Článek
Na začátku je žák gymnázia, který je nadšený z poznávání. Čte všechno. Ptá se na všechno. Začíná otázkami, na které učitelé rádi odpovídají — proč padl Řím, jak funguje fotosyntéza, co je to inflace.
Pak se začne ptát na věci, u kterých učitelé mírně zaváhají. Proč podporujeme tuto stranu a ne tamtu. Proč se o tomto tématu nemluví. Proč se v učebnici dějepisu z roku 1985 píše něco jiného než v té z roku 1995.
A pak přijde okamžik, kdy položí otázku, po které se ve třídě rozhostí ticho. Ne proto, že by byla hloupá. Proto, že je příliš dobrá.
V tom tichu — v reakci spolužáků, v úšklebku učitele, v jemném sociálním signálu, že tohle se neříká — se rodí něco, pro co nemáme dobré slovo. Není to strach. Není to poslušnost. Je to vnitřní hlas, který příště řekne: „Tohle si nech pro sebe.“ A ten hlas bude mluvit jeho vlastními slovy, jeho vlastním hlasem. Bude to vypadat jako vlastní úsudek. Jako rozumnost. Jako dospělost.
Totalitní režimy potřebovaly k dosažení téhož efektu tajnou policii, kádrové posudky a zákaz publikace. Tržní demokracie to zvládla elegantněji.
Gymnazista si přečte Orwella. 1984. Velký bratr, Ministerstvo pravdy, myšlenková policie. Učitel to zadal jako povinnou četbu a třída diskutuje o totalitě. Všichni se shodnou: tohle se nám stát nemůže, protože žijeme v demokracii. Žák souhlasí. Dává to smysl.
O rok později narazí na Huxleyho. Brave New World. Žádná policie, žádné mučení. Lidé si svou otrockou spokojenost vyrábějí sami — soma, konzum, rozptýlení. Učitel řekne: „Huxley je sofistikovanější než Orwell.“ Žák přikyvuje. Opět to dává smysl.
Pak si přečte Neila Postmana — Amusing Ourselves to Death — a ten mu vyloží, proč měl Huxley víc pravdy: nikdo nám pravdu nezakazuje, jen ji topíme v zábavě. Žák napíše seminárku. Učitel dá jedničku. Spolužáci tleskají. Tahle myšlenka je bezpečná — říká, že problém je někde venku, v televizi, na sociálních sítích, v algoritmech. Někde, kam může ukázat prstem, aniž by se musel podívat do zrcadla.
Ale je tu třetí varianta, o které mu nikdo neřekl.
Co kdyby se pravda nezakazovala a nezabíjela zábavou — ale co kdyby se každý člověk naučil zakazovat ji sám sobě?
Co kdyby systém nepotřeboval ani policii, ani drogu — jen správně nastavené prostředí? Prostředí, ve kterém si každý občan nainstaluje vlastního cenzora a považuje ho za vlastní identitu?
Gymnazista se na tohle nikdy nezeptal. Protože to je přesně ta otázka, po které se rozhostí ticho.
Podívejme se, jak to prostředí funguje. Ne abstraktně — konkrétně, v životě našeho gymnazisty.
Na gymnáziu má učitelku češtiny, která zadává články z jednoho konkrétního deníku. Učitele občanské výchovy, který doporučuje jednu konkrétní televizi. Učitelku angličtiny, která sdílí posty jednoho konkrétního publicisty. Žádný z nich neříká: „Tamto nečtěte.“ Říkají: „Tohle je kvalitní.“ A žák se naučí první lekci tržní demokracie — kvalita není vlastnost textu, ale signál příslušnosti.
Doma otec čte jiné noviny. Na internetu se žák pohybuje v jiných kruzích. Ale všude platí stejné pravidlo: existují zdroje, které „se čtou,“ a zdroje, které čtou „ti druzí.“ Nikdo to nenařizuje. Ale všichni to dodržují. A kdo přečte špatný zdroj, riskuje stejný úšklebek, jaký žák zažil ve třídě.
