Tři cesty z jednoho bodu: proč dívky obracejí bolest dovnitř a chlapci ven

Sebepoškozování, závislosti a extremismus sdílejí společný psychologický kořen. Data z neurovědy, kriminologie a výzkumu terorismu ukazují, že pohlaví neurčuje intenzitu bolesti — jen kanál jejího vyjádření.

Představte si dvě čtrnáctileté děti ve stejné třídě české základní školy. Oba zažili rozpad rodiny, šikanu, pocit neviditelnosti. On začal sledovat extremistický obsah na Telegramu. Ona si začala ubližovat. Učitelé, kteří si obou problémů všimli, je odkázali na dva zcela odlišné odborníky — jeho na program prevence radikalizace, ji na psychologa specializovaného na sebepoškozování. Každý dostal jiný štítek, jinou diagnózu, jinou intervenci.

A přesto nová syntéza dat z neurobiologie, psychologie závislostí, výzkumu terorismu a kriminologie ukazuje něco překvapivého: oba reagují na tutéž bolest stejným psychologickým mechanismem — jen odlišnými prostředky.

V České republice se opakovaně sebepoškozuje odhadem přes 70 000 dětí ve věku 11–16 let, převážně dívek (Váňová a kol. 2024, Univerzita Palackého). České dívky kouří výrazně více než chlapci — 13,6 % oproti 9 % ve věkové skupině 13–15 let (GYTS 2022). Napříč Evropou hlásí dobré duševní zdraví v průměru jen 49 % dívek oproti 69 % chlapců a Česká republika s celkovým průměrem 46 % patří k nejhorším v Evropě (ESPAD 2024). Data z více než stovky studií, databází desítek teroristických organizací a klinických kohort čítajících desítky tisíc dospívajících odhalují, že sebepoškozování, kouření a radikalizace nejsou tři odlišné patologie. Jsou to tři behaviorální výstupy téhož psychologického programu — a pohlaví rozhoduje o tom, který výstup se aktivuje.

Prevence těchto jevů je přitom roztříštěná: sebepoškozování řeší školní psychologové, závislosti adiktologové, radikalizaci bezpečnostní složky. Co když existuje prevence, která chrání proti všem třem?

Odpověď začíná v anatomii dospívajícího mozku. Laurence Steinberg (Temple University) popsal v letech 2008–2010 takzvaný model duálních systémů: socioemotivně-motivační systém (limbický systém, striatum) dozrává v rané adolescenci a prudce zvyšuje citlivost na odměnu, vzrušení a sociální signály. Poznávací a kontrolní systém (předčelní kůra, zejména dorsolaterální předčelní kůra) však plně dozrává až kolem 25. roku věku. Výsledkem je vývojová nerovnováha: silný motor s nedostatečnými brzdami.

Tato nerovnováha vytváří okno zranitelnosti společné všem třem rizikovým chováním. U kouření vysvětluje, proč dospívající podceňují riziko závislosti a přeceňují sociální odměnu „cool“ identity. U sebepoškozování vysvětluje sníženou schopnost odolat impulzu v okamžiku intenzivní emoce — Dahlgren, Hooley a kol. (2018) prokázali, že dospívající se sebepoškozováním vykazují významně sníženou aktivaci dorsolaterální předčelní kůry, přičemž míra snížení koreluje s mírou impulzivity. U radikalizace vysvětluje náchylnost k černobílému vyprávění, které nabízí jednoduchou odpověď na složitý svět.

Ještě hlubší spojení odhaluje endogenní opioidní systém. Stanley a kol. (2010, Journal of Psychiatric Research) zjistili, že jedinci se sebepoškozováním mají významně nižší základní hladiny beta-endorfinu a met-enkefalinu v mozkomíšním moku. Koenig a kol. (2020, Neuropsychopharmacology) v ambulantní studii 51 žen potvrdili, že hladiny beta-endorfinu jsou významně nižší před aktem sebepoškozování než po něm, přičemž závažnější poranění jsou spojena s vyšším uvolněním endorfinu. Mechanismus je strukturálně shodný s tím, jak opiáty kompenzují opioidní nedostatek u závislých. Nikotin aktivuje tentýž mesolimbický dopaminový systém (oblast ventrálního tegmenta → nucleus accumbens), a to působením na nikotinové acetylcholinové receptory. Blasco-Fontecilla a kol. (2016, Frontiers in Psychiatry) označili opioidní a dopaminový systém jako „nejzřetelnější cíle“ pro přerušení závislostního cyklu sebepoškozování — a navrhli léčbu naltrexonem a buprenorfinem, tedy léky běžně užívanými u opioidní závislosti.

