpět, vzpomínka na ten týden se vám zdá mnohem delší než běžný týden doma.

To je klíč. V momentě, kdy prožíváme něco zajímavého, čas letí. Ale právě proto, že náš mozek zpracovává tolik nových informací, si to lépe pamatujeme a zpětně nám to připadá delší. Naopak nudný týden v rutině se vleče v přítomnosti, ale zpětně jako by vůbec neexistoval.

Představte si, že máte před sebou dvacet let důchodu. Můžete je prožít tak, že každý den bude podobný předchozímu. Za dvacet let zjistíte, že si je téměř nepamatujete. Byla to jen mlhavá šedá masa všedních dnů, které proběhly, jako by nebyly.

Nebo můžete do života vnášet novost. Zastavit se, když vás něco upoutá. Učit se věci, které vás baví. Cestovat, ne nutně daleko – někdy stačí jiná trasa na procházku. Zapisovat si, co vás zaujalo. A když se po dvaceti letech ohlédnete, uvidíte mozaiku barevných vzpomínek.

Čas objektivně plyne stejně rychle pro všechny. Ale naše vnímání času je nesmírně plastické. Rutina ho komprimuje, novost ho roztahuje. A máme to ve svých rukou.

Takže příště, až si řeknete „kam se ten měsíc ztratil“, zkuste se zastavit. Možná je čas změnit cestu. Možná je čas zkusit něco nového. Možná je prostě čas přestat čekat, až se něco stane, a začít žít aktivně - i v důchodu, možná právě v důchodu.

Otázka není, kolik času vám zbývá. Otázka je, jak intenzivně ho prožijete.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/science/2024/apr/22/try-something-new-to-stop-the-days-whizzing-past-researchers-suggest

https://pratt.duke.edu/news/time-and-beauty/

https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/proc-cas-ubiha-rychleji-kdyz-jsme-starsi-odpoved-je-v-mozku