Válka jako lék na nerovnost: proč recept přestal fungovat

V roce 2010 publikoval tehdy málo známý akademik v časopise Nature krátkou předpověď: Spojené státy čeká v nadcházející dekádě období rostoucí politické nestability. O deset let později, uprostřed pandemie, masových protestů a útoku na Kapitol, se Peter Turchin — zoolog vzděláním, complexity scientist profesí — stal jedním z nejcitovanějších prognostiků americké krize. Jeho strukturálně-demografická teorie tvrdí, že společnosti procházejí předvídatelnými cykly akumulace napětí a následného kolapsu, přičemž válka, revoluce nebo epidemie fungují jako brutální „resetovací tlačítko.“ Teorie přitom není pouhá spekulace — opírá se o databázi stovek historických krizí a desítky kvantitativních indikátorů. Zároveň však čelí zásadní otázce: i kdyby cykly existovaly, může válka plnit korektivní funkci v éře jaderných zbraní a globálně propojených ekonomik?

Empirická data ukazují paradox — historicky nejúčinnější „vyrovnávač“ nerovnosti se stal v moderním kontextu potenciálně civilizačně destruktivním.

Peter Turchin se narodil v roce 1957 v Obninsku jako syn sovětského disidenta a kybernetika Valentina Turchina. Rodina byla v roce 1977 donucena emigrovat ze Sovětského svazu. Mladý Turchin studoval populační ekologii hmyzu, doktorát ze zoologie získal na Duke University — a právě modely populační ekologie později aplikoval na lidské společnosti. Vytvořil obor, který nazval kliodynamika. Jeho strukturálně-demografická teorie (SDT), navazující na práci Jacka Goldstonea z roku 1991, identifikuje tři klíčové mechanismy, které společně generují cyklickou nestabilitu.

Prvním je nadprodukce elit — situace, kdy společnost produkuje více kandidátů na elitní pozice, než jich může absorbovat. Nejde jen o aristokracii: v moderním kontextu to znamená přebytek absolventů právnických fakult, držitelů MBA a PhD, kteří soupeří o omezený počet skutečně elitních pozic. Frustrovaní aspiranti se stávají „protielitami“ — historickými příklady jsou bratři Gracchové v Římě, Robespierre, Lenin a podle Turchina i Donald Trump. V USA vzrostl počet osob s majetkem nad 10 milionů dolarů desetinásobně — z 66 000 v roce 1983 na 693 000 v roce 2019. Počet kandidátů do Kongresu financujících vlastní kampaň z částek přesahujících milion dolarů stoupl z jediného za celá 90. léta na 36 v roce 2020.

Druhým mechanismem je pauperizace mas. V agrárních společnostech šlo o doslova klesající životní úroveň; v industriálních ekonomikách o stagnaci reálných mezd při rostoucí produktivitě. Turchin identifikuje zlom v USA kolem roku 1978, kdy se produktivita a mzdy odpojily. Tento „wealth pump“ systematicky přesouvá prostředky od pracujících k elitám.

Třetím je fiskální krize státu — stát není schopen vybírat dostatečné daně (elity se zdanění brání), zatímco jeho výdaje rostou. Kombinace těchto tří faktorů vytváří to, co Turchin nazývá sekulární cyklus: dvou- až třístoletý vzorec fází expanze, stagnace, krize a deprese. V knize Secular Cycles (2009, s Sergejem Nefedovem) testoval model na osmi historických společnostech — od římské republiky přes středověkou Anglii a Francii po carské Rusko — a ve všech případech nalezl kvantitativní potvrzení předpovědí modelu.

Klíčovým nástrojem je index politického stresu (PSI), sestavený v knize Ages of Discord (2016) z přibližně 40 sociálních indikátorů. PSI pro USA ukazuje vrcholy kolem let 1870, 1920 a nový strmý vzestup od roku 2010. Právě na základě tohoto ukazatele Turchin v roce 2010 publikoval v Nature předpověď, že nadcházející dekáda bude „obdobím rostoucí nestability ve Spojených státech a západní Evropě.“

Institucionální zázemí Turchinovy práce představuje Seshat: Global History Databank — databáze pokrývající období od neolitu do roku 1900, s více než 1 500 časovými proměnnými pro 30 přirozených geografických oblastí, ověřovaných rozsáhlou sítí historiků a archeologů. Její odnož CrisisDB obsahuje data o stovkách historických krizí. Předběžné výsledky ukazují, že v 75 % případů společnosti vykazující turchinovský vzorec sklouzly do státního rozvratu, zatímco přibližně jedna z pěti dokázala krizi odvrátit reformami.