Není náhoda, že všechny tři cesty začínají na stejném místě: u nepříznivých dětských zkušeností (anglicky Adverse Childhood Experiences, ACE). Původní studie Felittiho a kol. (1998, American Journal of Preventive Medicine) na více než 17 000 dospělých prokázala vztah dávka–odpověď: jedinci se 4 a více ACE mají pětinásobně vyšší pravděpodobnost časného zahájení kouření (Anda a kol. 1999, JAMA) a 4–12× vyšší pravděpodobnost rozvoje závislosti na alkoholu či drogách. Populačně přičitatelné riziko pro užívání nelegálních drog činí 67 % (Dube a kol. 2003) — dvě třetiny nelegálního užívání drog jsou statisticky přičitatelné nepříznivým dětským zkušenostem.

U sebepoškozování je gradient ještě strmější. Systematický přehled v Alpha Psychiatry (2024) udává: 1–2 ACE zvyšují pravděpodobnost sebepoškozování 2,2×, 3 a více ACE ji zvyšují 6×. Nejsilnější souvislost vykazuje emoční zneužívání (poměr šancí 3,03), následované sexuálním zneužíváním (2,65) a fyzickým násilím (2,31) — podle metaanalýzy Liu a kol. (2018).

A u radikalizace? Bélanger a kol. ověřili model 3N (potřeby–příběhy–sítě) v Kanadě, Pákistánu, Španělsku i USA a identifikovali sociální odcizení jako klíčový předpovědní činitel. Klinická kazuistika sedmnáctileté Francouzky „Ley“, odsouzené za napojení na ISIS, dokumentovaná ve Frontiers in Psychiatry (Vandevoorde a kol. 2022; srov. Rolling a kol. 2022), odhalila tři generace fyzického a sexuálního násilí v rodině, historii sebepoškozování a pokusů o sebevraždu před radikalizací. Klíčový nález: sebepoškozování ustalo v okamžiku, kdy Ley přijala radikální islamistický způsob života — radikální skupina poskytla ritualizaci denního života, podporu sebeobrazu a ztotožnění, tedy přesně to, co předtím jako regulační mechanismus zajišťovalo sebepoškozování.

Johnson, McKernan a Bruehl (2022) formulovali jednotný neurobiologický mechanismus: dětské trauma narušuje endogenní opioidní funkci a programuje osu HPA (hypotalamus–hypofýza–nadledviny) — shodné neurobiologické změny, které vytvářejí zranitelnost jak k chronické bolesti a sebepoškozování, tak k závislosti na návykových látkách.

Podobnost mezi sebepoškozováním a kouřením není jen obrazná — je empiricky doložená. Nixon, Cloutier a Aggarwal (2002, Journal of the American Academy of Child & Adolescent Psychiatry) upravili kritéria DSM-IV pro závislost na návykových látkách tak, aby odpovídala sebepoškozování u psychiatrických dospívajících pacientů. Výsledky: 97 % splnilo tři a více kritérií závislosti, 81 % splnilo pět a více kritérií. Všichni účastníci hlásili nutkání k sebepoškozování po stresových událostech; 79 % hlásilo téměř denní nutkání (bažení). Systematický přehled 36 studií z let 2000–2024 (Current Addiction Reports, Springer 2025) potvrdil závislostní vlastnosti záměrného sebepoškozování, včetně nutkavých puzení, narušené kontroly a zesilování chování.

