Článek
V této knize Jean Delumeau popisuje, jak západní elity, především ty církevní, ovládaly západní společnost strachem.
Zároveň se samy ostentativně klepaly hrůzou z představy, že Satan, který obléhá křesťanskou společnost ze všech stran, má ve všech jejích vrstvách své přisluhovače a agenty. Kam se člověk podíval, tam se skrýval nějaký ten agent temnoty, který čekal na příležitost zničit křesťanský svět.
Protože nejlepší obrana je útok, vznešené vzdělané vrstvy (co bychom si bez nich počali…) se jaly vymítat Satanovy agenty ze všech koutů, v kterých se snad mohli usadit. Pronásledovaly muslimy, Židy, ženy a kacíře s vervou, o jaké si dnešní snaživé elity mohou nechat jenom zdát. Hranice v těch šťastných časech hořely po celé Evropě a Satan si mohl jít trhnout.
Stejně jako jejich středověcí a novověcí předchůdci, i naši vzdělaní bojovníci za cokoli, co lze monetizovat prostřednictvím neziskovky (zkráceně „pražská kavárna“), rozpoznali, že evropská společnost je už zase obléhána zvenčí a k tomu ji zevnitř rozkládají davy manipulátorů, dezinformátorů, dezolátů a Putinových agentů, které je proto nutné vystrnadit z jejich skrýší košťaty hybridní války. (Jen Donald Trump v Česku žádné agenty kupodivu nemá, minimálně do okamžiku, než vyjde najevo, že všechny hlasy v prezidentských volbách mu naklikali ve střední a východní Evropě.) (V Rusku, kde Putinovo samoděržaví rozkládají pro změnu agenti Západu, a nikoli Putin sám, to není o moc lepší. „Samej agent, kam se jen podíváte, paní Müllerová,“ řekl by Švejk, „to jsme to teda dopadli.“ Kdo není agentem, jako kdyby neexistoval!)
Ano, je pravda, že v jedné knize, kterou se ještě nepodařilo vymést ze všech knihoven a knihkupectví, ačkoli jejím autorem je nebezpečný chcimír, se píše:
„Lidí typu nebožtíka Bretschneidera, státního detektiva starého Rakouska, potlouká se i dnes velice mnoho v republice. Neobyčejně se zajímají o to, co kdo mluví.“
Ale důležitější než její aktuálnost je hybridně zužitkovatelný fakt, že autor nebyl jen chcimír, ale taky alkoholik a raný komunista. O to důležitější ovšem je, aby s touto knihou nějaký statečný Koniáš udělal krátký proces; co kdyby ji někdo začal zase číst?
Přestávka pro fact-checking: Detektiv Bretschneider dostal do basy hostinského Palivce, který nejenže sundal ze zdi obraz císařpána, aby na něj nesraly mouchy, ale dokonce čepoval pivo podvratným živlům, jako je dezolát Švejk, ačkoli vzorný hostinský nalévá jen těm, u kterých ověří, že mají ty správné názory. Ještě důležitější však je (konečně dobrá zpráva), že dnešní mládež = budoucnost národa tuto knihu nečte a číst ji nejspíš ani nebude, za prvé proto, že je delší než esemeska, a za druhé proto, že už naštěstí vlastně ani pořádně číst neumí, v čemž ji naše neziskové elity mohou jedině podporovat, poněvadž (a teď to přichází!) kdo nečte vůbec, nemůže si přečíst ani dezinformaci! Ergo!
Jediná obrana proti dezinformacím!
Negramotnost, nikoli vzdělání, je skutečnou baštou proti dezinformačním kampaním, jak ostatně věděla i katolická církev, která dělala první poslední, aby si tu Bibli nepřečetl prostý věřící (= středověký dezolát) sám.
