Článek
Stačí otevřít komentářovou sekci pod jakýmkoliv článkem o geopolitice nebo společenských tématech a uvidíte to sami. Lidé, kteří se nedokážou dohodnout ani na základních faktech, natož na jejich interpretaci. Diskuze se během pár minut promění v přehlídku urážek a osobních útoků.
Sociální sítě jako bojiště
Nedávno jsem si dal pár příspěvků do facebookových skupin, kde se šíří dezinformace a které jsou plné „vlastenců“ a příznivců především stran SPD, Stačilo!, ANO a dalších. Inteligencí právě neoplývající komentující hned spustili hnojomety. Nenávist a sprostota na hraně zákona se valila ze všech stran. Podotýkám, že v mých příspěvcích nešlo o nic zvláštního, co by se běžně nevyskytovalo v současném veřejném zpravodajství.
Nepochopil jsem, jak tito lidé mohou demonstrovat na náměstích za svobodu slova, která jim je údajně v EU upírána, a přitom pět ódy na Putinovo Rusko. Vůbec si tito pomatenci neuvědomují, že v tom Rusku, které tak obdivují, by za takové komentáře a urážky vlády vyfasovali mnohaleté tresty v krutých podmínkách ruských kriminálů.
Je zarážející, kolik příznivců stran, které mají v názvu „demokracii“, a lidí, kteří demonstrují za svobodu slova, není schopno ani připustit, že by mohl mít někdo jiný názor než oni. Místo věcné debaty se uchylují k umlčování, dehonestaci, osobním útokům a volaní správce k vyhození ze skupiny. Více než obsah názoru je zajímá, jakou nejpůsobivější nadávkou mohou oponenta počastovat.
Epidemie nálepkování
„Fašista“, „kolaborant“, „dezolát“ - nálepky létají vzduchem z obou stran politického spektra. Problém není v tom, že by tyto pojmy neměly svůj význam. Problém nastává, když se používají automaticky proti každému nesouhlasu, čímž ztrácejí svůj původní smysl.
Vidíme komentáře plné CAPS LOCKu a vykřičníků, bez jediného věcného argumentu. To není diskuze - to je jen ventilace hněvu a frustrace. A přesně takové prostředí je živnou půdou pro dezinformace a propagandu.
Jak funguje manipulace
Ruská propaganda funguje právě proto, že hraje na emoce a nabízí jednoduchá vysvětlení složitých problémů. Útočí na vaše obavy, na nostalgii, na nejistotu. A pak vám nabízí „viníky“ - EU, NATO, USA, liberály… kohokoliv, kdo se hodí do příběhu o spiknutí proti „obyčejným lidem“.
Můj experiment s dezinformační arénou
To, co ve mně zanechalo nejhlubší dojem, byla naprostá neschopnost většiny diskutujících reagovat na argumenty. Když jsem poukazoval na faktické nepřesnosti, většinou je nezajímal obsah, ale hlavně mě co nejvíce urazit nějakou sprostou nadávkou. Od některých profilů v seniorském věku bych neočekával tak vulgární vyjadřování, které ani nelze citovat.
V lepším případě například v diskuze o tom, kdo v konfliktu na Ukrajině koho napadl (což je objektivně doložitelný fakt), jsem se dočkal litanie o tom, jak „nás Rusové osvobodili“ před 80 lety – jako by historická událost ospravedlňovala současné válečné zločiny.
Fascinující bylo pozorovat, jak rychle se diskutující uchylují k osobním útokům. Jeden komentující nedokázal pochopit, proč kritizuji ruskou agresi, a tak místo argumentu zaútočil na můj údajně „ubohý život“. Jiný se zase podivoval nad tím, proč se „stydím za svůj ksicht“, ačkoliv téma diskuze bylo zcela jinde.
Po dvou dnech mého slušného argumentování a trpělivého vysvětlování a dokládání historických faktů i na mnoho vulgárních reakcí, jsem pochopil, že jsem nepohodlný nejen těm zmanipulovaným neználkům, ale i správcům těchto prorusky orientovaných skupin. Ačkoliv jsem jejich pravidla neporušil, nejprve některé mé faktické komentáře byly odstraněny a následně jsem byl zablokován v několika těchto skupinách.
Nejabsurdnější ze všeho bylo pozorovat, jak tito lidé, kteří se tak horlivě ohánějí svobodou slova, netolerují ani náznak kritiky svých oblíbených myšlenek. Paradoxní je, že nejvíce fanaticky brání režim, který by je v té zemi za podobnou kritiku vlády okamžitě umlčel.
Nenávist za hranicí zákona
Co mě skutečně vyděsilo, byl počet komentářů, které už dávno překročily hranici svobody slova a dostaly se do kategorie trestných činů. V diskuzích jsem narazil na otevřené výzvy k „vyřízení účtů s vlastizrádci“, „pověšení kolaborantů a vlády“ a dokonce i explicitní vyhrožování vyhlazováním určitých skupin obyvatel. Jeden komentující bez okolků navrhoval „poslat Ukrajince do Osvětimi“, jiný psal o potřebě „vyčistit naši zemi od havlistů“. Toto už není pouhý názor nebo kritika - je to explicitní nenávist, která v demokratické společnosti nemá místo. Komentující byli ve varu a dotazování, zda schvalují současnou ruskou okupaci Ukrajiny už po chvíli ani nebyla na místě. Přestože se tito lidé halasně ohánějí pojmem „fašismus“, jejich vlastní rétorika často zahrnuje přesně ty dehumanizační techniky a výzvy k násilí, které byly charakteristické pro nejhorší totalitní režimy minulého století.
Cesta ven z bludného kruhu
Z mého experimentu vyplývá jedno pozitivní zjištění – i když jsou diskuze na sociálních sítích často toxické, dá se v nich stále věcně argumentovat. Když jsem ustál prvotní vlny nadávek a pokračoval ve věcných argumentech, občas se objevily i promyšlenější reakce a zrna se oddělovala od plev. Méně reakcí a dokonce se objevovaly i lajky pozitivní. Myslím, že si někteří uvědomili, že jim jen s jejich nadávkami pšenka nepokvete, nebo už neměli jak má doložená tvrzení vyvrátit. Tak se raději odmlčeli.
Demokracie nefunguje bez informovaných občanů schopných kritického myšlení. Budoucnost našich dětí a vnoučat závisí na tom, zda dokážeme rozlišovat mezi fakty a manipulací.
Zkusme méně křičet a více přemýšlet. Nikdo nemá patent na pravdu, ale všichni máme odpovědnost za kvalitu veřejné debaty. Protože skutečná svoboda slova neznamená jen možnost mluvit, ale také schopnost naslouchat.
A možná nejdůležitější: važme si toho, že v naší společnosti můžeme slušně a otevřeně kritizovat kohokoliv – od premiéra po prezidenta – bez obav z vězení. To je ta skutečná svoboda, o kterou bychom měli pečovat, místo abychom obdivovali režimy, kde se kritické hlasy umlčují.