Na vysoké škole se to zintenzivní. Žák — teď už student — se naučí nový slovník. „Kritické myšlení.“ „Mediální gramotnost.“ „Ověřování zdrojů.“ Naučí se zpochybňovat — ale jen správným směrem. Zpochybňovat tamty zdroje, ne tyhle. Filtrovat tamtu propagandu, ale ne tuhle. Učí ho kritickému myšlení jako filtru — ne jako zrcadlu.
Na seminářích si všimne, že některé otázky generují souhlas a jiné ticho. Naučí se, které to jsou. Není hloupý. Je adaptivní. A adaptace vypadá jako vzdělání.
Na sociálních sítích, kde tráví stále víc času, se mechanismus zdokonalí. Algoritmus pozoruje, co ho zajímá, a dává mu víc téhož. Ne proto, že by ho chtěl manipulovat — proto, že ho chce udržet na obrazovce. Ale výsledek je stejný: svět se zúží na to, co už ví, co už si myslí, s čím už souhlasí. A cokoliv mimo tento tunel nevypadá jako odlišný názor — vypadá jako šum. Jako špatná kvalita. Jako ti druzí.
Student ví, že algoritmus existuje. Rozumí mu. Dokáže vysvětlit, jak funguje. Na semináři z mediálních studií o tom napíše esej a dostane výbornou.
A pak otevře telefon a scrolluje feedem, který mu ten algoritmus připravil. Protože vědět, jak past funguje, neznamená, že v ní nejste.
Po škole nastoupí do redakce. Malé, digitální, „nezávislé.“ Píše dobře. Ale rychle zjistí, že existují témata, o kterých se píše, a témata, o kterých se nepíše. Ne proto, že by mu šéfredaktor zavolal a řekl „tohle ne.“ Proto, že ví, kdo platí předplatné. Ví, co čtenáři chtějí číst. Ví, které články generují sdílení a které ticho.
A napíše to, co se sdílí.
Ne proto, že by lhal. Proto, že vybírá. A výběr vypadá jako profesionalita. Jako znalost trhu. Jako žurnalistická intuice.
Kdysi — za režimu, o kterém čte v učebnicích — existoval stranický posudek, který rozhodoval o tom, co smíte publikovat. Dnes existuje analytický dashboard, který ukazuje, co čtenáři čtou. Mechanismus se změnil. Výsledek — novinář, který ví, o čem psát nemá — zůstal stejný. Jen je neviditelný, protože nikdo nikomu nic formálně nezakazuje.
V třiceti je dospělý. Platí hypotéku. Má rodinu. Čte zprávy na dvou serverech, které si vybral v pětadvaceti a od té doby nezměnil. Na sociálních sítích sleduje lidi, kteří si myslí totéž co on. Komentuje jen pod články, u kterých je si jistý souhlasem svého okolí. Když narazí na text, který ho znepokojí — ne proto, že by byl špatný, ale proto, že zpochybňuje něco, na čem stojí jeho obraz světa — zavře záložku. Ne rychle. Pomalu. S pocitem, že ten text „nestojí za čas.“
Ví, že algoritmy formují jeho informační prostředí. Ví, že média vlastní oligarchové. Ví, že mediální gramotnost, kterou se učil, byla zjednodušení. Ví to všechno.
A stejně sdílí jen to, co potvrzuje jeho názory.
Ne proto, že mu to někdo zakázal. Proto, že se to naučil sám. V té třídě. V tom tichu. V tom úšklebku.
Tohle je příběh jednoho člověka. Ale je to příběh celé generace — a té, která přišla po ní.