Srovnání se závislostí na nikotinu je poučné. Negativní zpevnění: kouření ke zmírnění abstinenčních příznaků odpovídá sebepoškozování ke snížení nepříjemných emocí (primární funkce u 50–63 % epizod podle metaanalýzy Taylor a kol. 2018). Tolerance: potřeba vyšší dávky odpovídá potřebě závažnějšího nebo častějšího poranění. Bažení: fyzické a psychické bažení po nikotinu odpovídá nutkání se sebepoškozovat (79 % denně). Ztráta kontroly: pokračování navzdory pokusům přestat.

Přímý důkaz souběžného výskytu přináší Moran a kol. (2012, The Lancet, kohorta 1 943 dospívajících): nově vzniklé sebepoškozování v adolescenci je nezávisle spojeno s kouřením cigaret (poměr rizik 1,8), užíváním konopí (2,4) a rizikovým pitím alkoholu (2,1). Finská dvojčecí studie (Korhonen a kol.) zpřesňuje: časné zahájení kouření (před 14. rokem) je spojeno se záměrným sebepoškozováním ve 22 letech (upravený poměr šancí 4,57). Specificky u dívek časné kouření předpovídá sebevražedné myšlenky (3,69).

Obzvláště znepokojivý je „přenosový efekt”: dospívající, kteří ukončili opakované sebepoškozování, vykazují výrazně zvýšené míry zneužívání návykových látek (Kaess a kol.). Bez řešení sdílené emoční rozregulovanosti dochází k nahrazení jedné neadekvátní strategie jinou.

Tady se dostáváme k jádru paradoxu. Data konzistentně ukazují, že dívky vykazují vyšší míru psychické bolesti než chlapci: přibližně dvakrát vyšší výskyt deprese (WHO, 2017; Salk a kol. 2017, Psychological Bulletin), dvakrát vyšší míru sebepoškozování — v nejmladší skupině 10–14 let až v poměru 8:1 podle českých klinických dat (Rozsívalová, Paclt a Trefilová, Česko-slovenská psychiatrie). V České republice dívky kouří výrazně více než chlapci. A přece tvoří ženy pouze 10–15 % členů teroristických organizací celosvětově (UN CTED, 2019).

Standardní vysvětlení — „ženy jsou méně agresivní“ — neobstojí při bližším pohledu na data. Geniole a kol. (2020, Hormones and Behavior) provedli dosud nejkomplexnější metaanalýzu vztahu testosteron–agrese: celková korelace r = 0,054, u mužů r = 0,071, u žen r = 0,002 (nevýznamná). Farmakologická manipulace testosteronem ukázala ještě slabší a statisticky nevýznamné kauzální účinky (r = 0,046). Lise Eliot (2021, Current Anthropology) shrnuje: dívky se naučí rychleji než chlapci potlačovat otevřenou agresi, přičemž povědomí o pohlaví (vznikající kolem tří let věku) spouští proces sebesocializace.

Mnohem přesnější vysvětlení nabízí Achenbachovo rozlišení zvnitřnění a zvnějšnění. Zvnitřněné problémy (úzkost, deprese, tělesné obtíže) jsou „problémy uvnitř já”; zvnějšněné problémy (porušování pravidel, agresivní chování) jsou „konflikty s ostatními“. Indická studie (2024) vyčísluje pohlavní rozdíl: průměrné zvnitřněné skóre 18,6 u dívek oproti 7,6 u chlapců (t = 5,76, p < 0,01); zvnějšněné skóre 28,93 u chlapců oproti 14,33 u dívek (t = 8,50, p < 0,01). Téměř 87 % dívek spadalo do klinického rozmezí pro zvnitřnění.

Broidy a Agnew (1997, Justice Quarterly) v klíčové studii prokázali: ženy zažívají stejnou nebo větší míru stresu než muži, ale jejich emocionální odpověď se liší. Ženský hněv je doprovázen depresí, úzkostí, vinou a studem (zvnitřněné emoce), zatímco mužský hněv se projevuje jako morální rozhořčení (zvnějšněná emoce). Muži obracejí vinu na ostatní — výsledkem je vnějšně zaměřená odchylka. Ženy obracejí vinu dovnitř — výsledkem je vnitřně zaměřená odchylka.

