Pražská voda splňuje všechny normy. Jenže normy měří jinou vodu, než kterou pijete

Představte si, že si ráno po probuzení dojdete do kuchyně a nalijete si sklenici vody. Je sedm hodin, v bytě nikdo od večera nepustil kohoutek. Voda stála v potrubí osm hodin. Z chromované baterie se do ní uvolnilo 250 až 600 mikrogramů niklu na litr — to je 12 až 30násobek hygienického limitu. Chlor, který ji měl chránit před bakteriemi, se rozložil na neúčinnou koncentraci. Ale kdybyste si tu samou vodu nechali odtéct dvě minuty, naměřili byste nikl pod pět mikrogramů. Vše v pořádku.

Právě tu druhou vodu — tu odpuštěnou, proplachovanou — měří Pražské vodovody a kanalizace. A právě na základě těch měření nám říkají, že pražská kohoutková voda patří k nejkvalitnějším v Evropě.

Mají pravdu. Jen nemluví o té vodě, kterou skutečně pijeme.

Tento článek není o tom, že pražská voda je špatná. Je o tom, že systém sledování, komunikace a regulace vytváří propast mezi laboratorní kvalitou a tím, co teče z kohoutku v reálném životě — po noční stagnaci, v patnáct let starém bytě, z baterie, kterou nikdo netestoval. A že tuto propast nikdo soustavně neměří, nekomunikuje ani neřeší.

Pražská pitná voda pochází ze tří zdrojů. Želivka dodává povrchovou vodu gravitačně přes 51 kilometrů dlouhý štolový přivaděč. Káraný čerpá podzemní vodu z náplavů Jizery. Podolská úpravna zpracovává vltavskou vodu jako doplňkový zdroj. Podle otevřených dat PVK za rok 2025 obsahuje směs ze Želivky a Podolí asi 18 mg/l dusičnanů při limitu 50 mg/l, vápník kolem 42 mg/l a pH přibližně 8. Volný chlor se pohybuje kolem 0,1–0,3 mg/l.

Pesticidy jsou pod mezí detekce díky ozonaci a filtraci přes granulované aktivní uhlí na Želivce. Polyfluorované látky (PFAS) dosahují mediánu řádově jednotek nanogramů na litr — hluboko pod novým evropským limitem 100 ng/l pro sumu dvaceti sledovaných PFAS. V ukazatelích, které PVK měří, je pražská voda bezpečná s velkou rezervou.

Problém není v tom, co se měří. Problém je v tom, co se neměří — a kde.

Vyhláška 252/2004 Sb. předepisuje odběr vzorků pitné vody podle normy ČSN EN ISO 19458. Ta rozlišuje tři typy odběru. Typ A se provádí po propláchnutí a reprezentuje kvalitu v distribuční síti. Typ B se odebírá z kohoutku po krátkém propláchnutí. Typ C se odebírá bez propláchnutí — jde o takzvaný stagnační vzorek, který zachycuje skutečnou vodu po odstátí v potrubí. V České republice se používá výhradně typ A nebo B. Vodárenská asociace SOVAK ČR potvrdila, že postup zahrnuje dezinfekci kohoutku a následný krátkodobý proplach. Stagnační voda, kterou spotřebitel skutečně pije, se tak soustavně odstraňuje ještě před odběrem vzorku.

Co v té odstraněné vodě je?

Český výzkumný projekt podpořený MŠMT v rámci programu COST (č. j. 1715/2007-32), realizovaný ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem a publikovaný v časopise Hygiena (ročník 55, 2010, číslo 4), naměřil v celonoční stagnační vodě z chromovaných vodovodních baterií koncentraci niklu 250 až 600 µg/l. U nových baterií byly hodnoty ještě vyšší. Hygienický limit pro nikl v pitné vodě činí 20 µg/l. Nezávislé potvrzení poskytuje podkladový dokument WHO (Andersen a kol., 1983): celonoční stagnace v chromovaných armaturách vedla ke koncentraci 490 µg/l. Dánská studie Fontenay a kol. (EuroCorr 2009) v laboratorních testech nových baterií naměřila přes 900 µg/l ve vzorcích 500 ml po čtyřhodinové stagnaci.

U olova jsou data stejně znepokojivá. Fontenay v terénním průzkumu 51 dánských domácností zjistil průměr 7,3 µg/l a maximum 110 µg/l, přičemž sedm vzorků překročilo parametrickou hodnotu 10 µg/l. Olovo nepocházelo z olověných přípojek, ale z mosazných směšovacích baterií a ventilů.