Průzkum nadace FIRE z roku 2021 mezi 37 000 studenty na 159 amerických univerzitách zjistil, že více než 80 % se alespoň někdy autocenzuruje a 21 % tak činí často. O dva roky později, v rozšířeném průzkumu mezi 55 000 studenty na 248 univerzitách, více než čtvrtina uvedla, že se autocenzuruje alespoň několikrát týdně. Pew Research Center v roce 2014 zkoumal ochotu diskutovat o jednom konkrétním kontroverzním tématu — sledování NSA odhalené Edwardem Snowdenem — a naměřil, že zatímco 86 % Američanů bylo ochotno diskutovat osobně, na Facebooku a Twitteru to bylo pouze 42 %. Index on Censorship v únoru 2026 dokumentuje, že britská Generace Z „si stále více cenzuruje online projevy.“ Osmnáctiletý William Marsden řekl větu, která shrnuje všechno: „Nekomentuji na TikToku a nekomentuji příspěvky na Instagramu, protože to uvidí lidé, které znám.“
Studie Hassoun a kol. z roku 2023 (konference CHI, ACM) zjistila u Generace Z fascinující paradox: mladí lidé rozumí algoritmům, aktivně je manipulují — a současně vnímají formální programy mediální gramotnosti jako patronizující. Li, Shea a Ma (2025, časopis MERJ) identifikují lhostejnost a apatii navzdory povědomí o algoritmické manipulaci — studie provedená s irskými vysokoškolskými studenty ukázala, že znalost problému nevede k jeho řešení.
Pojem „brain rot“ — Oxford Word of the Year 2024 — který Gen Z používá sebe-ironicky pro popis vlastní kognitivní degradace, je přesným symptomem. Vědomí problému, které k ničemu nevede. Peter Sloterdijk pro to už v roce 1983 razil termín „osvícené falešné vědomí”: vím, co dělám, ale dělám to stejně.
To, co prožívá náš gymnazista, není česká specialita. Ale česká a středoevropská zkušenost to dělá viditelným — protože přechod od vnější cenzury k vnitřní proběhl během jediné generace.
Maďarský disident Miklós Haraszti to předpověděl už v samizdatové knize The Velvet Prison z roku 1981: v „měkkých“ komunistických státech se cenzura transformovala z vnějšího nátlaku do internalizované autocenzury. „Sametové vězení“ bylo méně viditelné a nebezpečnější než tvrdá stalinská cenzura.
David Klimeš z Fakulty sociálních věd UK v článku z roku 2024 (Media History) na základě archivních dokumentů identifikoval šest principů mediálního dohledu v pozdním komunismu. Tím nejdůležitějším bylo: minimum předběžné cenzury, maximum autocenzury. Československý normalizační režim fungoval jako „cenzura bez cenzury.“ A pak přišla demokracie. Zahraniční mediální investory po roce 2008 vystřídali domácí oligarchové — Václav Štětka z Loughborough University to zmapoval v International Journal of Press/Politics (2012). Zpráva International Press Institute z roku 2022 dokládá znepokojivě vysokou autocenzuru v médiích, která tito oligarchové vlastní.
Stranické direktivy nahradily vlastnické tlaky. Kádrové posudky nahradily smlouvy na dobu určitou.
Speciální číslo European Journal of Communication z roku 2020 přineslo klíčový závěr. Schimpfössl, Yablokov a kol. na základě výzkumu v Maďarsku, Rusku a dalších zemích zjistili, že žurnalistika v postkomunistických zemích vyvinula formy autocenzury podobné těm, které existují v zemích bez zkušenosti se státním socialismem.
Postkomunistická zkušenost není odchylka od západního modelu. Je jeho zrcadlem.
Václav Bělohradský to shrnul jednou větou: „V totalitních režimech je třeba být opatrný se slovy, protože někdo vždy poslouchá. Demokracie je naopak režim, kde nikdo neposlouchá nikoho.“
A chorvatská spisovatelka Slavenka Drakulić ještě prostěji: „Žila jsem pod totalitním režimem a znám cenzuru zevnitř. Cítím ji z dálky a cítím ji v tomto teroru politické korektnosti.“
A teď ke kořenům. Protože tohle není nový fenomén. Je starý přesně tak, jako moderní demokracie sama.
Edward Bernays, otec public relations, to řekl s přímostí, která by dnes neprošla žádným algoritmem sociální sítě, už v roce 1928: „Vědomá a inteligentní manipulace organizovaných zvyklostí a názorů mas je důležitým prvkem demokratické společnosti.“
Jacques Ellul v roce 1962 rozlišil politickou propagandu — záměrné přesvědčování, které je viditelné — od sociologické propagandy, která je „prostředím samotným,“ „vzduchem, který dýcháme.“ A varoval: propaganda je nebezpečnější v demokraciích, protože občané věří, že jsou vůči ní imunní.