Turchinova teorie má vlivné odpůrce. Politolog Yascha Mounk (Johns Hopkins) ji označuje za „nefalzifikovatelnou“ — předpovědi jsou natolik obecné, že je potvrdí prakticky jakákoli turbulentní událost. Mounk upozorňuje, že základní poznatek (nesplněná očekávání + neschopnost institucí = nestabilita) formuloval již Samuel Huntington v 60. letech — bez Big Data. Francis Fukuyama učinil ve své recenzi v New York Times (2023) totožný argument.

Christian Parenti v Compact Magazine (2023) kritizuje pojmovou vágnost: definice „elity“ se posouvá — jednou je to horní 1 %, jindy každý, kdo ovládá fyzickou, ekonomickou nebo ideologickou moc. Kde je hranice „nadprodukce”? Model zachází s aktéry čistě materialisticky a minimalizuje lidskou agenci — americká občanská válka je redukována na vnitroelitní konflikt, přičemž masový odpor Seveřanů proti otroctví z přesvědčení je opomíjen.

Další námitky se týkají výběrového zkreslení dat (s 210 teoriemi pádu Říma, jak spočítal Alexander Demandt, lze data přizpůsobit mnoha rámcům), determinismu (kontingence a individuální rozhodnutí jsou marginalizována) a nekonzistence měření. Recenzenti Secular Cycles z řad historiků nicméně kvalitu historické práce oceňovali — Harry Kitsikopoulos (EH.net) i David Jacks (Australian Economic History Review) hodnotili dílo jako ambiciózní a důkladné.

Pokud má Turchinova teorie ambici být vědou a ne pouhou narativní konstrukcí, musí obstát v konfrontaci s historickými daty. Tři případové studie — pád římské republiky, Černá smrt a Francouzská revoluce — poskytují její nejpřísnější test.

Případ, který Turchinovu modelu sedí nejpřesvědčivěji, je krize římské republiky (133–30 př. n. l.). Systém latifundií koncentroval půdu v rukou senátorské třídy — Plinius Starší zaznamenal, že pouhých šest vlastníků kontrolovalo polovinu provincie Afrika. Veteráni se vraceli z tažení na zpustlá hospodářství, nuceni prodávat velkostatkářům a migrovat do Říma jako městská chudina závislá na obilných přídělech. Bratři Gracchové (133, 121 př. n. l.) se stali prototypy Turchinových „protielit“. Sullovy proskripce eliminovaly přibližně třetinu senátorské třídy. Následné občanské války provedly další „čistku“ elit a Augustův principát zahájil novou integrační fázi. Walter Scheidel odhaduje, že římská nerovnost dosahovala „maxima technicky možného při dané úrovni ekonomického rozvoje.“

Černá smrt (1347–1353) zabila 25–45 % evropské populace. V Anglii se obyvatelstvo propadlo z přibližně 5 milionů na 3 miliony. Výsledek: zemědělské mzdy se zdvojnásobily mezi lety 1350 a 1450, ceny půdy a nájmy klesly, životní úroveň prostých lidí dramaticky vzrostla. Patnácté století se stalo „zlatým věkem“ evropského rolnictva.

Zásadní kvalifikace: efekt nebyl univerzální. Ve východní Evropě se nevolnictví po moru naopak zpřísnilo („druhé nevolnictví”), protože statkáři měli dostatečnou donucovací moc udržet vykořisťování navzdory nedostatku pracovní síly. V mamlúckém Egyptě vládnoucí třída udržela předmorovou úroveň extrakce díky své vojenské síle. Institucionální kontext determinoval, zda demografický šok vedl k vyrovnání, nebo k prohloubení nerovnosti.

