Jeden Bůh, jedna abeceda, čtyři jazyky: malý průvodce Blízkým východem pro zmateného Evropana

Evropský pohled na Blízký východ má jedno milosrdně uklidňující zjednodušení: „arabsko-islámský svět“. V hlavě nám splývá Maroko se Saúdskou Arábií, Írán s Egyptem a Pákistán s Tureckem do jedné barevné skvrny, kterou pojmenujeme „muslimské země“ a přestaneme se v tom šťourat. Když se však ocitnete v Dubaji - současné křižovatce celého regionu - zjistíte, že takový blok neexistuje. Arab s Íráncem si nerozumí o nic lépe, než si rozumí Čech s Maďarem. Egypťan s Maročanem se taky musí snažit. A perština, která zní „blízkovýchodně“, je ve skutečnosti indoevropský jazyk, vzdálený bratranec češtiny - i když se píše stejnou abecedou jako arabština.

Abychom se v tom vyznali, stačí si uvědomit jednu věc: písmo, náboženství a jazyk jsou tři různé vrstvy, které se nemusejí překrývat. Evropa to ostatně zná - vždyť němčina, maďarština a turečtina se píší stejnou latinkou, ale jsou ze tří úplně jiných jazykových rodin. V islámském světě platí totéž, jen s arabskou abecedou místo latinky.

Na Blízkém východě a v jeho okolí se proplétají tři úplně nepříbuzné jazykové rodiny.

Semitská rodina zahrnuje arabštinu, hebrejštinu, amharštinu (Etiopie), aramejštinu a maltštinu. Je to podrodina ještě větší afroasijské rodiny, která sahá až do severní Afriky. Semitské jazyky mají typickou gramatiku postavenou na kořenech ze tří souhlásek: z k-t-b arabština tvoří kataba (psal), kitáb (kniha), kátib (spisovatel), maktab (kancelář) a tucet dalších slov. Pro Evropana neobvyklý princip - jako kdyby čeština ze souhlásek „p-s“ generovala psal, píseň, pes, pasáž, pošta a chtěla po vás, abyste v tom rozpoznali rodinu.

Indoevropská rodina sahá od Islandu po Bangladéš a na Blízkém východě ji reprezentují perština, kurdština, paštunština a balúčština. Všechny čtyři jsou íránské jazyky (pozor, „íránský“ je lingvistický pojem, ne politický) - blízké sestřenice hindštiny a urdštiny a v širší rodině vzdálené příbuzné češtiny. Íránské a indoárijské jazyky tvoří dvě sesterské větve indoíránské podrodiny. Když Peršan řekne pedar (otec), mádar (matka), barádar (bratr), dochtar (dcera), nám (jméno) nebo now (nový), slyšíte v tom ozvěnu slov, která znáte z češtiny, latiny a němčiny. Persie a Čechy sdílejí hlubokou příbuznost, ze které zbyla jen kostra - ale ta kostra je tam.

Turkická rodina zahrnuje turečtinu, ázerbájdžánštinu, turkmenštinu, uzbečtinu, kazaštinu, kyrgyzštinu a další jazyky od Balkánu po Sibiř. Jsou aglutinační - skládají slova z dlouhých řetězů přípon, podobně jako finština nebo maďarština. S arabštinou ani perštinou nejsou příbuzné; do arabské abecedy se dostaly až přes islám a z ní v některých případech zase vystoupily.

K tomu nad tím vším jako čtvrtá vrstva visí arabská abeceda - kaligrafický výtvor, který s sebou islám přinesl a který si adaptovaly nejrůznější jazyky. Stejně jako latinka přijala do svých řad slovanské (čeština, polština), ugrofinské (maďarština, finština), turkické (turečtina) i austronéské (malajština) jazyky, arabská abeceda oblékla perštinu, urdštinu, paštunštinu, uzbečtinu (do konce 20. let 20. století) i osmanskou turečtinu. Abeceda je oblek, ne tělo.

Teď k arabštině samotné. Dvaadvacet států Arabské ligy sahá od Atlantiku (Maroko, Mauritánie) až k Ománskému zálivu a žije v nich přes 300 milionů rodilých mluvčích všech arabských variet dohromady (odhady Ethnologue a Babbel 2026 jdou až ke 360 milionům). To je víc než francouzština, víc než němčina - arabština patří mezi pět nejrozšířenějších jazyků světa.

Paradox je, že arabština, kterou se píše a mluví ve zprávách, nemá doma žádného rodilého mluvčího. Je to středověká latina, která nikdy nevyšla z módy.

