Červnové ultimátum: kdo a proč diktuje tempo ukrajinského míru

Osud Ukrajiny se pravděpodobně rozhodne v roce 2026, nikoli na bojišti, ale ve střetu tří protichůdných politických logik: Trumpovy potřeby vykázat „vítězství“ před listopadovými volbami do Kongresu, Putinovy existenční hry o přežití režimu a Zelenského odmítání kapitulace maskované jako mír. Zelenskyj 7. února 2026 oznámil novinářům (s embargem platným do 8. 2.), že Washington dal oběma stranám červnový termín pro ukončení války. Logika tohoto termínu není primárně vojenská ani diplomatická, ale volební. Reuters den předtím na základě několika zdrojů popsal, jak americký vyjednávací tým Witkoff–Kushner varoval ukrajinské protějšky, že Trumpův manévrovací prostor se s blížícími se volbami zužuje. Jak shrnul Fareed Zakaria ve Washington Post (sloupek, prosinec 2025): „Volba není mezi mírem a válkou. Je mezi mírem, který zabrání příští válce, a mírem, který ji naplánuje.“

Uzávěrka informací: 14. února 2026. Některé údaje mohou být v době čtení již zastaralé; článek bude pravděpodobně vyžadovat aktualizaci po ženevských jednáních 17.–18. 2.

11/2025 - Americký 28bodový návrh uniká do médií (Axios, CNN); nouzová jednání v Ženevě

12/2025 - Zelenskyj představuje vlastní mírový plán; revidovaný návrh po jednáních

18.–19. 12. 2025 - Summit EU schvaluje rozhodnutí o 90mld EUR úvěru pro Ukrajinu; CZ, HU a SK se neúčastní garancí

6. 1. 2026 - Pařížská deklarace koalice desítek zemí o bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu

23.–25. 1. 2026 - 1. kolo trilaterálních jednání v Abú Dhabí

3. 2. 2026 - Masivní ruský útok na Kyjev a Charkov (71 raket, 450 dronů) navzdory příslibu pauzy

4.–5. 2. 2026 - 2. kolo jednání v Abú Dhabí; výměna zajatců; obnovení vojenského kanálu USA–Rusko

7. 2. 2026 - Zelenskyj oznámí červnový termín (komentáře s embargem do 8. 2.); USA navrhují jednání v Miami

8. 2. 2026 - Ruské útoky na energetickou infrastrukturu (400+ dronů, ~40 raket)

11. 2. 2026 - EP schvaluje 90mld EUR úvěr pro Ukrajinu (458 pro : 140 proti : 44 abstencí)

14.–16. 2. 2026 - Mnichovská bezpečnostní konference; Zelenskyj požaduje 30–50leté záruky

17.–18. 2. 2026 - 3. kolo jednání v Ženevě; téhož dne americká jednání s Íránem

červen 2026 - Americký deadline pro rámcovou dohodu

3. 11. 2026 - Midterms — volby do Kongresu

Současná vyjednávací dynamika je definována asymetrií urgence. Trump potřebuje dohodu rychle; Putin má zájem ji oddalovat; Zelenskyj při současné konfiguraci podpory nemá racionální důvod ke kapitulaci.

K 7. únoru 2026 proběhla dvě kola trilaterálních jednání USA–Rusko–Ukrajina v Abú Dhabí (leden a únor), která přinesla výměnu zajatců (157 z každé strany dle amerického prohlášení) a obnovení americko-ruského vojenského komunikačního kanálu poprvé za čtyři roky.

Americký 28bodový plán, jehož draft unikl do médií v listopadu 2025 (Axios, CNN, ABC News), obsahoval mimo jiné: de facto uznání Krymu a celé Luhanské a Doněcké oblasti jako ruského území ze strany USA, zmrazení Chersonské a Záporožské oblasti podél linie kontaktu, zákaz vstupu Ukrajiny do NATO, omezení velikosti ukrajinské armády a bezpečnostní záruky inspirované článkem 5 NATO. Evropská „protinabídka“ (rovněž 28 bodů) tyto požadavky zmírnila. CSIS hodnotila původní plán jako „ne dohodu, ale možný výchozí bod“ s mnoha nekonzistencemi. Zásadní neshody přetrvávají ve dvou klíčových bodech: kontrola nad zbytkem Donbasu (Rusko požaduje celý Doněck a Luhansk včetně území, které vojensky neovládá) a osud Záporožské jaderné elektrárny.