Noam Chomsky a Edward Herman v roce 1988 identifikovali pět filtrů, které bez formální cenzury systematicky vylučují nepohodlné perspektivy z amerických médií: vlastnická koncentrace, reklamní závislost, souhra se zdroji, organizovaný tlak a sdílený ideologický rámec. Christian Fuchs ve sborníku The Propaganda Model Today (2018, University of Westminster Press) ukázal, jak všech pět filtrů funguje dál — jen se k nim přidal šestý: algoritmické třídění obsahu.
Shoshana Zuboff z Harvardu pro výsledný systém razí pojem „surveillance kapitalismus“ — tržní obdoba Orwellova Big Brothera, která neslouží politické kontrole, ale extrakci behaviorálních dat a modifikaci chování. Zeynep Tufekci z Kolumbijské univerzity k tomu přidala pojem „cenzura rozptýlením“ — moderní moc nemusí zakazovat informace, stačí je utopit v irelevantním obsahu. Sue Curry Jansen, která koncept „tržní cenzury“ rozpracovala už v roce 1988, formuluje závěr: tržní cenzura je „pružnější, ale také odolnější“ než státní. Je to „děravý systém, ale snadno opravitelný.“
Alex Carey to v posthumní knize z roku 1995 shrnul do jedné věty: občané v totalitních režimech vědí, že jsou propagandováni, a mohou potenciálně odolávat. Občané v demokraciích věří, že jsou svobodní, a proto propagandu nerozpoznávají.
A Byung-Chul Han, Mark Fisher, Wendy Brown a Sheldon Wolin — čtyři myslitelé z různých tradic — nezávisle na sobě dospěli ke stejnému závěru: třetí model kontroly. Ani Orwell (vnější zákaz), ani Huxley (utopení v rozkoši), ale systém, ve kterém si občané kontrolují myšlení sami. Fisher to formuloval nejostřeji: „Neformální cenzura, internalizovaná a propagovaná pozdně kapitalistickými kulturními pracovníky, produkuje banální konformismus, o jakém se stalinistickému propagandistovi může pouze zdát.“
Lze namítnout — a je to silná námitka — že tohle všechno je přehnané. Že poptávka po potvrzení vlastního světonázoru je přirozená. Že fragmentace médií je důsledkem svobody. Že srovnávat tržní filtrování s totalitní cenzurou je nečestné, protože v jednom systému hrozí vězení a v druhém maximálně ztráta followerů.
To vše je pravda. Ale jen část pravdy.
Ta druhá část říká: když mediální trh spolehlivě eliminuje texty, které neposilují žádný tábor, eliminuje tím i schopnost společnosti vidět problémy, které přežívají výměnu vlád. Mechanismy, které fungují nezávisle na tom, kdo vyhraje volby. A právě tyto problémy jsou ty nejdůležitější — protože se nedají vyřešit správnou volbou. Dají se vyřešit jen pochopením. A pochopení vyžaduje informace, které nikdo nechce slyšet.
Náš gymnazista je dnes dospělý. Sedí u obrazovky. Čte tento článek. A právě teď — přesně v tomhle okamžiku — se jeho vnitřní cenzor rozhoduje, co s ním udělá.
Sdílet? Ne. To by viděli kolegové. A co by si pomysleli?
Zapamatovat? Možná. Ale zítra přijde nový feed. Nových dvě stě padesát příspěvků. A tahle myšlenka se rozpustí v proudu, který ji utopí — ne proto, že by byla zakázaná, ale proto, že na ni nebude čas.
A ten učitel, který mu kdysi řekl „to je zajímavý pohled, ale teď se vraťme k osnově”? Ten to myslel dobře. Vždycky to myslí dobře.
Právě proto to tak dobře funguje.
Transparentnost tvorby:
Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude, Anthropic) byla využita jako nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.
Autor výstupy průběžně redigoval, ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez lidské kontroly. Všechny faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.
Postup je v souladu s požadavky Čl. 50 Nařízení EU 2024/1689 (AI Act) na transparentnost AI-generovaného obsahu. #poweredByAI