Až potkáte nějakého pracovníka neziskovky, můžete snadno otestovat jeho inteligenci – pokud vám řekne, že nejlepší obranou proti dezinformacím je vzdělání, vrazte mu občanskou facku zleva zprava a pošlete ho, ať se jde radši ožrat do hospody. Heidegger byl vzdělaný a naletěl fašismu, Lenin byl vzdělaný a vznikla z toho ideologie, pražská kavárna je vzdělaná a věří, že mír se má šířit bombardováním a demokracie je slučitelná s metodami, které měl v oblibě Klemens von Metternich. Ne. Jedinou obranou proti dezinformacím je totální negramotnost; kdo tvrdí něco jiného, šíří fake news!
Chvála negramotnosti
Jak užitečné je nečíst, o tom svědčí veliké dobrodiní, které plyne z toho, že nikdo si nepřečte ani Dona Quijota, knihu tak podvratnou, že je takřka nepochopitelné, že s její pomocí Vladimir Kdokoli ještě nedobyl celou Evropu. V této knize se do války vydává statečný rytíř de la Mancha, reprezentant vzdělané kultury, která na rozdíl od lidové číst umí (což je umění, které, jak tvrdíme výše, mělo zůstat v rukách elit); Sancho nejenže číst neumí, ale navíc myslí jen na svůj břich. Ale je to don Quijote, kdo válčí s chimérou, s obry, kteří neexistují, a naopak Sancho, kdo vidí, že větrné mlýny jsou jen větrné mlýny. Nebezpečnější myšlenka než ta, že sečtělé elity vidí blbosti, zatímco prostý lid vidí jasně, se od doby, kdy Aristotelés ve Jménu růže soudil, že lid by se měl smát, Evropou věru nepotulovala! Žít Cervantes dneska, dělal by společnost Julianu Assangeovi ve věznici v Belmarshi – a neříkejte mi, že by ho tam některý z našich vzorných vzdělanců preventivě nestrčil. Smát se posvátnému boji, jak jsme to dopadli! Ó, ctěný Jorge, kdybys žil dneska, zakládal bys neziskovou organizaci.
Podvratné živly: Bachtin a Kundera
Dnešní herka Rocinante (pardon, spanilý oř) se jmenuje „Evropské hodnoty“ a sedlá ho statečný rytíř Janda. Smrtelně vážný muž ví, oč tu běží. Vždyť Rusák (rýmuje se s Husák) (který četl časák) (byl to prostě prasák) jménem Bachtin napsal:
„Neosvobozuje [smích] jen od vnější cenzury, nýbrž především od velikého vnitřního cenzora, totiž od strachu před posvátností, před autoritářským zákazem, před minulostí, před mocí – od strachu, který byl v člověku vypěstován za dlouhá tisíciletí.“
Pokud někdo při četbě tohoto výňatku nedostal chuť zabít všechny Rusáky[1], udejte se na Ministerstvu pravdy: vaše hybridní válka proti všem dosáhla zločineckého stadia. Své o tom ví čacký komunista Ludvík, který chtěje spát s Markétou, jež místo toho radši sbírala chmel a četla marxistické básně, poslal jí neprozřetelně žertovnou pohlednici – a skončilo to tak, jak skončilo, vyhazovem ze školy a nedobrovolnou vojenskou službou u PéTéPé.[2] Alespoň tak dí bývalý komunista Kundera v hybridně podvratném románu Žert, který nejdříve podvracel stalinistický režim a teď ohrožuje ten demokratický (jen nikdo už naštěstí není tak gramotný, aby tu knihu dokázal číst s porozuměním, takže demokracie může být aspoň v tomto bodě v klidu).