Trumpův tým původně pracoval s cílem dosáhnout rámcové dohody do března 2026, což více zdrojů Reuters označilo za nerealistické. Vzorec nesplněných termínů je výmluvný: „Den jedna“ (leden 2025), 100 dní (duben 2025), léto 2025, Den díkůvzdání 2025. Žádný nepřinesl dohodu, byť okolnosti se s každým kolem jednání mění a minulé selhání není zárukou budoucího.

Proč červen? Jak potvrdil Reuters: urgence nepochází z vývoje na bojišti ani z diplomatického průlomu, ale z amerického volebního kalendáře. Američtí vyjednavači přímo řekli ukrajinským protějškům, že Trump pravděpodobně přesune pozornost na domácí politiku před listopadovými volbami a bude mít méně politického kapitálu na uzavření mírové dohody. Zelenskyj to 7. února potvrdil: „Američané navrhují, aby strany ukončily válku do začátku tohoto léta… a budou pravděpodobně vyvíjet tlak na strany přesně podle tohoto harmonogramu.“

Trumpovy průzkumy jsou výrazně negativní. Agregát RealClearPolling ukazuje přibližně 42 % podpory proti 55 % nesouhlasu (k polovině února 2026, spread kolem -13 bodů). Nejnovější AP-NORC poll (5.–8. února 2026) měří 36 % podpory a 62 % nesouhlasu. Pew Research (leden 2026) měří 37 %. Silver Bulletin Natea Silvera uvádí net approval -12,9 bodu. Klíčové demografické skupiny erodují: podpora mezi nezávislými voliči i mezi mladými klesla o více než 20 bodů. Je ovšem třeba dodat, že americké průzkumy v posledních cyklech opakovaně podceňovaly Trumpovu volební sílu (2016, 2020, 2024) a approval rating nemusí přímo predikovat výsledky midterms.

V Kongresu jsou Republikáni zranitelní. Ve Sněmovně drží většinu 218–213 se čtyřmi vakantními křesly; Demokraté potřebují získat pouhá 3 křesla k převzetí kontroly. V Senátu je z 35 křesel ve hře (včetně dvou mimořádných voleb) 22 republikánských. Historický vzorec je výrazný: v 18 z posledních 20 midterms (od roku 1946) ztratila strana prezidenta křesla ve Sněmovně, byť redistricting může tento vzorec narušit.

Mírová dohoda o Ukrajině by byla zahraničněpolitickým úspěchem, který by Trump mohl kampaňově využít. Nesplněné termíny naopak podkopávají důvěryhodnost slibu, s nímž opakovaně kampaňoval, totiž že válku ukončí „za 24 hodin.“

Trump disponuje reálnými pákami vůči oběma stranám, které dosud plně nevyužil. Vůči Rusku: plné vynucování sekundárních sankcí na ropné importéry (Indie, Turecko, SAE), zpřísnění exportních kontrol a legislativa o sekundárních sankcích. Vůči Ukrajině: podmínění pokračování vojenské pomoci, nebo naopak příslib bezpečnostních záruk výměnou za flexibilitu. Zmrazená ruská aktiva (přibližně 210 mld EUR v Euroclear) představují páku vůči oběma stranám. Dosavadní vzorec naznačuje, že Trump tyto nástroje aplikuje selektivně a nesystematicky.

Tatiana Stanovaya, analytička Carnegie Endowment, popsala současný ruský režim jako éru „divokého putinismu,“ v níž elity postupně přecházejí do režimu přežití. Putin je dle ní „nosnými zdmi, na nichž vše spočívá,“ ale je důležité odlišit to od skutečné záruky stability (Carnegie, listopad 2024).

Stanovaya identifikovala Putinovu strategii vůči Washingtonu: udržet pozitivní dynamiku, aniž by ustoupil v čemkoli podstatném ohledně Ukrajiny. Kreml je připraven nabídnout Trumpovi symbolické kroky: pauza v útocích na energetickou infrastrukturu (Rusko ji porušilo po čtyřech dnech masivním útokem na Kyjev a Charkov 3. února), výměna zajatců, obnovení komunikačního kanálu. Vše bez substanciálních ústupků.

Wall Street Journal na základě amerických zpravodajských zdrojů odhalil, že Putinovo tvrzení o ukrajinském dronovém útoku na jeho rezidenci ve Valdaji na přelomu roku neodpovídá skutečnosti; CIA dospěla k závěru, že dronový útok cílil na vojenský objekt, nikoli na prezidentskou rezidenci (informaci nezávisle potvrdila CNN, 31. 12. 2025). Účel: ospravedlnit zpřísnění vyjednávací pozice, aniž by Putin přímo odmítl Trumpův plán.