Předrevoluční Francie vykazuje všechny tři Turchinovy mechanismy v čisté formě. Populace vzrostla z 21 na 28 milionů (1715–1789). Střední třída se ztrojnásobila a tvořila téměř 10 % obyvatelstva — přebytek vzdělaných právníků a provinčních notáblů soupeřících o pozice vyhrazené dědičné aristokracii. Ceny chleba fatálně stouply po neúrodách 1780. let; v Troyes bylo do roku 1788 bez práce 10 000 textilních dělníků. Královský dluh dosáhl 8–12 miliard livrů, roční deficit se ztrojnásobil z 41,7 milionu (1781) na 116,1 milionu livrů (1789). Polovina státních příjmů odcházela na obsluhu dluhu.

Scheidel nicméně upozorňuje, že Francouzská revoluce byla z hlediska vyrovnání nerovnosti „naprosto nesrovnatelná“ s ruskými nebo čínskými revolucemi — chyběla jí dostatečná destruktivní síla k trvalé transformaci.

Data Thomase Pikettyho a Emmanuela Saeze ukazují míru koncentrace bohatství před první světovou válkou, která nebyla od té doby překonána. V Británii nejbohatší 1 % vlastnilo přibližně 70 % veškerého bohatství. V USA dosáhl podíl horního 1 % na příjmech 23,9 % v roce 1928. Obdobně extrémní hodnoty platily pro Francii a Německo.

Druhá světová válka provedla historicky bezprecedentní kompresi. V průměru dvanácti válkou zasažených zemí podíl horního 1 % na příjmech klesl o třetinu. V Japonsku se největší 1 % majetků propadlo o devět desetin. V USA klesl Gini o 7–10 bodů; podíl horního 1 % na příjmech spadl z téměř 24 % na 11,3 % v roce 1944 a dosáhl historického minima 10,9 % kolem let 1975–1980.

Mechanismy komprese nebyly primárně demografické, nýbrž institucionální a politické: masová mobilizace zvýšila poptávku po práci, válečné mzdové kontroly přímo komprimovaly příjmy, marginální daňové sazby dosáhly 94 % (USA, 1944), fyzická destrukce kapitálu zasáhla převážně majetek bohatých, inflace a měnové reformy erodovaly úspory a odborová organizovanost stoupla z 10 % na přibližně třetinu amerických domácností do roku 1955.

Demografické náklady byly obrovské: první světová válka si vyžádala 8,5–10 milionů vojáků a 6–10 milionů civilistů. Druhá světová válka zabila 60–85 milionů lidí, z nichž 60–67 % tvořili civilisté. Války zabíjely především mladé muže z dělnické třídy, ne „dysfunkční elity.“ Vyrovnávací efekt fungoval nepřímo — přes politické změny katalyzované válečnou zkušeností.

Walter Scheidel ve The Great Leveler (2017) analyzuje tisíciletí dat a identifikuje čtyři historické mechanismy významné redukce nerovnosti: masové mobilizační války, transformativní revoluce, kolaps států a smrtelné pandemie. Jeho klíčový závěr: mírové cesty k výrazně větší rovnosti se v historických datech prakticky nenacházejí. Střízlivost tohoto verdiktu vyvolala ostrou reakci — Oxfam kritizoval knihu za to, že vysává naději z důležité diskuse o nerovnosti.

Kritici upozorňují na neférový srovnávací rámec: měří účinnost mírových politik proti efektu extrémního násilí — to je jako porovnávat účinek aspirinu s amputací.

Skandinávské země představují nejpřesvědčivější případovou studii proti Scheidelově tezi. Příjmová nerovnost v severských zemích začala klesat koncem 30. let — před druhou světovou válkou — díky odborové organizaci a korporativistickým dohodám. Klíčovým milníkem byla Saltsjöbadenská dohoda (prosinec 1938) mezi švédskou odborovou konfederací (LO) a zaměstnavatelským svazem (SAF), která nastolila éru konsensu a mzdové komprese trvající do 70. let. Odborová organizovanost ve Švédsku zůstává na úrovni 70–80 %.

Nicméně existují podstatné kvalifikace. Saltsjöbadenská dohoda vznikla v kontextu Velké hospodářské krize a stoupajícího fašismu — existenční hrozba motivovala kompromis. A zásadně: švédský Gini disponibilního příjmu vzrostl z přibližně 0,21 na počátku 90. let na 0,31 v roce 2023 — nárůst o zhruba polovinu, největší ze všech zemí OECD. To podporuje Scheidelovu širší skepsi: vyrovnávací efekty, ať už mírové nebo násilné, mají tendenci erodovat.

