Článek
V srpnu 1989 projednávalo předsednictvo ÚV KSČ znepokojivou zprávu o stavu členské základny. Průměrný věk straníka přesáhl 45 let, každý pátý měl přes šedesát. Z necelých 1,7 milionu členů a kandidátů by jich ani polovina do strany znovu nevstoupila. Strana stárla, ztrácela přitažlivost a věděla to.
Za tři měsíce přišla o monopol moci. Do roka se z ní rozběhly statisíce členů.
Co následovalo, by Karla Marxe potěšilo víc než celá Pařížská komuna. Přibližně 1,7 milionu lidí, kteří dvacet let studovali marxismus-leninismus na stranických školeních, chodili na členské schůze a platili příspěvky, provedlo přesně to, co předpovídá první kapitola každé marxistické učebnice: když se změnila ekonomická základna, přizpůsobili jí své vědomí.
Marx to napsal v předmluvě ke Kritice politické ekonomie v roce 1859: „Není to vědomí lidí, které určuje jejich bytí, nýbrž naopak jejich společenské bytí určuje jejich vědomí.“ Bývalí komunisté tuto větu necitovali — oni ji ztělesnili. A to s takovou elegancí, že by ji Marx mohl přidat jako ilustrativní příklad.
15 % dospělé populace hledá novou nadstavbu
Nejdřív čísla, protože bez nich je každá ironie jen rétorika.
K 1. říjnu 1989 evidovala KSČ (včetně slovenské KSS, která byla její teritoriální složkou) celkem 1 617 863 členů a 79 882 kandidátů. Československo mělo přibližně 15,6 milionu obyvatel, z toho asi 11,2 milionu ve věku nad 18 let. Podíl komunistů na dospělé populaci tedy činil přibližně 15 %.
Jenže — jak upozornila zpráva pro předsednictvo ÚV z téhož roku — pětina členů byla starší 60 let. To byli lidé, kteří do strany vstupovali v padesátých a šedesátých letech, přežili čistky po roce 1968 a neměli už žádný kariérní důvod členství opouštět. Ani zachovávat. Byli to buď přesvědčení marxisté, nebo lidé, pro které se stranická legitimace stala součástí identity jako průkazka na tramvaj.
Odečteme-li důchodce, zbývá přibližně 1 358 000 ekonomicky aktivních komunistů. Poměřeno k ekonomicky aktivní populaci ČSSR (zhruba 8,19 milionu) to dává 16,6 %. Zhruba každý šestý pracující občan Československa držel v ruce rudou knížku.
A pak ji položil. Někteří opatrně. Jiní s okázalým gestem. A nejšikovnější ji vyměnili za jinou — jiné barvy, s jiným logem.
Prognostický ústav: laboratoř konverze
Nikde nebyla proměna z marxistů v monetaristy vidět lépe než v Prognostickém ústavu ČSAV. Tato instituce, vzniklá v roce 1984 jako Kabinet prognóz ČSAV na základě usnesení vlády ČSSR č. 10/1983 a od roku 1986 přejmenovaná na Prognostický ústav, nebyla disidentskou buňkou. Byla elitním režimním pracovištěm, jehož zaměstnanci pobírali výrazně nadprůměrné platy — ředitel Valtr Komárek bral na přelomu let 1984 a 1985 téměř trojnásobek průměrného platu, cestovali na Západ a studovali západní ekonomickou literaturu. Vše se souhlasem a na náklady strany.
Komárek studoval Ekonomický institut v Moskvě a v šedesátých letech radil jako poradce Ernesto Che Guevarovi na Kubě. Václav Klaus, který do ústavu nastoupil v prosinci 1987, nebyl člen KSČ — ale nebyl ani disident. Byl vědeckým pracovníkem v šedé zóně, kterého StB vedla ve svazcích pod krycími jmény „Kluk“ a „Rek“ jako prověřovanou osobu. Jeho kolegou v ústavu byl Karel Köcher, jediný potvrzený agent východního bloku, který pronikl do CIA — muž vyměněný v únoru 1986 na Glienickém mostě za sovětského disidenta Natana Šaranského.
Celkový počet lidí, kteří ústavem za dobu jeho existence prošli, dosáhl 289 jmen, jak dokládá soupiska v Archivu Akademie věd — z toho ve vrcholném období (1988–1989) pracovalo v ústavu kolem 120 výzkumníků. Z tohoto poměrně malého okruhu vzešel jeden budoucí prezident (Klaus), další prezident (Zeman) do ústavu nastoupil až po revoluci v roce 1990. Celkem z PÚ vzešlo přes sedm ministrů a dva guvernéři centrální banky. Většina prošla marxistickým školením. A téměř všichni se po listopadu 1989 stali horlivými zastánci volného trhu.
Marx by se ušklíbl. Přesně takhle to přece mělo fungovat.
Anatomie ironického důkazu
Ironie operuje na třech úrovních, z nichž každá je marxistická.
Za prvé: základna skutečně determinovala nadstavbu. Když se ekonomický systém změnil z centrálně plánovaného na tržní, ideologická „nadstavba“ — přesvědčení, postoje, stranická příslušnost — se přizpůsobila během měsíců. Ti, kdo kázali historický materialismus, ho demonstrovali vlastním chováním.