Orysia Lutsevych z Chatham House to shrnula: „Putin hraje s Trumpem o čas. Jeho cílem je zabránit vynucování ropných sankcí a oddálit přijetí zákona o sekundárních sankcích v americké Sněmovně.“

Atlantic Council nabízí zásadní analytický vhled: Putin potřebuje buď totální vítězství na Ukrajině, nebo nekonečný konflikt. Jakýkoli pokus ukončit válku bez úplné kontroly by ohrozil stabilitu režimu. Tato pozice není univerzálně sdílená; někteří analytikové (Anatol Lieven z Quincy Institute) argumentují, že Putin by mohl přijmout „zmrazení“ jako de facto vítězství. Důvody pro pesimističtější scénář jsou nicméně strukturální.

Rusko rekrutuje 30 000–40 000 vojáků měsíčně pro udržení přibližně 700 000 na frontě. Odškodnění rodinám padlých dosahuje celkově až 200 000 USD (jednorázová kompenzace plus regionální příspěvky), pro chudé regiony životní změna. Již bylo zdokumentováno přibližně 500 případů násilné kriminality navrátilých veteránů; z věznic bylo rekrutováno kolem 170 000 násilných zločinců (Bush Center). Vojensko-bezpečnostní výdaje pohlcují asi 40 % federálního rozpočtu. Obranný průmysl zaměstnává 4,5 milionu lidí. Růst HDP se zhroutil z přibližně 4 % v letech 2023–24 na odhadovaných 0,6–1,0 % v období 2025–26 (IMF).

Otázka nástupnictví zůstává otevřená, ačkoli západní zpravodajské služby nepovažují Putinovo zdraví za akutní problém (Burns z CIA: „naprosto příliš zdravý”; Moore z MI6: „žádné důkazy o vážné nemoci”). RAND Corporation konstatoval, že Putin veřejně nepěstuje nástupce, pravděpodobně proto, že by k němu začala přetékat autorita (říjen 2025). Council on Foreign Relations definoval tři post-putinovské scénáře: radikalizaci, stažení, nebo fragmentaci (Fix a Snegovaja). Scénář westernizace je hodnocen jako nepravděpodobný.

Vojenská realita. K polovině února 2026 probíhají nejintenzivnější boje na pokrovském směru (ruské síly jsou v severních částech města, pozice obou stran se prolínají), na lymanském směru a v záporožské oblasti, kde ruské síly v únoru dobyly Huljaipole po tříměsíčních bojích. ISW hodnotí, že Rusko je stále „nejméně několik měsíců“ od schopnosti zahájit pozemní ofenzívu proti donbaské „pevnostní linii“ (Kramatorsk, Slovjansk). Vojenský analytik Mick Ryan (bývalý australský generálmajor) odhaduje, že Rusko by při pokusu o dobytí pevnostní linie utrpělo další půl milionu ztrát.

Ruský postup se zpomaluje: z přibližně 630 km² za čtyřtýdenní období na podzim 2025 na 163 km² v lednu 2026. Celkové ruské ztráty jsou bezprecedentní: bývalý ředitel CIA Burns odhadoval 1,1 milionu celkových ztrát (zabití a zranění) před svým odchodem z funkce v lednu 2025; ukrajinský generální štáb uvádí k 12. únoru 2026 přibližně 1,25 milionu, ovšem tyto údaje jsou systematicky vyšší než nezávislé odhady (Mediazona/BBC Russian Service) a nejsou nezávisle ověřitelné.

Evropská podpora je robustní. Koalice ochotných (více než 30 zemí) přijala 6. ledna 2026 v Paříži deklaraci o bezpečnostních zárukách aktivovaných po příměří. UK a Francie podepsaly deklaraci o záměru zřídit „vojenské huby“ po celé Ukrajině; Macron hovořil o „několika tisících“ francouzských vojáků po příměří.

EU na summitu 18.–19. prosince 2025 schválila 90mld EUR úvěr na roky 2026–27, financovaný emisí dluhopisů EU na kapitálových trzích. Evropský parlament úvěr potvrdil 11. února 2026 poměrem 458:140 (44 abstencí). Z celkové částky 60 mld EUR míří na vojenskou pomoc a 30 mld EUR na rozpočtovou podporu. Úvěr je splatný Ukrajinou pouze poté, co Rusko zaplatí válečné reparace; EU si ponechává právo využít k splacení zmrazená ruská aktiva. Maďarsko, Slovensko a Česko se na garancích za úvěr nepodílejí (opt-out prostřednictvím mechanismu posílené spolupráce dle článku 20 SEU); zbylých 24 členských států nese finanční závazky.