Franklin D. Roosevelt zavedl Wagnerův zákon (1935), zákon o sociálním zabezpečení (1935), zvýšil horní marginální sazbu daně na 79 % a později 94 %. Měl New Deal sám o sobě signifikantní dopad na nerovnost? Data naznačují, že efekt před druhou světovou válkou byl skromný. Claudia Goldinová a Robert Margo identifikovali „Velkou kompresi“ jako fenomén primárně let 1937–1947 — poháněný válečnými mzdovými kontrolami, napjatým trhem práce a extrémním zdaněním. Novější výzkum naznačuje, že zdánlivá předválečná komprese byla zčásti artefaktem — vysoké daně vedly k přesunu ze zaměstnaneckého poměru do OSVČ, což mohlo nadhodnotit pozorovanou mzdovou kompresi.

Skutečný přínos New Dealu byl jiný: vytvořil institucionální infrastrukturu — odbory, sociální pojištění, regulační aparát, progresivní daňovou strukturu — která umožnila udržet rovnost po desetiletí po válce. Válka poskytla šok; New Deal poskytl lešení.

Japonsko po Meidži restauraci (1868) prošlo rychlou industrializací, která vytvořila zaibatsu — rodinné konglomeráty kontrolující čtvrtinu finančního kapitálu a 60 % těžby kovů. Horní 1 % mělo přibližně 20 % celkového národního příjmu. Poválečný „reset“ byl přímo vnucen americkou okupací: pozemková reforma redistribuovala více než 90 % půdy, zaibatsu byly rozpuštěny, do odborů se přihlásilo 6,5 milionu pracovníků. Podíl horních 10 % na příjmech klesl ze 60 % na 30 %. Japonsko je učebnicovým případem Scheidelovy teze — rovnost byla produktem katastrofické vojenské porážky a externě vnucené restrukturalizace.

Dosud jsme testovali Turchinův model na historických případech, kde známe výsledek. Co říká o současnosti — v reálném čase, bez luxusu zpětného pohledu?

Turchinova předpověď z roku 2010 o rostoucí politické nestabilitě v nadcházející dekádě získala pozornost veřejnosti článkem v The Atlantic v listopadu 2020. Události následujících let jeho model nezpochybnily: útok na Kapitol 6. ledna 2021, hluboká politická polarizace, návrat Trumpa do Bílého domu v roce 2025.

Americká data o nerovnosti jsou alarmující. Gini koeficient domácností dosáhl 0,49 v roce 2024. U sta největších nízkomzdových firem v S&P 500 vzrostl poměr odměn generálních ředitelů k mediánové mzdě z 560:1 (2019) na 632:1 (2024); celkový průměr S&P 500 činí 281:1, stále však nesrovnatelně více než 21:1 v roce 1965. Horních 20 % pobírá 52,2 % příjmů, spodních 20 % pouze 3,1 %.

V rozhovoru pro The China Academy (únor 2025) Turchin konstatoval, že USA jsou „ve velmi křehkém stavu.“ Na podcastu The Great Simplification vysvětloval, že koalice MAGA pravděpodobně začne bojovat mezi sebou — „revoluce požírá své děti.“ V červnu 2025 pro Newsweek varoval, že „téměř každý indikátor zesílil“ a že situace by mohla eskalovat do občanské války. Rozřešení krize odhaduje na 30. léta.

Rusko vykazuje prvky Turchinova modelu — soutěž mezi oligarchy a siloviky, fiskální závislost na exportu energií, stagnaci reálných mezd v 2010. letech. Prigožinova vzpoura (červen 2023) je ukázkovým případem vnitroelitního konfliktu. Válka na Ukrajině však není jednoznačně cyklickým jevem — realistická škola zdůrazňuje bezpečnostní kalkulace, jiní akcentují Putinovu imperiální ideologii. Válka nefunguje jako „reset“ ani pro jednu stranu: pro Rusko prohlubuje strukturální problémy, pro Ukrajinu představuje devastaci s odhadovanými náklady na rekonstrukci 486 miliard dolarů.