V roce 2023 provedla hygienická služba v České republice pilotní projekt zaměřený na sledování olova v pitné vodě ve školách. Výsledky, publikované v odborném časopise Hygiena (ročník 69, 2024, číslo 4), ukázaly, že z více než 430 vyšetřených škol a školek jich asi 13 % spadlo do kategorie vysokého rizika — tedy s alespoň jedním odběrovým místem, kde je ohroženo plnění současného limitu 10 µg/l olova. Maximum dosáhlo 1 160 µg/l — více než stonásobek limitu. SZÚ odhaduje, že olověným rozvodům je v ČR stále potenciálně vystaveno kolem 500 000 obyvatel (Kožíšek a kol., Vodní hospodářství, 2008).

Měď z měděných rozvodů po sedmidenní stagnaci při 25 °C dosahuje hodnot blížících se limitu 2 000 µg/l (doc. Pospíchal, konference TOPIN 2022). Po kratší, osmihodinové stagnaci — tedy běžné noční pauze — jsou typické hodnoty 50 až 500 µg/l.

Švýcarská studie Lautenschlager a kol. (Water Research, 2010, DOI: 10.1016/j.watres.2010.07.032), provedená v deseti domácnostech v Dübendorfu, prokázala 4 až 580násobné zvýšení počtu kultivovatelných bakterií po noční stagnaci. Hodnota 580× představuje maximum u jedné domácnosti; průtoková cytometrie (celkový počet buněk) ukázala dvoj- až trojnásobný nárůst.

Zásadní výhrada: studie probíhala ve švýcarském systému, který distribuuje nechlorovanou vodu. V České republice se udržuje zbytkový chlor 0,2–0,4 mg/l. Jenže během stagnace chlor degraduje. Po osmi hodinách klesá pod 0,1 mg/l — hranici, pod kterou již neposkytuje ochranu proti bakteriálnímu přerůstání. V plastových trubkách z polypropylenu (PPR) je rozklad chloru ještě rychlejší, protože plast chlor pohlcuje.

České studie přímo měřící bakteriální přerůstání v domovní stagnační vodě nebyly nalezeny. Co ale víme s jistotou: počet případů legionelózy v ČR dramaticky roste. V roce 2010 bylo hlášeno 42 případů. V roce 2024 jich bylo 620 a 95 pacientů zemřelo (SZÚ, systém EPIDAT/ISIN). Podle Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) spadá přibližně 75 % případů do kategorie takzvaně komunitně získaných — tedy mimo nemocnice a cestovní nákazy. Značná část z nich pravděpodobně pochází z domovních a budovních rozvodů, ale přesný podíl není znám. Hlavní příčinou přitom není stagnace studené vody, ale nedostatečná teplota teplé vody v domácnostech, které z úsporných důvodů ohřívají pod doporučených 50 °C.

Tým doc. Pivokonského z Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd ČR publikoval v letech 2018–2020 v časopise Science of the Total Environment výsledky měření mikroplastů ve třech českých úpravnách vody. Nalezl 300 až 900 mikroplastových částic na litr v upravené pitné vodě. Účinnost odstranění běžnými technologiemi (srážení, filtrace, ozonace) dosáhla 70 až 83 %. Částice menší než 10 µm tvořily 95 % celkového počtu.

PVK mikroplasty nesleduje. Přesto se na webu pvk.cz v sekci častých dotazů dočtete doporučení nekupovat si speciální filtry, pokud máte vodu z veřejného vodovodu. Toto doporučení přichází od společnosti, jejíž tržby přímo závisejí na spotřebě nefiltrované kohoutkové vody.

Stanovisko Státního zdravotního ústavu k mikroplastům v pitné vodě vydal MUDr. František Kožíšek 22. září 2017 a aktualizoval 5. září 2018. Klíčový závěr zní, že riziko plastových vláken z pitné vody je podle názoru SZÚ tak zanedbatelné, že nemá smysl se jím zvlášť zabývat. Od roku 2020 nebyla vydána žádná aktualizace — přestože EU od té doby přijala sjednocenou metodiku měření mikroplastů (delegované rozhodnutí Komise 2024/1441) a česká studie z roku 2024 nalezla mikroplasty v 57 z 58 vzorků z českých vodovodů.

Studie Xiu a kol. (Water Research, 2025/2026, DOI: 10.1016/j.watres.2025.124626) prokázala, že biofilm na stěnách PPR trubek po 60–150 dnech provozu zvyšuje uvolňování mikroplastů o 210 % a současně dramaticky zvyšuje koncentraci nebezpečných látek: organofosforový retardér hoření TEP až 18násobně, ftalát DEHP 14násobně a antioxidant BHB 41násobně. PPR je přitom standardní materiál domovních rozvodů v českých bytových domech stavěných od devadesátých let.

V diskusi o kvalitě pitné vody se balená voda často prezentuje jako luxusní, drahá a ekologicky nezodpovědná náhrada. Podívejme se na data.