Nolen-Hoeksema (Yale) prokázala teorií odpovědních stylů (1991), že ženy častěji reagují na negativní náladu ruminací (opakovaným přemítáním), zatímco muži spíše odklonem pozornosti. A klíčové zjištění Nolen-Hoeksema, Larson a Grayson (1999): po statistickém zohlednění ruminace pohlavní rozdíl v depresi zmizí — ruminace pohlavní mezeru v depresi statisticky úplně zprostředkovává. To neznamená, že je ruminace jedinou příčinou, ale že představuje statisticky nejsilnější vysvětlující proměnnou.

V Mertonově teorii beznormovosti (1938): muži volí rebelii (aktivní odmítnutí stávajícího systému a jeho nahrazení, často prostřednictvím násilí), ženy retreatismus (stažení se z cílů i prostředků — chronické závislosti, sebepoškozování, psychické stažení se). Ne proto, že by ženy neměly schopnost rebelie, ale proto, že kulturní příběhy jim ji nenabízejí.

Arie W. Kruglanski (University of Maryland) vyvinul teorii honby za významností (Significance Quest Theory, SQT) a model 3N radikalizace (Kruglanski a kol. 2014, Political Psychology; Kruglanski, Bélanger a Gunaratna 2019, The Three Pillars of Radicalization, Oxford University Press). Model rozpoznává tři prvky produkující radikalizaci: potřebu osobní významnosti, příběh ospravedlňující prostředky k významnosti a síť potvrzující příběh.

Přestože Kruglanski model původně vyvinul pro vysvětlení násilného extremismu, jeho rozšířená práce Psychology of the Extreme (s Moskalenkovou) výslovně zahrnuje závislost, hazardní hraní, závislost na internetu a sebedestruktivní chování jako projevy téhož psychologického mechanismu — motivační nerovnováhy, kde jedna dominantní potřeba potlačuje všechny ostatní. V roce 2022 (Perspectives on Psychological Science) rozšířil SQT jako obecnou teorii extrémního chování.

Použití modelu 3N na všechny tři jevy odhaluje symetrii:

U kouření je potřebou sociální vyloučení, stres, „nebýt cool“. Příběhem je „kouření je dospělé, rebelantské, uklidňující“. Sítí je vrstevnická skupina kuřáků, která chování normalizuje.

U sebepoškozování je potřebou emocionální bolest, odmítnutí, neviditelnost. Příběhem je „ubližování si pomáhá, dává mi kontrolu“. Sítí je komunita kolem sebepoškozování na sociálních sítích, která chování potvrzuje.

U radikalizace je potřebou ponížení, sociální vyloučení, ztráta významu. Příběhem je „násilí obnoví čest a spravedlnost“. Sítí je extremistická skupina, která chování legitimizuje.

Potřeba je ve všech třech případech shodná. Klíčovým rozlišujícím faktorem je příběh — a příběh je pohlavně kódovaný. Kulturní příběhy systematicky nenabízejí násilí jako oprávněnou cestu k významnosti pro ženy. Hrdinský příběh, příběh mučedníka, příběh válečníka — to vše je kulturně kódováno jako mužské.

Ellenberg, Speckhard a Kruglanski (2023, Psychology of Men and Masculinities, APA) tento mechanismus přímo předvedli ve studii incelské komunity (N = 272). Identifikovali tři odlišné příběhem řízené odpovědi na shodnou ztrátu významnosti (romantické/sociální odmítnutí): zvnějšněný příběh propagující násilí (radikalizace), zvnitřněný příběh propagující sebevraždu/sebepoškozování a nadějeplný příběh vedoucí ke konstruktivnímu přizpůsobení. Zvnějšnění i zvnitřnění sdílejí shodnou nenaplněnou potřebu; jejich behaviorální rozbíhavost je výhradně výsledkem příběhového rámování.

Contu, Ellenberg, Kruglanski a Pierro (2023, Frontiers in Psychology) provedli první přímý empirický test zaměnitelnosti prostředků: ztráta významnosti v romantické oblasti předpovídá extremismus v profesní oblasti a naopak. Když je jeden kanál obnovy významnosti zablokován, psychologická energie se přesměruje do jiného.