Napříč Evropou stoupají populistické síly. Poprvé v moderní historii vedou krajně pravicové strany průzkumy ve čtyřech největších evropských ekonomikách současně. AfD získala přes 20 % ve federálních volbách (únor 2025), Reform UK předběhl obě tradiční strany, Rassemblement National dominuje francouzským evropským volbám. Nezaměstnanost mladých ve Španělsku zůstává na 25–27 %.

Čína nabízí alternativní model — Xi Jinpingova kampaň „společné prosperity“ od roku 2021 představuje pokus o řízenou korekci nadprodukce elit shora. Antimonopolní zásahy proti Alibabě, regulace technologického sektoru, likvidace soukromého doučovacího průmyslu — to vše vypadá jako systematická eliminace konkurenčních center moci. Oficiální Gini klesl z vrcholu 0,491 (2008) na 0,462 (2021). Zároveň však nezaměstnanost mladých dosahuje 16,9 % (únor 2025), nemovitostní krize ničí středostavovské bohatství a populace klesá.

Turchinova teorie implicitně předpokládá, že válka funguje jako korekční mechanismus — ale obsahuje slepou skvrnu. Co když ti, kteří mají bojovat, odmítnou? Vztah mezi nerovností a ochotou bránit stát je jednou z nejméně diskutovaných, a přitom nejdůležitějších proměnných celého modelu.

Klíčovou studii představuje práce Andersona, Getmanské a Hirsch-Hoeflerové z roku 2020, publikovaná v British Journal of Political Science, která analyzovala šest vln World Values Survey pokrývajících desítky zemí. Data ukazují, že tento vztah není historickou anomálií — je strukturální konstantou. Zjištění studie jsou jednoznačná: ochota bojovat za svou zemi klesá s rostoucí nerovností na úrovni státu. V zemích s vysokým Gini jsou bohatí výrazně méně ochotní bojovat než chudí. V zemích s nízkou nerovností se ochota napříč příjmovými skupinami téměř neliší. Kriticky: pokles ochoty mezi bohatými v nerovných zemích je statisticky signifikantně větší než pokles mezi chudými. Mechanismus je ekonomicky racionální — vysoká nerovnost umožňuje bohatým „vykoupit se“ ze služby, protože chudí jsou ochotnější akceptovat finanční kompenzaci za riziko.

Průzkum Gallup International z roku 2024 potvrzuje globální trend: ochota bojovat za vlastní zemi klesla z 61 % (2014) na 50 %. V Evropské unii je ochotno bojovat pouze 32 % občanů, v USA 41 %. Japonsko — země s traumatickou válečnou zkušeností — vykazuje pouhých 11 %, Německo 18 %. Naopak v oblastech s aktivními konflikty a silnou kolektivní identitou (Blízký východ 73 %, jižní Asie 76 %) ochota zůstává vysoká.

Fráze „rich man’s war, poor man’s fight“ (válka bohatých, boj chudých) vznikla během americké občanské války a od té doby se stala univerzální metaforou. Zákon o odvodu z roku 1863 umožňoval vyhnout se službě zaplacením 300 dolarů — ročního platu průměrného dělníka. Newyorské draftové nepokoje v červenci 1863 — dodnes největší občanské povstání v amerických dějinách — nebyly primárně rasovými bouřemi, jak se někdy líčí. Byly erupcí třídního hněvu irských imigrantů, kteří si vykoupení nemohli dovolit, proti systému, v němž bohatí posílali na smrt chudé.

Vietnamská válka institucionalizovala třídní selekci do systémové dokonalosti. Studenti vysokých škol mohli získat „deferment“ — odklad odvodu na dobu studia. Patnáct milionů mužů se legálně vyhnulo odvodu, z toho většina prostřednictvím studijních výjimek. Absolvent vysoké školy měl 6,5× nižší pravděpodobnost sloužit ve Vietnamu než jeho vrstevník bez titulu. Americké síly ve Vietnamu tvořili z 55 % muži z dělnické třídy, z 25 % chudí a jen z 20 % střední třída. Odvedenci tvořili 25 % personálu ve Vietnamu, ale 30,4 % bojových ztrát — byli systematicky zařazováni do nejrizikovějších pěchotních jednotek.