Za druhé: ideologie sloužila třídním zájmům. Marx tvrdil, že dominantní ideologie každé éry je ideologií vládnoucí třídy. Přechod nomenklatury ke kapitalismu odhalil, že jejich „komunismus“ byl — pro většinu, ne pro všechny — nástrojem udržení privilegia, ne výrazem autentického přesvědčení. Průzkum ÚVVM z června 1989 to potvrdil: i mezi samotnými členy strany jednoznačně převažoval názor, že vstup do strany je motivován výhodami, které členství poskytuje.
Za třetí: prvotní akumulace proběhla přesně podle Marxe. Kupónovou privatizaci, kterou navrhl Dušan Tříska — bývalý spolupracovník StB a syn prominentní komunistické rodiny — a řídil nečlen Klaus, lze interpretovat jako to, co marxistický geograf David Harvey nazývá akumulací vyvlastněním: převod veřejného majetku do soukromých rukou. Sociologové Gil Eyal a Iván Szelényi v knize Making Capitalism Without Capitalists (Verso, 1998) zjistili, že 40 % ekonomické elity postkomunistického Česka tvořili lidé, kteří byli členy elit i za socialismu. Kapitalismus se budoval bez kapitalistů — ale s bývalými komunisty.
Pravověrní: Hofferovi „věřící“ v akci
A co ti, kteří kabáty nepřevlékli?
Miloš Jakeš zemřel v roce 2020 ve věku 97 let jako přesvědčený komunista. V časosběrném dokumentu Milda (2017, režie Pavel Křemen) vystupuje jako člověk zcela neschopný sebereflexe — ideologický fanatik, který ze svého přesvědčení neustoupil ani o píď. Jeho životním úspěchem zůstalo budování socialismu a nejvíce litoval, že strana „víc nezabojovala“.
Vasil Biľak v posmrtných pamětech Až po mé smrti vyjádřil přesvědčení, že socialismus bude znovu rehabilitován. Marta Semelová jako poslankyně obhajovala Gottwalda a invazi 1968 nazývala internacionální pomocí.
Eric Hoffer v klasickém díle The True Believer (1951) formuloval tezi, že všechna masová hnutí jsou zaměnitelná — pravověrný není připoután k doktríně, ale ke struktuře víry. Většina členů KSČ se zachovala přesně podle Hoffera: jakmile komunismus zkolaboval, přijali neoliberalismus jako novou „svatou věc“ — často s horlivostí konvertitů. Ti, kdo zůstali u marxismu, reprezentují psychologickou minoritu: lidi, pro které je ideologická identita důležitější než materiální zájem.
Paradoxně tím potvrzují Marxovu tezi z opačné strany. Marx by řekl, že jejich vědomí přežívá, protože jejich společenské bytí se nezměnilo — zůstali v zakonzervovaném prostředí KSČM, kde platily staré sociální vztahy. Průměrný věk členů KSČM v roce 2013 činil 74 let.
Žižek a cynická ideologie: věděli, co dělají
Slavoj Žižek — sám bývalý člen Svazu komunistů Slovinska — nabízí nejelegantnější vysvětlení celého paradoxu. V The Sublime Object of Ideology argumentuje, že moderní ideologie nefunguje skrze naivní víru, ale skrze cynismus: subjekt ví velmi dobře, co dělá, ale přesto to dělá.
Pod pozdním komunismem lidé věděli, že ideologie je falešná, ale jednali, jako by věřili — chodili na průvody, hlásili se na schůzích, citovali usnesení sjezdů. Pod postkomunistickým kapitalismem funguje tatáž cynická struktura s jiným obsahem. Převlékání kabátů tak není dramatická konverze, ale pouhá výměna ideologického kostýmu nad stejným cynickým subjektem.
Žižek by dodal, že právě proto byla česká transformace tak hladká. Nebylo třeba měnit lidi — stačilo vyměnit fráze.
46 procent
Na závěr jedno číslo, které stojí za celý článek.
V červnu 1989 — pět měsíců před sametovou revolucí — provedl Ústav pro výzkum veřejného mínění průzkum mezi členy KSČ. Na otázku, zda by do strany znovu vstoupili, odpovědělo kladně 46 %. Skoro třetina řekla ne. Čtvrtina nevěděla.
Polovina členské základny vládnoucí strany se neidentifikovala s jejím programem. Zpráva pro vedení varovala: „Tyto tendence se mohou velmi nepříznivě projevit v případě složitých vnitropolitických situací.“
Za pět měsíců se projevily.
A Marx — kdyby žil — by pokýval hlavou. Ne proto, že by schvaloval, co se stalo. Ale proto, že to předpověděl. Jediné, co nepředpověděl, bylo, že jeho nejhorlivější žáci budou zároveň jeho nejlepším důkazem — a že důkaz podají tím, že ho zradí.
Článek čerpá z primárních zdrojů: Štverák, F.: Schematismus k dějinám KSČ 1921–1992 (Národní archiv, 2010); Pažout, J.: Vnitřní podoba KSČ v období tzv. normalizace (Paginae historiae 27/1, 2019); Zpráva o vývoji členské základny za rok 1988 (NA, KSČ-ÚV, č. j. ÚV 86/1989); průzkum ÚVVM z června 1989; Eyal, G., Szelényi, I., Townsley, E.: Making Capitalism Without Capitalists (Verso, 1998); Vaněk, M.: Vítězové? Poražení? (Prostor, 2005).
Transparentnost tvorby:
Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude, Anthropic) byla využita jako nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.
Autor výstupy průběžně redigoval, ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez lidské kontroly. Všechny faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.
Postup je v souladu s požadavky Čl. 50 Nařízení EU 2024/1689 (AI Act) na transparentnost AI-generovaného obsahu. #poweredByAI