Nejpřesvědčivější důkaz, že nízká účast žen v terorismu je důsledkem kulturních překážek — nikoliv biologické neschopnosti násilí — poskytují skupiny s rovnostářskou ideologií.

Wood a Thomas (2017, Journal of Peace Research) analyzovali soubor dat o více než 400 povstaleckých organizacích aktivních v letech 1979–2009 a prokázali, že marxistická orientace statisticky významně zvyšuje podíl ženských bojovnic, zatímco islamistická ideologie jej snižuje. Existuje obrácený vztah mezi religiozitou skupiny a zastoupením žen.

Německá Frakce Rudé armády (RAF) představuje extrémní případ: ženy tvořily přibližně 50 % členů a až 80 % sympatizantů (MacDonald, Shoot the Women First, 1991). Nejen že se účastnily — vedly. Ulrike Meinhof a Gudrun Ensslin byly spoluzakladatelky. Brigitte Mohnhaupt řídila kampaň „Německého podzimu“ 1977.

Kurdská PKK nabízí model, kde feministická ideologie je přímo zakódována do organizační struktury. Ženy tvoří přibližně 40 % bojové síly, a v 90. letech provedly 11 z 15 sebevražedných útoků PKK v Turecku (73 %), přestože tvořily pouhých 22 % operativců. Plně ženské jednotky YPJ hrály klíčovou roli v boji proti ISIS.

LTTE systematicky verbovaly ženy — ty tvořily přibližně 30 % celkové síly a 24–40 % sebevražedných útočníků. Dvaadvacetiletá Kalaivani Rajaratnam (známá jako Thenmozhi nebo Dhanu) zavraždila v roce 1991 indického předsedu vlády Rádžíva Gándhího.

Boko Haram nasadilo přes 468 žen a dívek ve 240 sebevražedných útocích, přičemž ženy tvořily více než 50 % všech jeho atentátníků (Warner a Matfess 2017, CTC West Point) — zde však jde převážně o donucení, nikoliv dobrovolnost. Nejmladším atentátnicím bylo sedm let.

Data Europolu ukazují kolísavý vývoj: podíl žen na zatčeních za terorismus v EU stoupl z 18 % v roce 2015 na 26 % v roce 2016, následně poklesl na 9,6 % v roce 2024 (TE-SAT 2025).

Důkaz je konzistentní: tam, kde ideologie odstraní pohlavní překážky, účast žen prudce stoupá. Problém není primárně v biologii — je v kultuře.

Česká republika vykazuje jedinečnou kombinaci rizikových činitelů. České dívky kouří výrazně více než chlapci: 13,6 % oproti 9 % (GYTS 2022). ESPAD 2024 odhaluje dramatický pohlavní rozdíl v duševním zdraví: dobré duševní zdraví hlásí v celoevropském průměru pouze 49 % dívek oproti 69 % chlapců — a Česká republika se s celkovým průměrem 46 % řadí pod celoevropský průměr 59 %.

Longitudinální studie Váňové a kol. (2024, Univerzita Palackého, N = 1 299, tříletá) zjistila výskyt sebepoškozování 39,8–44,09 % napříč vlnami, přičemž 9,72 % vykazovalo vysokofrekvenční záměrné sebepoškozování ve všech třech vlnách. Pilotní šetření NÚDZ (6 000 žáků devátých tříd) zjistilo u 50 % snížený pocit pohody, u 40 % depresivní příznaky a u 30 % zvýšenou úzkost. Linka bezpečí zaznamenala 4 725 hovorů o sebepoškozování v roce 2023 — téměř dvojnásobek oproti roku 2022.