Kulturní dopad přetrval dekády. Creedence Clearwater Revival to zachytili v „Fortunate Son“ — písni, která se stala hymnnou třídního hněvu. Jak řekl jeden veterán v knize Murrayho Polnera: „Kde byli synové těch velkých šéfů, kteří tu válku podporovali? Na těch luxusních univerzitách?“

Ukrajina poskytuje aktuální, bolestně detailní případovou studii. Země s Gini koeficientem kolem 0,36 — středně nerovná — ale s hluboce zakořeněnou korupcí a oligarchickým systémem, kde zlaté záchody Janukovyče jsou symbolem, nikoli výjimkou.

Čísla jsou zdrcující. Mychajlo Fedorov v lednu 2026 veřejně přiznal, že dva miliony Ukrajinců se vyhýbají mobilizaci a 200 000 vojáků dezertovalo. Generální prokuratura mezi lednem 2022 a zářím 2025 otevřela přibližně 290 000 trestních řízení za neoprávněné opuštění jednotky nebo dezertérství. Hraniční stráž zadržela od začátku plné invaze přes 49 000 mužů v branném věku při pokusech ilegálně opustit zemi. BBC odhadovala již v roce 2023, že 768 000 ukrajinských mužů uprchlo do EU.

Systém mobilizace je hluboce nerovný. Průměrná měsíční mzda na Ukrajině činí přibližně 600 dolarů. Úplatkářské sítě účtují 13 000–15 000 dolarů za ilegální přechod hranic — tedy dvouletý plat. Vyšetřování odhalila stovky kriminálních sítí napojených na pohraniční stráž, lékařské komise vydávající falešná potvrzení o invaliditě a vládní úředníky, kteří si sami zajistili výjimky ze služby. Vesnice v rurálních oblastech byly dle reportáží „zcela zbaveny“ mužů v branném věku — tam je násilná mobilizace snáze proveditelná a méně pravděpodobně natočená na sociální sítě.

Gallup v červenci 2025 zjistil zásadní obrat veřejného mínění: 69 % Ukrajinců nyní podporuje vyjednané ukončení války co nejdříve, oproti pouhým 22 % v roce 2022. Pouze 24 % stále podporuje boj do vítězství — pokles ze 73 %. Tento posun nastal ve všech regionech, věkových skupinách i demografických kategoriích.

Ukrajinský případ není unikátní — je jen nejviditelnější. Ilustruje, co data World Values Survey ukazují statisticky: když občané vnímají, že stát chrání primárně zájmy elit a že břemeno obrany padá neproporcio­nálně na chudé, společenská smlouva legitimizující oběť se rozpadá. Jak to formuloval válečný veterán a právník Oleh Symoroz pro RFE/RL: „Zničili jsme mobilizaci svým přístupem. Odrazujeme lidi od toho, aby šli sloužit v armádě.“ Problém není nedostatek vlastenectví — je to ztráta důvěry, že oběť bude sdílená spravedlivě.

Historické cykly jednu věc naznačují, moderní realita jinou. Koncept války jako korekčního mechanismu naráží na šest vzájemně se posilujících limitů moderní éry.

Jaderné zbraně transformovaly povahu velkých válek z korekčních na existenční. Modely jaderné zimy predikují, že plnohodnotný ameriko-ruský konflikt by snížil globální teploty o více než 5 °C a do dvou let by hladem zemřelo odhadem 5 miliard lidí. Takový konflikt neselektuje „dysfunkční elity“ — ničí civilizační infrastrukturu jako celek. Samotný Scheidel připouští, že budoucí válčení „pravděpodobně nebude mít stejný vyrovnávací efekt“ jako masové mobilizační války 20. století.

Ekonomická provázanost globalizuje destrukci. Válka na Ukrajině — konflikt mezi zeměmi představujícími dohromady jen asi 4 % globálního HDP — snížila světový HDP o přibližně 1,5–1,7 %, zvýšila globální inflaci o 1,3 procentního bodu, zvedla ceny zemního plynu v Evropě o 120–130 % a ceny potravin o 30 %.

Války nezabíjejí selektivně. Celosvětově tvoří muži 79 % přímých obětí konfliktů. Pěchota nesla v první světové válce 85 % ztrát. V současných městských konfliktech civilisté tvoří podle OSN až 90 % obětí výbušných zbraní. Války likvidují mladé muže z dělnické třídy — nejproduktivnější demografický segment — zatímco elity jsou od důsledků izolované.