Balená pramenitá nebo kojenecká voda má prakticky nulový obsah kovů — nikl, olovo a měď se v ní nevyskytují, protože neprochází žádným domovním potrubím. Dusičnany dosahují typicky pod 5 mg/l (u kojenecké pod 10 mg/l), zatímco pražská kohoutková obsahuje 18–25 mg/l. Chlor a jeho vedlejší produkty (trihalogenmethany) jsou nulové.

Hlavní namítanou nevýhodou PET lahví jsou mikroplasty z obalu. Studie Mason a kol. (2018) a Halfar (2024) uvádějí 50 až 325 částic na litr — což je srovnatelné nebo nižší číslo než v kohoutkové vodě z českých úpraven (300–900 částic na litr dle Pivokonského). Studie Qian a kol. (PNAS, 2024) uvádí 240 000 nanoplastů na litr v PET lahvích, ale toto číslo je vědecky sporné: Materić (PNAS, 2024) upozornila, že kontrolní vzorky vykazovaly srovnatelnou kontaminaci jako měřené vzorky. Autoři odpověděli, ale vědecká shoda neexistuje.

Z konkrétních značek stojí za zmínku Dobrá voda, kde dTest naměřil baryum 350 µg/l — 50 % hygienického limitu 700 µg/l. U ostatních testovaných značek (Aquila, Aqua Anna, Mattoni, Magnesia, Rajec) bylo baryum pod mezí detekce. Jde tedy o specifický geologický profil jedné značky, nikoli o systémový problém balených vod.

Minerální složení bývá uváděno jako výhoda kohoutkové vody. Pražská kohoutková obsahuje vápník 30–88 mg/l a hořčík kolem 7 mg/l, zatímco například Dobrá voda jen 6 mg/l vápníku a 8,6 mg/l hořčíku. Kojenecká Aquila nabízí vápník 50 mg/l a hořčík 8 mg/l — tedy srovnatelné hodnoty s kohoutkovou.

Debata „kohoutková versus balená“ trpí zásadním zjednodušením: předpokládá, že člověk pije na jednom místě. Ve skutečnosti pije na pěti až šesti místech denně.

Ráno doma — po osmihodinové stagnaci. V práci — z kuchyňky, kterou za den proteče jen několik litrů; zbytek dne voda stojí. Odpoledne v kanceláři — totéž. Cestou domů, na výletě, v restauraci. Po příchodu domů — po osmi až deseti hodinách prázdného bytu. Večer — pokud někdo mezitím nesprchoval nebo nevařil, opět stagnace.

Filtr pod dřezem řeší kvalitu na jednom kohoutku z těchto šesti. A vyžaduje údržbu: výměnu předfiltrů každých 6–12 měsíců, výměnu membrány reverzní osmózy každé dva až tři roky, kontrolu těsnění a zásobníku. Konvicové filtry typu Brita po několika týdnech bez výměny zvyšují počet bakterií oproti nefiltrované vodě — filtr bez údržby je horší než žádný filtr.

Balená voda v uzavřené lahvi funguje na všech šesti místech. Nevyžaduje údržbu, instalaci ani servis. Má stabilní složení nezávislé na stáří budovy, materiálu rozvodů a typu baterie. Pozor ovšem na barelové výdejníky — pokud se pravidelně nečistí, hromadí se v nich plísně a bakterie, takže kvalita vody na výstupu může být horší než na vstupu. Pro člověka, který nechce studovat materiál svého potrubí a počítat minuty odpouštění, je uzavřená balená voda praktická volba — nikoli luxus.

Cenový argument je v kontextu pitného režimu nepodstatný. Při spotřebě dvou litrů denně stojí kohoutková voda asi 30 haléřů, s filtrem reverzní osmózy kolem 6 Kč, balená pramenitá asi 14 Kč. Rozdíl mezi kohoutkovou a balenou činí přibližně 410 Kč měsíčně — cenu jedné kávy v kavárně týdně. Kampaně typu „Česko pije z vodovodu“ prezentují stokrát nižší cenu jako hlavní argument pro kohoutkovou. Matematicky mají pravdu. Prakticky jde o částku, kvůli které si nikdo nemění pitný režim.

Jediný podstatný argument je kvalita. A tam záleží na tom, kterou vodu z kohoutku porovnáváte — tu laboratorní po propláchnutí, nebo tu skutečnou po noční stagnaci.

Zdravý dospělý v domě postaveném po roce 1990 s plastovými nebo měděnými rozvody: kohoutková voda po krátkém odpuštění je bezpečná. První ranní sklenici nepit přímo — nechat odtéct litr nebo dva na zalévání nebo splachování. Totéž po příchodu z práce. Stojí to nula korun a zabere třicet sekund.

Rodič kojence do šesti měsíců: certifikovaná kojenecká voda (Aquila, Aqua Anna, NARTES). Pražská kohoutková obsahuje 18–25 mg/l dusičnanů, kojenecký limit je 10–15 mg/l. Převaření neodstraní dusičnany, olovo ani nikl.

Člověk v předválečném domě: nechat jednorázově analyzovat stagnační vodu z kohoutku (stojí kolem 1 500 Kč). Pokud olovo překročí 10 µg/l, zvážit filtr certifikovaný na olovo nebo přechod na balenou vodu pro pití.

Kancelář s malým průtokem: výdejník s reverzní osmózou napojený na vodovod, případně výdejník s barelovou vodou — u těch je ale nutná pravidelná sanitace přístroje, protože v rozvodech a na tryskách se při nedostatečné údržbě usazují plísně a bakterie. V kuchyňce, kde proteče pár litrů denně a voda stojí celou noc i víkend, je stagnace soustavně nejhorší ze všech scénářů.

Evropská směrnice o pitné vodě 2020/2184 požaduje, aby členské státy do 12. ledna 2029 provedly posouzení rizik domovních rozvodů, včetně materiálů potrubí a možné kontaminace olovem. Bez zavedení odběru vzorků bez propláchnutí (typ C dle ISO 19458) alespoň ve školách, nemocnicích a domovech seniorů půjde o formální cvičení.

V České republice neexistuje registr olověných přípojek. Program Ministerstva pro místní rozvoj na výměnu olověných domovních rozvodů funguje od roku 2004. Za období 2008–2014 z něj bylo vyměněno potrubí v necelých pěti tisících bytů — to je při odhadovaném počtu stovek tisíc potenciálně exponovaných obyvatel stále pomalé tempo. Nový evropský limit pro olovo 5 µg/l platí od ledna 2036. Při stávající rychlosti výměn jej řada budov nesplní.

SZÚ by měl aktualizovat stanovisko k mikroplastům z roku 2017. Ne proto, že by mikroplasty prokazatelně škodily — WHO v roce 2022 konstatovala nedostatek dat pro hodnocení rizika. Ale proto, že stanovisko staré sedm let, které neodráží desítky nových studií ani novou evropskou metodiku, podkopává důvěru instituce, která by měla být odbornou autoritou.

A PVK by měla přestat radit lidem, aby si nekupovali filtry. Ne proto, že filtry jsou vždy potřeba — ale proto, že radu „nepotřebujete filtr“ dává subjekt, jehož příjmy závisejí na tom, aby lidé pili nefiltrovanou kohoutkovou vodu. To je střet zájmů. Nezávislý odborník by pravděpodobně řekl: záleží na vašem domě, na vašich rozvodech, na vaší baterii a na tom, jak dlouho voda stojí. To je méně pohodlná odpověď, ale poctivější.

Poctivost vyžaduje přiznat, kde stojíme na nejisté půdě.

Za prvé: kolik procent pitné vody, kterou člověk za den vypije, je stagnační. Náš odhad 60–80 % vychází z logiky denního režimu, ale konkrétní studie s měřením skutečného odběrového profilu v domácnostech neexistuje.

Za druhé: jaký je skutečný zdravotní dopad mikroplastů z pitné vody. WHO v roce 2022 konstatovala, že data jsou nedostatečná.

Za třetí: do jaké míry je vyšší cena vody v Praze oproti městům s vlastní vodárnou důsledkem provozního modelu s Veolií, a do jaké míry odráží objektivně vyšší náklady pražské infrastruktury.

Pražská pitná voda patří objektivně k nejkvalitnějším v Evropě — na výstupu z úpravny. Ale kvalita na úpravně není kvalita na kohoutku. A kvalita na kohoutku po propláchnutí není kvalita první ranní sklenice. Systém, který měří jen tu nejlepší verzi vody a na základě toho říká „nepotřebujete filtr“, není špatný. Je nepoctivý.

Metodologická poznámka: Analýza vychází z osmi výzkumných sond provedených v březnu 2026, zahrnujících data z otevřených dat PVK 2025, recenzovaných studií (Water Research, Science of the Total Environment, PNAS, Environmental Health Perspectives), dokumentů SZÚ, SOVAK ČR a WHO. Deset klíčových datových bodů bylo nezávisle ověřeno — čtyři plně potvrzeny na primárních zdrojích, tři potvrzeny s výhradami, jeden vyvrácen a dva zůstaly neověřeny (podrobnosti v samostatném ověřovacím dokumentu). Tvrzení bez dostatečné evidence jsou v textu výslovně označena.

Tato analýza není sponzorována žádným výrobcem filtrů, balené vody ani vodárenskou společností.

Transparentnost tvorby

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude Opus 4.6, Anthropic) byla využita jako nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez vědomé autorské kontroly. Faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup odpovídá principům transparentnosti Nařízení EU 2024/1689 (AI Act). #poweredByAI