Ukrajinská veřejnost stojí za Zelenským. 72 % Ukrajinců odmítá uznání okupovaných území jako ruských. 76 % odmítá územní ústupky jako cestu k ukončení války (KIIS / Rating Group, opakovaná šetření 2024–2025). Zelenského podpora se pohybuje v rozmezí 55–65 % (v závislosti na pollsterovi). Územní ústupky jsou navíc pro prezidenta nezákonné bez souhlasu parlamentu nebo referenda.

Ruská pozice nenabízí skutečný kompromis. Rusko požaduje celý Doněck a Luhansk, včetně území, které vojensky neovládá. Putin to považuje za „ústupek,“ protože Rusko v roce 2022 ilegálně anektovalo všechny čtyři oblasti. ISW hodnotí: Rusko se snaží získat kontrolu nad celou Doněckou oblastí diplomatickými prostředky tím, že se prezentuje jako ochotný vyjednavač.

Zelenského červené čáry: žádné uznání okupovaných území (de jure ani de facto), žádné stažení z donbaské pevnostní linie bez recipročního ruského ústupu, zachování ozbrojených sil na úrovni 800 000 (oproti ruskému požadavku 85 000 dle uniklého amerického návrhu z listopadu 2025), Záporožská jaderná elektrárna nesmí zůstat pod výhradní ruskou kontrolou. Sporná je délka bezpečnostních záruk: USA nabídly 15 let, Zelenskyj na Mnichovské konferenci požadoval 30–50 let s argumentem, že 15leté záruky „inzerují vlastní datum expirace“ (tisková konference na okraji MSC, 14. 2. 2026).

Rizika Zelenského pozice. Racionalita odmítání ústupků závisí na předpokladech, které se mohou změnit. Evropská podpora není garantována navěky; politické změny ve Francii (volby 2027) a Německu by ji mohly oslabit. Nové americké vojenské závazky vůči Ukrajině v roce 2025 klesly o 99 % oproti předchozímu roku (Kiel Institute; EU výpadek kompenzovala, ale zbývající třetina ukrajinských finančních potřeb zůstává nezajištěna). „Realistický“ proud americké zahraniční politiky (Mearsheimer, Walt, Quincy Institute) argumentuje, že prolongace konfliktu poškozuje samotnou Ukrajinu více než kompromisní mír; tento pohled má v Trumpově okolí odezvu. Zelenského racionalita je podmíněná: platí při současné konfiguraci podpory, ale eroze kteréhokoli pilíře (americký, evropský, domácí) by ji mohla zásadně změnit.

Pokud se dohoda nepodaří do června (což většina analytiků považuje za pravděpodobnější scénář), nastane zásadní změna dynamiky. Na základě syntézy analýz RAND, CSIS, Brookings, Carnegie a Chatham House lze identifikovat pět hlavních scénářů. Uvedené pravděpodobnosti jsou autorovou syntézou, nikoli výstupem konkrétního modelu.

1. Zmrazený konflikt / křehké příměří (~35 %). Nejpravděpodobnější výsledek dle CSIS Futures Lab. Analogie: Korea 1953. Zastavení palby podél linie kontaktu bez formálního mírového řešení. Charap z RAND navrhuje mechanismus automatických „snapback“ sankcí při porušení příměří. O’Hanlon z Brookings hodnotí šance na jakoukoli dohodu v roce 2026 jako „50 na 50“ (CNBC, prosinec 2025). Klíčové riziko: data CSIS Futures Lab ukazují, že 31 % mezistátních příměří selhává, většina menších selhání nastává do 10 dnů.

2. Pokračující válka nízké intenzity (~25 %). Pokud červnový termín uplyne bez dohody, Trumpova pozornost se přesune na domácí politiku (Reuters). ISW odhaduje, že ruské velení plánuje letní ofenzivu 2026, ale „pravděpodobně nemá dostatečné zálohy”; Rusko nedokáže vygenerovat přebytek více než 70 000 vojáků, nedostatečné pro plánovanou ofenzivu.