Vojensko-průmyslový komplex znamená, že válka elity obohacuje, nikoli redukuje. Globální vojenské výdaje dosáhly rekordních 2 718 miliard dolarů v roce 2024 — nárůst o 9,4 %, nejstrmější meziroční vzestup přinejmenším od konce studené války (SIPRI, 2025).

Destrukce není reverzibilní ve stejném časovém horizontu. Průmyslové podniky přemístěné kvůli konfliktu potřebují téměř dekádu k návratu. Lidský kapitál ztracený emigrací se nevrací vůbec.

Společnosti s hlubokou nerovností nedokážou mobilizovat. Ukrajinská zkušenost ukazuje šestý, dosud podceňovaný limit: když občané vnímají stát jako nespravedlivý, společenská smlouva legitimizující oběť se rozpadá. Dva miliony vyhýbajících se mobilizaci, 200 000 dezertérů a úplatkářské sítě účtující dvouletý plat za přechod hranic nejsou anomálií — jsou logickým důsledkem nerovnosti v distribuci válečného břemene.

Data z CrisisDB naznačují, že cykly nejsou absolutně deterministické — přibližně jedna z pěti historických krizí byla vyřešena bez státního rozvratu. Turchin sám opakovaně zdůrazňuje, že mírové řešení je možné, a jako klíčový příklad uvádí americkou progresivní éru a New Deal. Jeho předpis zahrnuje progresivní zdanění, investice do mezd pracujících, omezení elitní extrakce — „vypnutí pumpy bohatství.“

Nicméně trend posledních čtyř dekád přináší střízlivý korelát. Poválečná komprese se systematicky rozpadá: americká nerovnost se vrátila na úroveň roku 1928, švédský Gini vzrostl o zhruba polovinu, japonská nerovnost stoupá od 90. let. Mírové mechanismy korekce existují — ale zdá se, že vyžadují mimořádné historické okolnosti a jsou reverzibilní.

Otázka, kterou Turchin klade pro 2030. léta, není zda krize přijde, ale jakou formou se vyřeší — reformou jako v éře New Dealu, nebo rozkladem jako na sklonku římské republiky. Různé společnosti — americká demokracie v patové situaci, čínský autoritářský experiment, evropské sociální státy s erodujícím konsenzem — se nacházejí v odlišných bodech cyklu a disponují odlišnými nástroji korekce.

Co data jasně ukazují: samotná válka v 21. století korekční funkci plnit nemůže. Jaderné zbraně, globální ekonomická provázanost a charakter moderního válčení transformovaly historický „resetovací mechanismus“ v potenciálně civilizačně destruktivní sílu. A přitom existuje šestý, dosud podceňovaný limit: společnosti s hlubokou nerovností nedokážou mobilizovat vlastní občany k obraně řádu, který vnímají jako nespravedlivý. Ukrajina to ukazuje v reálném čase.

Pokud Turchinovy cykly existují — a empirická evidence je překvapivě robustní — pak společnosti buď naleznou nové, mírové mechanismy korekce, nebo budou čelit formám nestability, pro které historické precedenty nenabízejí útěšné analogie. V roce 2010 napsal Turchin v Nature jednu větu: „Historické záznamy ukazují, že společnosti mohou katastrofě předejít.“ Otázka pro 2030. léta zní, zda tu větu někdo vezme vážně.

Primární akademické zdroje — Peter Turchin:

Seshat: Global History Databank:

Walter Scheidel — The Great Leveler:

Kritiky Turchinovy teorie:

Historické case studies — Řím, Černá smrt, Francie:

Nerovnost a data — Piketty, Saez, Goldin, Margo:

Skandinávský model:

Japonsko:

Současná situace — USA, Ukrajina, Evropa, Čína:

Válka, demografické dopady a ekonomická provázanost:

Nerovnost a ochota bojovat — „Válka bohatých, boj chudých”:

Ukrajina — mobilizace, dezertérství, veřejné mínění:

Transparentnost tvorby:

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude, Anthropic) byla využita jako technický nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor výstupy průběžně redigoval, ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez lidské kontroly. Všechny faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup je v souladu s požadavky Čl. 50 Nařízení EU 2024/1689 (AI Act) na transparentnost AI-generovaného obsahu. #poweredByAI