Tenhle stav se odborně jmenuje diglosie - vedle sebe existují dvě verze téhož jazyka, „vysoká“ a „nízká“, a každá slouží k něčemu jinému. „Vysoká“ verze je Modern Standard Arabic (MSA), arabsky al-fusha („výmluvná”), modernizovaná verze klasické koránské arabštiny. Slouží k psaní, zpravodajství, oficiálním proslovům a školní výuce. „Nízká“ verze je místní dialekt - ammíja v Egyptě, darídža v Maroku, šámí v Levantě - který se doma mluví, ale tradičně se moc nepíše. MSA se neučíte doma, ale ve škole, podobně jako jste se vy učili spisovnou češtinu vedle své obecné češtiny nebo brněnského hantecu.

Středoevropská analogie: představte si, že by středověká latina nikdy neustoupila a že by v roce 2026 televizní zprávy v Madridu, Lisabonu, Bukurešti a Paříži byly vysílány latinsky. Doma by Španělé, Portugalci, Rumuni a Francouzi mluvili svými vernakuláry, které vznikly z vulgární latiny a navzájem se rozešly, ale v písmu, ve škole, v mešitě - pardon, v kostele - a ve státnické řeči by všichni používali tutéž kodifikovanou latinu. To je přesně situace arabského světa.

Dialekty se přitom rozešly podobně dramaticky jako románské jazyky: marocké darídže Saúd ani Iráčan spontánně nerozumí, zatímco Maročan rozumí egyptštině poměrně dobře - ale asymetricky, protože celé dětství sleduje egyptské filmy a syrsko-libanonské seriály, zatímco Káhiřan nemá důvod se učit darídžu. Egyptská arabština se díky káhirskému filmovému průmyslu 20. století stala neformální lingua francou arabského světa - když se vzdělaní Arabové z různých koutů setkají, obvykle si „uhladí“ dialekt směrem k egyptštině. MSA jako takové se v mluveném projevu používá zřídka - působí formálně, knižně, jako byste česky v hospodě mluvili slohem z Otčenáše.

Teď přehodíme výhybku a přejdeme do Íránu. Tady se vedle arabského Egypta a tureckého Istanbulu stává z Blízkého východu něco, co z evropské lingvistické krajiny znáte jako „indoevropské“. Perština (sami Íránci jí říkají fársí) není nic než starší sestřenice hindštiny a přes několik rohů i češtiny. Spojuje ji s češtinou prajazyk starý čtyři až šest tisíc let - tentýž, který stojí i za latinou a sanskrtem.

Podívejte se na základní příbuzenské termíny: pedar (otec), mádar (matka), barádar (bratr), dochtar (dcera) - tentýž kořen jako latinské pater, mater, frater, anglické father, mother, brother, daughter, české mateř, bratr, dcera. Číslice jek, do, se, čahár (1, 2, 3, 4) přímo odpovídají hindským ek, do, tín, čhár a v dálce i našim jeden, dva, tři, čtyři. Slovo now znamená „nový“ - totéž jako anglické new, latinské novus, české nový. Peršan po vás nechce dědictví semitských trojsouhláskových kořenů: gramatika je indoevropská, s prefixy a sufixy, bez gramatického rodu (není tam rozdíl mezi „on“ a „ona”), s poměrně pravidelným časováním.

A právě proto je perština pro Čecha gramaticky mnohem přístupnější než arabština, i když vypadá stejně exoticky, protože ji vidíte v arabském písmu. Je to podobný trik jako s jidiš: germánský jazyk strukturou blízký němčině, ale zapsaný hebrejským písmem - na první pohled vypadá jako hebrejština, pod povrchem je ale germánský.

Vraťme se k té dubajské kavárně. Kdyby Arab a Íránec viděli cizí text, oba by rozeznali písmena - ale přečetli by ho jako dva odlišné jazyky, z nichž každý druhému ničemu nerozumí. Proč?

Perština si arabskou abecedu adaptovala, protože po islamizaci Íránu v 7.–10. století byla prestiž arabského písma tak velká, že starší perská písma (pehleví) byla postupně opuštěna. Přidala si přitom čtyři vlastní znaky pro zvuky, které klasická arabština nemá: znak pro „p“ (pe), pro „č“ (če), pro „ž“ (že) a pro „g“ (gáf). Arabština tyto čtyři zvuky nemá - proto když si Arabové vypůjčí perské nebo evropské slovo, dlouho ho komolí (tilifún místo telefon, bákistán místo Pakistan). Peršané si naopak v arabské abecedě nestěžují na chybějící písmena, ale na opačný problém: arabština má tři různé znaky pro zvuk s (arabsky sín, sád, tá) a dokonce čtyři pro z (záj, dád, zá, dál) - a perština je všechny vyslovuje stejně.