Český systém čelí závažným kapacitním omezením. Nedostatek dětských psychiatrů a psychologů znamená čekací doby v řádu měsíců. Sebevražda se stala druhou nejčastější příčinou úmrtí českých dospívajících. A přesto jsou programy prevence sebepoškozování, závislostí a radikalizace řízeny odděleně — různými rezorty, různými odborníky, s různými rozpočty. Sebepoškozování spadá pod MŠMT a zdravotnictví, závislosti pod vládu (národní protidrogová koordinátorka) a adiktologické služby, radikalizace pod Ministerstvo vnitra. Každý rezort má vlastní preventivní strategii, vlastní metodiky, vlastní financování — a žádný systematicky neřeší sdílené kořeny.

Teze o funkční rovnocennosti sebepoškozování, závislostí a radikalizace má své meze a zaslouží si poctivou konfrontaci s protiargumenty.

Za prvé — sebepoškozování a terorismus se dramaticky liší ve svých důsledcích. Sebepoškozování primárně poškozuje jedince; terorismus zabíjí nevinné. Funkční rovnocennost na psychologické úrovni neznamená morální rovnocennost. Kritici oprávněně namítají, že sloučení obou jevů do jedné kategorie může zlehčovat terorismus nebo naopak nálepkovat sebepoškozování.

Za druhé — biologický příspěvek k pohlavním rozdílům v agresi není nulový, i když je slabší, než se tradičně předpokládalo. Korelace testosteron–agrese r = 0,054 je sice nízká, ale statisticky významná u mužů. Prenatální expozice androgenům ovlivňuje mozkový vývoj způsoby, které nejsou plně kompenzovány socializací. Model „všechno je socializace“ je přílišné zjednodušení — realita leží mezi biologickým determinismem a čistým sociálním konstruktivismem.

Za třetí — zaměnitelnost prostředků není úplná. Victor, Glenn a Klonsky (2012, Psychiatry Research) identifikovali klíčový rozdíl: sebepoškozování je udržováno téměř výhradně negativním zpevněním (regulace emocí), zatímco návykové látky zahrnují i významné pozitivní zpevnění (vyvolávání příjemných stavů). Sebepoškozování je „čistší“ forma regulace emocí než klasická závislost — a radikalizace nabízí navíc sociální identitu a skupinovou příslušnost, kterou sebepoškozování neposkytuje.

Za čtvrté — model 3N byl ověřen mezikulturně (Kanada, Pákistán, Španělsko, USA), ale systematický test jeho použití na pohlavní rozdíly v sebepoškozování dosud nebyl proveden. Extrapolace z výzkumu radikalizace na sebepoškozování je teoreticky konzistentní, ale empiricky zatím neúplná.

Za páté — většina citovaných studií o sebepoškozování a kouření má průřezový návrh, který neumožňuje příčinné závěry. Longitudinální data (Váňová a kol., Moran a kol.) jsou robustnější, ale i ty podléhají omezením — měří souvislosti, ne nutně příčinné vztahy. Studie ACE jsou retrospektivní a podléhají zkreslení ze vzpomínání.

Co však zůstává platné i po zohlednění těchto protiargumentů: neurobiologické dráhy (opioidní systém, dopaminový systém, osa HPA, nezralá předčelní kůra) jsou sdílené. Rizikové činitele (ACE, osamělost, šikana, sociální vyloučení) jsou sdílené. Primární funkce (regulace nesnesitelného rozpoložení) je sdílená. A tam, kde kulturní bariéry padnou, pohlavní rozdíl v násilném chování se dramaticky zmenšuje.

Pokud sebepoškozování, závislosti a radikalizace sdílejí společný psychologický kořen, měla by existovat intervence, která chrání proti všem třem současně. A existují programy s relevantními důkazy.

Dialektická behaviorální terapie pro adolescenty (DBT-A) má nejsilnější důkazní základnu pro snížení jak sebepoškozování, tak sebevražedných pokusů. Metaanalýza v European Child & Adolescent Psychiatry (2025) vyčísluje: DBT-A snižuje podíl dospívajících se sebepoškozováním (rozdíl rizik −0,12), sebevražednou ideací (průměrný rozdíl −9,8) a specificky záměrným sebepoškozováním (rozdíl rizik −0,20). Moduly DBT — všímavost, snášení zátěže, regulace emocí, mezilidská účinnost — řeší přesně ty nedostatky, které jsou sdíleny se zranitelností k závislosti i radikalizaci.