3. Uspěchaná dohoda bez vynucovacích mechanismů (~20 %). Tlak volebního kalendáře vytváří riziko nekvalitní dohody. Zakaria (Washington Post) varoval před časově limitovanými zárukami, které Moskvě signalizují horizont, po němž se dohoda stane nevymahatelnou. Charap z RAND upozornil, že dosavadní diplomacie byla „nahodilá, nestrukturovaná a vysoce veřejná,“ zatímco historicky úspěšné mírové procesy byly „kontinuální, strukturované a převážně důvěrné.“

4. Průlom ke skutečnému míru (~5 %). Vyžaduje konvergenci několika nepravděpodobných faktorů: ruský ekonomický kolaps, katastrofální vojenskou porážku, nebo změnu režimu v Moskvě. Keir Giles z Chatham House: skutečný konec vojenských operací může nastat pouze za podmínky změny moci v Ruské federaci.

5. Nepředvídané události / eskalace (~15 %). Eskalace do přímé konfrontace NATO–Rusko, vnitropolitický převrat v Ukrajině, technologický průlom, nebo americká vojenská eskalace vůči Íránu.

Poznámka: Scénáře 1 a 3 se mohou překrývat; „bad deal“ může mít formu křehkého příměří bez záručních mechanismů. Klíčový rozlišovací faktor je kvalita vynucování.

Ztráta Sněmovny Demokratům by zásadně změnila dynamiku: demokratická většina by mohla zahájit vyšetřování Trumpovy zahraniční politiky, omezit jeho manévrovací prostor pro ústupky Rusku a posílit sankční režim legislativně. Někteří republikánští senátoři (McConnell, Wicker) již kritizovali 28bodový plán jako příliš proruský.

Dynamika úniků informací je klíčovým nástrojem všech stran. Emily Harding z CSIS (prosinec 2025) konstatovala, že 28bodový plán unikl do médií ještě před zahájením skutečných jednání — taktika, která dle jejích slov „více připomíná nemilosrdný svět manhattanských nemovitostí než tradiční opatrnost mezinárodní politiky.“ Fiona Hill z Brookings identifikovala, že Rusko využívá rétoriku přizpůsobenou Trumpovu obchodnickému instinktu. Stanovaya na platformě X analyzovala, že Kreml chápe 28bodový plán jako odraz většiny Putinových požadavků, a proto reagoval „tlumenou odpovědí“ naznačující sebevědomí. Charap a Radchenko (RAND/Foreign Affairs) kritizovali veřejnou povahu diplomacie jako podkopávající důvěru nezbytnou pro skutečný kompromis.

Zelenskyj 8. února odhalil, že ruský vyjednavač Kirill Dmitrijev (šéf suverénního fondu RDIF) předložil Trumpově administrativě ekonomický návrh v hodnotě 12 bilionů USD (balíček bilaterálních obchodních dohod USA–Rusko). Analytik Pavlo Škurenko z Kyiv School of Economics to hodnotí jako pokus vytvořit ekonomické pobídky pro úzký okruh obchodních zástupců v americké administrativě; pro kontext, celý ruský nominální HDP za rok 2025 činil dle IMF přibližně 2,3 bilionu USD. Třetí kolo jednání se uskuteční 17.–18. února v Ženevě (Witkoff a Kushner za USA, Medinskij za Rusko, Umerov a Budanov za Ukrajinu).

Americká vojenská eskalace vůči Íránu v únoru 2026 představuje závažnou komplikaci pro ukrajinská jednání. Reuters na základě dvou amerických úředníků popsal přípravy na „vícedenní“ či „vícetýdenní“ vojenskou operaci. Íránská strana tvrdí (Middle East Monitor, 8. 2. 2026), že na jaderných zařízeních zasažených americkým úderem v červnu 2025 zůstala nevybuchlá munice.

Paralelnost agend je výmluvná: téhož dne, kdy se v Ženevě odehrají ukrajinská jednání (17. 2.), se uskuteční i americká jednání s Íránem. Rubio na Mnichovské bezpečnostní konferenci (14. 2.) potvrdil obojí a současně připustil, že „nevíme, jestli jsou Rusové ohledně ukončení války vážní.“ Rozptýlení americké diplomatické kapacity mezi dva frontální spory posiluje Putinovu kalkulaci, že čas hraje v jeho prospěch.