Posuďte sami. Bachtin jasně konstatuje, že lidový smích se umí smát i sám sobě, zahrnuje smějícího jako svůj objekt i subjekt. Oproti tomu vzdělaný satirik se směje, ale sám zůstává mimo okruh směšného a zesměšněného: směje se z nadřazené pozice, pozice, která je ovšem smrtelně vážná. Ludvík se chce pomstít žertem, jenže jeho žert je krutý a instrumentální, má zranit dávného nepřítele skrze jeho nevěrnou manželku; s žertem se tu zachází jako s dýkou, která slouží „morálnímu“ záměru. (Nepřipomíná vám to něco?) Ale jeho žert selhává, přestává fungovat jako zprostředkovatel smíchu, a selhává právě proto, že je žertem v rukách vážné, a nikoli smíchové kultury. Smíchová kultura se sice v Žertu vyskytuje, ovšem sama jako hřebec osedlaný vážným režimem; je to onen folklorní průvod, který organizuje Ludvíkův kámoš Jaroslav. Jeho syn, jenž má v tomto průvodu sehrát roli krále, se ovšem na průvod vykašle: vzpoura mládí, která symbolizuje, že jakmile se kultura dává příkazem, přestává být kulturou a stává se diktaturou; místo svobodné herky je tu zkrocený kůň. A pokud by někdo pochyboval, že Kundera je vlastně bachtinovec, Helena, která se stala zhrzeným nástrojem Ludvíkovy pomsty, žertu, jenž se obrátil proti samotnému Ludvíkovi (ježto ona se do něj zabouchla), si omylem vezme místo léků, jimiž se chce předávkovat, laxativa, po nichž se pouze vykadí – rabelaisovské „dole“ (sex a vyměšování) ve vší parádě, výsledek Ludvíkova smrtelně vážného pokusu o „žert“, který se (úlevný smích) naštěstí nepovedl.
Smích povýšené satiry je smích, který rozděluje. Ten, kdo se takto směje, se staví na nadřazený piedestal; povyšuje se nad společnost, vyčleňuje se z ní jako někdo, kdo je víc. Ozdravný smích funguje přesně naopak, spojuje subjekt s objektem, stmeluje společnou směšností, směšností, která ruší nezdravou moc jednoho nad druhým, nadřazené vrstvy nad ovládanou, inkvizice nad lidovými, ale o to nebezpečnějšími heretiky, protože směšní jsme nějakým způsobem všichni.
Dobrý dezolát Švejk a naše chorá demokracie
Předevčírem trockista, potom komunista, nakonec bachtinovec a dneska, zůstat naživu, byl by (někdo jako bývalý soudruh Kundera) „putinista“, „putlerista“ a „revizionista“, ne-li dokonce „bunburista“. Pokud z něčeho mrazí, je to snadnost, s jakou domnělí reprezentanti „vzdělání“ a „zodpovědnosti“ podléhají zkratkovitosti, nálepkování, politické eschatologii a dalším mentálním rámcům, které dějiny už dávno odhalily jako patologické. Když se Švejk cestou do Budějovic k 91. regimentu ocitne v Putimi, kde ho zadrží četníci, Hašek se geniálním způsobem vysměje moci, která ústy tamního velitele policejní stanice vyrobí ze Švejka mazaného ruského špiona. Lepší text o psychóze dnešní doby než těch několik desítek stran z druhého dílu Dobrého dezoláta Švejka nenajdete. Demokracii (máme z ní z chuděry už jen chatrné zbytky a pár vyprázdněných rituálů) nezachrání horliví strážci veřejného dobra, kteří jsou jako Putin (jak řekl izraelský škrabal Tuvia Tenenbom, zkuste ho za to nezabít), protože stejně jako on by vás nejraději zavřeli. Jediné, co ji může vzkřísit ze smrtelného lůžka pouhého demokratismu a vyprázdněných frází, kterými dnešní elity rýžují svůj kulturní kapitál, je…
Pořádná dávka smíchu, Jorge.
Bez ohledu na to, koho se kvůli tomu rozhodneš vyhodit z okna.
[1] Fakt nechci udávat, ale vydali to v nakladatelství Argo. (A tu knihu o strachu na Západě mimochodem taky.)
[2] V dnešní kapitalistické demokracii, v které každý kope za své prachy, by si ti dva prostě zap*chali a zmonetizovali se na OnlyFans.