Navíc perština přijala obrovskou vrstvu arabských výpůjček - odhady se pohybují od zhruba 30 % běžné mluvy až po víc než polovinu slovní zásoby klasické literatury. Peršan tedy pozná v arabském textu stovky slov jako „cizí známé“ - podobně jako Čech v anglickém textu pozná telefon, doktor, systém, profesor. Když ale Arab píše s arabskou gramatikou a Peršan s perskou, jsou to dvě nekompatibilní věty se spoustou společných slov. Bez studia nerozumí jeden druhému.

Písmo tedy není jazyk. Francouz čte německý text „Ich bin hungrig“ nevěřícně: zná písmenka, ale význam ho úplně míjí. Totéž platí ve vztahu arabštiny a perštiny.

Tím, jak Čech na mapu Blízkého východu hledí, má často pocit, že Írán je osamělý ostrov. Ve skutečnosti má perština rozsáhlé „sousedství“, kterému se říká persosféra.

Dari v Afghánistánu a tádžičtina v Tádžikistánu jsou v podstatě tři standardy téhož jazyka. Rozdíl mezi íránskou perštinou, afghánskou dari a tádžickou tádžičtinou je asi takový jako mezi britskou a americkou angličtinou - místní přízvuk, trochu jiná slovní zásoba, ale plně srozumitelné. Jediný háček: tádžičtina se píše cyrilicí, protože Tádžikistán byl součástí Sovětského svazu. Moskva přepsala její abecedu - koncem 20. let nejprve do latinky, v roce 1939 pak definitivně do cyrilice. Představte si, že by slovenština se psala azbukou - mluvená forma stejná, psaná forma cizí. Dohromady je persky mluvících lidí kolem 110 milionů - více než populace Německa.

Urdština v Pákistánu je indoárijský jazyk (sestra hindštiny), ale má obrovskou vrstvu perských a arabských výpůjček a píše se perskou variantou arabské abecedy. Proč? Protože Mughalská říše (1526–1857) si vzala perštinu jako úřední a literární jazyk a po několik staletí byl persky znalý intelektuál v Dillí stejnou samozřejmostí jako latinsky znalý intelektuál v Praze. Urdština je vlastně hindština v perských šatech. Paralela s jidiš je až nápadná: jidiš je germánský jazyk v hebrejské abecedě s hebrejsko-aramejskými výpůjčkami, urdština je indoárijský jazyk v perské abecedě s persko-arabskými výpůjčkami. Oba vznikly na kulturních křižovatkách, kde prestižní náboženský jazyk zahalil domácí vernakulár.

Turečtina je turkický jazyk gramaticky úplně jiný než arabština i perština. Do reforem Atatürka (1928) se ovšem psala perskou variantou arabské abecedy a po celou osmanskou éru byla slovní zásobou z větší části persko-arabská - v literárních a úředních textech dosahoval podíl perských a arabských výpůjček až ke 88 procentům. Atatürkova abecední reforma a následná jazyková očista sice poměr snížily, ale moderní turečtina má dodnes tisíce perských slov: düşman (nepřítel, z perského došman), hafta (týden), kitap (kniha), bahçe (zahrada), şehir (město), dost (přítel, z perského dust). Když se Peršan a Turek setkají, nemůžou se plynně bavit - ale najdou stovky společných slov, kterým oba rozumí.

Kdyby si středoevropan chtěl celou tu mapu zhustit do jednoho obrazu, vypadalo by to takhle: arabský svět je jako velká latinsky mluvící říše, kde každá provincie časem vyvinula vlastní románský jazyk, ale všichni stále píší a sledují televizi latinsky. Perština je jejich indoevropská sousedka, která si půjčila jejich abecedu a polovinu slovní zásoby, ale pod povrchem je blíž češtině než arabštině. Turečtina je turkická návštěvnice, která se po staletí oblékala do perských šatů, pak je odhodila a dnes používá latinku. Urdština je dědičkou této kulturní směsi na opačném konci islámského světa - indický jazyk v perském hávu.

A Pákistánec, Arab, Íránec a Turek v té dubajské kavárně? Povídají si anglicky. Protože jediný skutečně panregionální jazyk současného Blízkého východu - tak jako latina ve středověku nebo francouzština v 19. století - dnes přichází odjinud. Z Londýna a Washingtonu. Historická ironie hodná dobrého kávového posezení.

Transparentnost tvorby:

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude, Anthropic) byla využita jako nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor výstupy průběžně redigoval, ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez lidské kontroly. Všechny faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup je v souladu s požadavky Čl. 50 Nařízení EU 2024/1689 (AI Act) na transparentnost AI-generovaného obsahu. #poweredByAI