Peking formálně zachovává neutralitu, ale fakticky podporuje ruskou ekonomiku nákupem ropy a dodávkami komponent s dvojím použitím. Čínský postoj k mírové dohodě bude klíčový pro její vymahatelnost: bez čínské spolupráce na sekundárních sankcích ztrácí mechanismus „snapback“ značnou část síly. Na Mnichovské konferenci čínský ministr zahraničí Wang Yi vyzval EU, aby se zapojila do jednání — což analytikové interpretují jako snahu Pekingu o roli spolugaranta jakéhokoli uspořádání.

Čína má vlastní motivaci pro zmrazení konfliktu: prolongace války zvyšuje její závislostní páku vůči Rusku (energetické kontrakty za výhodných podmínek, přístup k arktickým zdrojům), zatímco úplná ruská porážka by podryla čínský model multilaterální opozice vůči americké hegemonii. Současně však Peking nechce být vtažen do sekundárních sankcí, které by ohrozily jeho obchodní vztahy s EU a USA — tato rovnováha definuje čínský manévrovací prostor.

Turecko slouží jako zprostředkovatel i jako kanál pro obcházení sankcí. Ruská „stínová flotila“ tankerů do značné míry obchází ropný cenový strop; efektivita sankcí závisí na ochotě USA vymáhat sekundární sankce vůči Indii, Turecku a SAE, což je v rozporu s Trumpovou preferencí bilaterálních obchodních dohod. Indický ministr zahraničí Jaishankar na Mnichovské konferenci 14. února explicitně odmítl omezení nákupů ruské ropy, čímž oslabil jeden z klíčových nástrojů amerického tlaku na Rusko.

Evropská podpora Ukrajiny je bezprecedentní, ale nikoli monolitická. Opt-out Maďarska, Slovenska a Česka z garancí za 90mld EUR úvěr (viz výše) ilustruje trhliny, které doplňuje Orbánova opozice vůči sankcím a Ficova kritika vojenské podpory. Tyto trhliny by se mohly prohloubit při prolongaci konfliktu. Naopak severoevropské a pobaltské státy tlačí na přísnější přístup — dle Kielského institutu poskytly severní evropské země 33 % veškeré evropské vojenské pomoci v roce 2025, přestože představují pouze 8 % kombinovaného HDP evropských dárců. Volby ve Francii (2027) a vývoj v Německu mohou koherenci evropského postoje zásadně ovlivnit.

Ani Ukrajina není ekonomicky v pozici neomezené odolnosti. Opakované útoky na energetickou infrastrukturu prohlubují energetický deficit; útoky z 3. a 8. února 2026 zasáhly tepelné elektrárny zásobující Kyjev, Charkov a Dněpr, přičemž přes milion obyvatel Kyjeva zůstalo bez vytápění. IMF odhaduje celkové finanční potřeby Ukrajiny na roky 2026–27 na přibližně 135 mld EUR, z nichž EU pokrývá dvě třetiny prostřednictvím schváleného úvěru. Zbývající třetina závisí na dalších dárcích v situaci, kdy nové americké vojenské závazky v roce 2025 klesly o 99 % (Kiel Institute); evropské země výpadek částečně kompenzovaly zvýšením vojenské pomoci o 67 %.

Všichni tři hlavní aktéři jsou uvězněni v protichůdných logikách. Trump potřebuje rychlý výsledek a disponuje reálnými pákami, ale dosud je neaplikoval systematicky a íránská krize jeho kapacitu rozptyluje. Putin nemůže snadno přijmout mír zachovávající ukrajinskou státnost, ale současně nedokáže dosáhnout rozhodného vojenského vítězství. Zelenskyj nemá důvod ke kapitulaci, ale jeho pozice závisí na udržitelnosti zahraniční podpory.

Nejpodstatnějším zjištěním je, že červnový termín je primárně produktem americké vnitřní politiky. Putin to chápe a má racionální motivaci hrát na čas. Evropští spojenci to rovněž chápou, proto budují bezpečnostní architekturu nezávislou na americkém angažmá.

Nejpravděpodobnějším výsledkem roku 2026 je nikoli mír, ale řízená transformace konfliktu: forma zmrazení, která umožní všem stranám tvrdit, že zabránily nejhoršímu. Jak argumentoval Charap z RAND (Foreign Affairs, 2025): linie kontaktu zůstane tam, kde je, když umlknou zbraně. Zásadním rizikem je, že i tento střízlivý výsledek může být nedosažitelný v časovém rámci, který diktuje americký volební kalendář.

Primární zdroje a zpravodajské agentury:

Průzkumy a volební data:

Analytické instituce a experti:

Výzkumné instituce:

Ukrajinské a další zdroje: