Továrna na Nobelovy ceny, která ztrácí dělníky

V roce 1982 objevil izraelský chemik Dan Shechtman v americké laboratoři něco, co podle tehdejší vědy nemohlo existovat — krystalickou strukturu s desetičetnou rotační symetrií. Oznámil to kolegům a sklidil posměch. Šéf jeho výzkumné skupiny ho vyzval, ať si přečte učebnici krystalografie. Dvounásobný nositel Nobelovy ceny Linus Pauling prohlásil, že kvazikrystaly neexistují, jen „kvazivědci“. Shechtman byl vyloučen ze svého týmu.

Odmítl ustoupit. V roce 2011 dostal Nobelovu cenu za chemii — sám, bez sdílení s kýmkoliv.

Shechtmanův příběh se v Izraeli vypráví jako podobenství o kultuře, kde zpochybňování autorit není drzost, ale metoda poznání. Je to pěkný příběh. Ale jako většina příběhů o izraelském zázraku je neúplný. Shechtman svůj objev učinil v tehdejším americkém Národním úřadu pro standardy (NBS, dnes NIST) v Marylandu, nikoliv na Technionu v Haifě. A jeho příběh o osamělém vědci proti světu pomíjí strukturální podmínky, které izraelskou vědu vynesly nahoru — i ty, které ji dnes ohrožují.

Od vzniku státu v roce 1948 získalo Nobelovu cenu čtrnáct izraelských občanů. Pro zemi s přibližně 9,8 milionu obyvatel je to pozoruhodné číslo — v přepočtu na obyvatele se Izrael řadí zhruba na 11. místo celosvětově, za Švýcarskem, Švédskem, Dánskem a Velkou Británií, ale před Francií, Japonskem a Čínou.

Rozložení cen je však nerovnoměrné a prozrazuje víc, než by si izraelská propaganda přála. Šest cen padlo v chemii, čtyři v ekonomii, tři za mír a jedna za literaturu. Ve fyzice a v medicíně — dvou oborech, které tvoří jádro přírodovědného výzkumu — nezískal Izrael ani jednu cenu. Nulová bilance ve fyzice je obzvlášť nápadná u země, která investuje do výzkumu a vývoje 6,35 % HDP, tedy nejvíce ze všech členských zemí OECD a více než dvojnásobek průměru.

Koncentrace v chemii není náhoda. Odráží historickou sílu tří institucí — Weizmannova institutu věd v Rechovotu, Technionu v Haifě a Hebrejské univerzity v Jeruzalémě —, které budovaly chemické a biochemické programy od 30. let 20. století, kdy je zakládali evropští emigranti prchající před nacismem. Absence ve fyzice naopak odráží fakt, že Izrael nikdy nevybudoval velkou experimentální infrastrukturu srovnatelnou s CERNem nebo americkými národními laboratořemi. Věda je drahá a i rekordní investice do výzkumu a vývoje mají své limity, pokud 92 % z nich jde z podnikového sektoru orientovaného na komerční výstupy.

Izraelských čtrnáct nobelistů je součástí širšího fenoménu. Z 965 individuálních nositelů Nobelovy ceny udělených v letech 1901–2025 je nejméně 220 židovského původu — tedy přibližně 22 % všech laureátů, přestože Židé tvoří pouhých 0,2 % světové populace. V ekonomii je podíl 40 %, v medicíně a fyziologii 26 %, ve fyzice 24 %.

Tato čísla vyvolávají dvě protichůdné interpretace. V jedné se stávají důkazem výjimečné kulturní tradice, v níž vzdělání a intelektuální výkon hrají ústřední roli po staletí — od talmudické tradice disputací přes haskalu až po moderní akademii. V druhé vyprávějí příběh o privilegovaném přístupu ke vzdělání v Evropě a Americe, o sítích, které se obnovovaly samy ze sebe, a o tom, že sedm z deseti židovských nobelistů jsou Američané, nikoliv Izraelci.

Obě interpretace obsahují kus pravdy. Izraelský nobelovský úspěch stojí na imigraci, investicích a institucích — třech pilířích, z nichž každý má svůj rub.

Podíváme-li se na biografii čtrnácti izraelských nobelistů, zjistíme, že většina z nich buď sama imigrovala, nebo jsou dětmi imigrantů. Avram Hershko přežil jako dítě holokaust v Maďarsku a do Izraele přišel v roce 1950. Robert Aumann se narodil v Německu a jeho rodina emigrovala v roce 1938 do USA; teprve v roce 1956 se přestěhoval do Izraele. Ada Yonath se narodila v Jeruzalémě polským přistěhovalcům. Michael Levitt přišel z Jihoafrické republiky. Arieh Warshel se sice narodil v kibucu, ale jeho rodiče byli přistěhovalci.

Izraelský vzdělávací systém tyto lidi bezesporu formoval. Ale je poctivé říct, že „vyrábění nobelistů“ začalo u náboru — u masivních imigračních vln, které do malé země přivedly evropské intelektuály ve 30. a 40. letech, vědce ze Sovětského svazu v 90. letech, a průběžně absorbovaly talent z diaspory.

Klíčová otázka zní: co se stane, až imigrační zdroj vyschne? Odpověď vidíme už dnes — od roku 2023 se trend obrátil a Izrael talent naopak ztrácí.

V české diskusi o Izraeli se často zmiňuje program Talpiot — elitní vojenský výcvikový program IDF založený v roce 1979 jako reakce na šok z jomkipurské války. Z přibližně deseti tisíc nejlepších maturantů postoupí do dvoudenního testování kolem dvou set kandidátů. Přijato je 50–60 kadetů ročně, kteří po dobu čtyřiceti měsíců studují fyziku a matematiku na Hebrejské univerzitě a současně procházejí výcvikem u všech složek IDF.

Talpiot produkuje lidi, kteří po odchodu z armády zakládají technologické firmy — Check Point, Compugen, Anobit (koupen Applem). Přibližně třetina absolventů zůstává v armádě, třetina míří do akademie a třetina do podnikání.

Je to působivý systém. Ale zasluhuje i kritický pohled. Za prvé, přímý vliv Talpiotu na nobelovské úspěchy je nulový — žádný z čtrnácti izraelských nobelistů programem neprošel (většina z nich získala vzdělání před jeho založením). Talpiot je příběh o technologickém průmyslu a obraně, nikoliv o základním výzkumu.

Za druhé, elitní armádní programy fungují jako síto, které zvýhodňuje specifickou skupinu obyvatel. Vyžadují bezpečnostní prověrku letectva, což ve svém důsledku vylučuje arabské Izraelce. Program historicky přijímal převážně aškenázské muže ze zámožnějších čtvrtí. Není to demokratický model rozvoje talentů — je to systém, který identifikuje a urychluje rozvoj konkrétního segmentu populace.

Za třetí, povinná vojenská služba oddaluje vstup do akademické kariéry o tři roky (u žen) až devět let (u absolventů Talpiotu). V oborech, kde produktivita kulminuje v raném věku, to může být nevýhoda, nikoliv přednost.

Izrael investoval v roce 2023 do výzkumu a vývoje 6,35 % HDP — tedy přibližně 28,3 miliardy dolarů. Druhá Jižní Korea dosahuje 4,96 %, třetí Švédsko 3,60 %, USA 3,45 %. Průměr OECD je 2,7 %.

Toto číslo je reálné a působivé. Ale skrývá důležitý detail: kolem 92 % těchto investic pochází z podnikového sektoru. Státní výdaje na výzkum jsou v Izraeli relativně nízké v mezinárodním srovnání. Podnikový sektor investuje do aplikovaného výzkumu s komerčním výstupem — do kybernetické bezpečnosti, medicínských technologií, zemědělských technologií. Základní výzkum, z něhož vyrůstají Nobelovy ceny, je na tom hůř.

Akademické platy v Izraeli jsou stanoveny jednotnou celostátní tarifní tabulkou bez rozlišení podle univerzity či oboru. Plný profesor pobírá přibližně 30 000 šekelů měsíčně (zhruba 190 000 korun) — zlomek toho, co nabízejí srovnatelné americké univerzity. Výzkumné granty Izraelské vědecké nadace jsou menší a kratší než americké granty NIH. Počet seniorních akademických pozic na izraelských výzkumných univerzitách je dnes nižší než před čtyřiceti lety, zatímco počet studentů na jednoho profesora se od roku 1973 více než zdvojnásobil.

Jinými slovy: Izrael má špičkový inovační ekosystém pro zakládání firem, ale jeho akademický systém základní výzkum chronicky podfinancovává.

Z čtrnácti izraelských nobelistů jich pět pracovalo v době udělení ceny v zahraničí — převážně v USA. Jejich příběhy odhalují systémové selhání, které propagandistický příběh o „zemi začínajících firem“ zakrývá.

Arieh Warshel, rodák z kibucu Sde Nachum, studoval na Weizmannově institutu pod vedením Shneiera Lifsona. Na tamním počítači Golem vytvořil spolu s Michaelem Levittem průlomový program pro molekulární modelování. Když se ucházel o stálou pozici na Weizmannově institutu, nedostal ji. Přešel na Univerzitu Jižní Kalifornie (USC). V roce 2013 dostal Nobelovu cenu za chemii — za práci, kterou začal na instituci, jež ho odmítla.

Michael Levitt, narozený v Pretorii, držitel čtyř občanství, chtěl udržovat dvojí přidružení mezi Stanfordem a Weizmannovým institutem. Narážel na institucionální nepružnost. Nakonec zůstal na Stanfordu.

Daniel Kahneman, otec behaviorální ekonomie, spolupracoval s Amosem Tverskym na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Přešel na Princeton. Tversky, jeho nejbližší spolupracovník, zemřel v roce 1996 — jinak by cenu nepochybně sdílel.

Joshua Angrist kritizoval izraelský platový systém, který nerozlišuje mezi obory. Ekonom na MIT nemůže v Izraeli vydělat víc než učitel dějepisu na stejné univerzitě. Odešel na MIT v roce 1996.

Joel Mokyr, nejnovější přírůstek na seznamu (Nobelova cena za ekonomii 2025), se narodil v Nizozemsku, vyrůstal v Haifě a bakalářský titul získal na Hebrejské univerzitě. Celou akademickou kariéru však strávil na Northwestern University v USA, kde působí od roku 1974.

Pět z čtrnácti — 36 % izraelských nobelistů — získalo cenu jako emigranti. To není odchylka; je to příznak.

Od října 2023, kdy začala válka v Gaze, se odliv mozků dramaticky zrychlil. Podle studie ekonomů z Tel Avivské univerzity odešlo od ledna 2023 do září 2024 z Izraele přibližně 90 000 občanů, včetně stovek nositelů doktorátů a tisíců inženýrů. Knesetu předložená zpráva na základě dat Centrálního statistického úřadu uvádí, že jen v roce 2023 emigrovalo přes 82 000 izraelských občanů — výrazně nad dlouhodobým průměrem asi 25 000 ročně.

Podle izraelského Centrálního statistického úřadu žilo v roce 2024 v zahraničí 12 % všech Izraelců s doktorátem. U doktorátů z matematiky je to téměř 25 %. Celkem téměř 55 000 absolventů izraelských vysokých škol žilo v zahraničí déle než tři roky.

V technologickém sektoru odešlo mezi říjnem 2023 a červencem 2024 přes 8 300 zaměstnanců — průměrně kolem 900 měsíčně. Sektor, který zaměstnává 11 % pracovní síly, ale generuje 20 % HDP a více než polovinu exportů, zaznamenal v roce 2024 poprvé za dekádu pokles zaměstnanosti — o 5 000 lidí.

Příčiny jsou dvě a vzájemně se posilují. Soudní reforma zahájená v lednu 2023 vyvolala masové protesty a zásadní pochybnosti o stabilitě institucí. Válka v Gaze přidala bezpečnostní nejistotu. Technologické firmy začaly přesouvat operace do USA a Evropy — ne jako dočasné opatření, ale jako strategickou diverzifikaci.

Ekonom Itai Ater z Tel Avivské univerzity varoval, že bez změny se Izrael může dostat do sestupné spirály známé ze zemí, které prošly masivním únikem mozků — jako Libanon, Venezuela nebo Argentina. Nobelista Aaron Ciechanover, jeden z mála laureátů, kteří zůstali, opakovaně upozorňuje, že ztráta lidského kapitálu představuje existenční hrozbu pro zemi, jejíž prosperita na něm stojí.

Izraelská chucpe — drzost, která se nebojí zpochybnit autority — je skutečný kulturní fenomén, ne jen reklamní heslo. Pramení z talmudické tradice disputace, kde zpochybňování není neúcta, ale metoda poznání; z plochých hierarchií IDF, kde osmnáctiletí velí složitým operacím; a ze sociální hustoty malé země, kde se kruhy školy, armády, univerzity a průmyslu neustále překrývají.

Shechtmanův příběh je jejím ztělesněním. Ale chucpe má i svou stinnou stránku. Funguje jako filtr, který propouští ty, kdo do kultury „zapadají“ — a nepřímo vylučuje ostatní.

Arabští občané Izraele, kteří tvoří přibližně 21 % populace, jsou v nobelistickém příběhu prakticky neviditelní. Nemají přístup k vojenským technologickým programům. Arabské univerzity nemají srovnatelné výzkumné rozpočty. Izraelská věda je ve skutečnosti věda jedné části společnosti.

Ultraortodoxní populace (charedim), která rychle roste a dnes tvoří přibližně 13 % občanů, systematicky nepřispívá k vědeckému výzkumu. Muži v této komunitě tradičně nestudují světské předměty a neslouží v armádě. Současná koaliční vláda — nejnábožnější v historii Izraele — přijala legislativu osvobozující charedim od vojenské služby, což vyvolalo rozhořčení sekulární technologické elity a přispělo k úniku mozků.

Izraelský model „továrny na Nobelovy ceny“ tedy fungoval v konkrétních historických podmínkách: sekulární aškenázská elita s přístupem ke kvalitnímu vzdělání, masivní imigrační vlny přinášející talent, geopolitický tlak motivující investice do technologií. Každá z těchto podmínek se dnes mění nebo oslabuje.

Český čtenář může být v pokušení odvodit z izraelského příběhu jednoduchý recept: investujme do výzkumu a vývoje a budeme mít taky nobelisty. Tak jednoduché to není.

Česko investuje do výzkumu a vývoje 1,82 % HDP (údaj za rok 2023) — pod průměrem EU (kolem 2,3 %) a méně než třetina izraelské úrovně. Navíc se od roku 2014, kdy podíl činil 1,94 %, od unijního průměru vzdaluje. Ze čtrnácti podniků, které v roce 2024 investovaly do výzkumu a vývoje přes miliardu korun, bylo třináct pod zahraniční kontrolou — Česko tedy do značné míry „dělá výzkum pro někoho jiného“. S výjimkou Jaroslava Heyrovského, který v roce 1959 získal Nobelovu cenu za polarografii, žádný český vědec neobdržel toto ocenění za práci provedenou na české instituci. Systém identifikace a podpory talentů je v ČR nesrovnatelně slabší než v Izraeli.

Z izraelského modelu lze ale převzít dílčí principy. Systematická identifikace nadaných dětí od základní školy. Propojení akademie s průmyslem prostřednictvím přenosu technologií (Weizmannův institut založil svou komerční odnož Yeda už v roce 1959, Hebrejská univerzita Yissum v roce 1964 — desítky let před tím, než se to stalo běžné v USA). Kultura, kde zpochybňování profesora není disciplinární přestupek, ale vzdělávací metoda.

Co převzít nelze: vojenský model rozvoje talentů v zemi, kde armáda nehraje srovnatelnou roli. Masivní imigrační vlny v zemi, která talent spíše ztrácí. A především: nelze kopírovat kulturu, která se formovala staletími specifické historické zkušenosti.

Izraelský nobelovský příběh je příběhem souběhu jedinečných faktorů: imigračních vln přinášejících talent, geopolitického tlaku motivujícího investice, kultury zpochybňující autority a tří špičkových institucí napojených na americké univerzity. Žádný z těchto faktorů sám o sobě nestačí — teprve jejich souhra vytvořila ekosystém schopný produkovat nobelisty z populace menší než Praha s okolím.

Otevřenou otázkou zůstává udržitelnost. V roce 2023 poprvé za dvě desetiletí zaniklo v Izraeli více začínajících firem, než bylo založeno. Rizikový kapitál poklesl. Nejpravicovější a nejnábožnější vláda v historii země stojí v ideologickém protikladu vůči sekulární technologické elitě, která celý systém stvořila. Stanford AI Index z roku 2025 řadí Izrael na první místo v emigraci odborníků na umělou inteligenci.

Izrael vybudoval továrnu na Nobelovy ceny. Teď z ní odcházejí dělníci.

Dan Shechtman, dnes pětaosmdesátiletý, stále přednáší na Technionu. Na otázku, co ho drželo v letech zesměšňování, odpovídal jednoduše: věděl, co vidí v elektronovém mikroskopu, a žádná autorita na světě to nemohla změnit. Otázka, zda Izrael dokáže udržet prostředí, kde takový vzdor vůči konvencím může vyrůst, zůstává otevřená.

Článek čerpá z dat OECD, izraelského Centrálního statistického úřadu (CBS), Israel Innovation Authority, ČSÚ, NobelPrize.org a Stanford AI Index 2025. Údaje o úniku mozků reflektují stav k prosinci 2025.

Transparentnost tvorby:

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude, Anthropic) byla využita jako technický nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor výstupy průběžně redigoval, ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez lidské kontroly. Všechny faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup je v souladu s požadavky Čl. 50 Nařízení EU 2024/1689 (AI Act) na transparentnost AI-generovaného obsahu. #poweredByAI