Program Life Skills Training (LST) Gilberta Botvina, původně vyvinutý pro prevenci užívání návykových látek, účinně posiluje emoční regulaci a zvládací dovednosti — tedy přesně to, co chrání i proti sebepoškozování a radikalizaci.

Youth Aware of Mental Health (YAM) je univerzální školní program prevence sebevražd pro dospívající 13–17 let. Ve studii SEYLE (Wasserman a kol. 2015; přibližně 11 000 žáků devátých tříd v deseti evropských zemích) byl YAM jedinou intervencí, která významně snížila sebevražedné výstupy: o 55 % méně pokusů o sebevraždu a o 50 % méně případů závažných sebevražedných myšlenek v jednoletém horizontu. NNT = 91: z každých 91 zapojených studentů je předejito jednomu závažnému případu.

Sdílené ochranné činitele potvrzené napříč všemi třemi jevy zahrnují rodinnou propojenost a komunikaci, školní příslušnost (pozitivní školní klima zmírňuje rizika — studie #BeeWell, N = 12 130), dovednosti emoční regulace (nejdůslednější ochranný činitel) a smysluplné aktivity poskytující pocit osobního významu. Systematický přehled (MDPI 2025) výslovně doporučuje integrovaný záchyt emoční symptomatologie, strategií seberegulace a užívání návykových látek pro včasnou identifikaci ohrožených dospívajících.

V praxi by to pro Českou republiku znamenalo: jeden integrovaný preventivní program na školách, který společně řeší emoční regulaci, zdravé zvládací strategie, mediální gramotnost (proti algoritmické eskalaci), školní příslušnost a rodinnou komunikaci — namísto tří oddělených programů pro tři oddělené rezorty.

Vraťme se k těm dvěma čtrnáctiletým dětem. On na Telegramu, ona s jizvami na duši i na těle. Různé příznaky, různí odborníci, různé programy. A přitom tentýž chronicky zvýšený kortizol, tentýž nedostatečný opioidní systém, tatáž nezralá předčelní kůra, totéž ACE skóre, tentýž pocit neviditelnosti. Tentýž pocit, že „na mně nikomu nezáleží“ — to, co Gordon Flett (York University, 2022) nazývá anti-mattering, pocit vlastní bezvýznamnosti, a co Kruglanski nazývá ztrátou osobní významnosti.

Rozdíl mezi nimi neurčila biologie. Určil ho příběh, který jim kultura nabídla, a síť, která je přijala. Jemu řekla komunita na internetu: „Tvůj hněv je oprávněný, nepřítel je jasný.“ Jí řekla komunita na internetu: „Řezání pomáhá, jsi v tom s námi.“ Oba našli dočasnou úlevu — a oba se dostali do spirály zesilování.

Jeden integrovaný program zaměřený na emoční regulaci, školní příslušnost, rodinnou komunikaci a pocit osobní významnosti by je mohl ochránit oba. Ne proto, že by sebepoškozování a radikalizace byly totéž. Ale proto, že vyrůstají ze stejného kořene — a nejúčinnější prevence míří na kořen, ne na větve.

Tato analýza vychází ze syntézy recenzovaných studií, institucionálních zpráv (UN CTED, Europol TE-SAT, WHO, START) a databází teroristických organizací; při jejím zpracování byl využit AI asistent. Datová uzávěrka: únor 2026. Klíčové zdroje: Kruglanski a kol. 2014, 2022; Steinberg 2008, 2010; Nixon, Cloutier & Aggarwal 2002; Wood & Thomas 2017; Ellenberg, Speckhard & Kruglanski 2023; Broidy & Agnew 1997; Bloom 2011; Felitti a kol. 1998. Před použitím pro rozhodování doporučujeme nezávislé ověření.

Transparentnost tvorby

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude Opus 4.6, Anthropic) byla využita jako nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez vědomé autorské kontroly. Faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup odpovídá principům transparentnosti Nařízení EU 2024/1689 (AI Act). #poweredByAI