Článek
Prachy, prachy, prachy. Hamty, hamty, ať mám víc než tamty. Takové a další slogany charakterizují určitou kategorii obyvatelstva, která chce stále více, často bez skrupulí a bez ohledu na mínění jiných a na opravdové životní potřeby a velmi často i na osobní zásluhy. Netřeba jmenovat, každý si dosadí jak určité jednotlivce, tak určité sorty osob.
Přiznám se, že já také toužím po větším množství peněz. Není v tom ale nějaký mamon, nýbrž snaha o vybudování co nejúplnější sbírky, a to jmenovitě peněz papírových. V této sběratelské vášni nejsem zdaleka osamocen. Sběratelé se noří do historie, do tajů ekonomického vývoje a do zákonitostí finančnictví, aby spolehlivě věděli, kam své sběratelské úsilí zaměřit. A vězte, že je to dobrodružství srovnatelné s objevitelskými výpravami za poznáním světa či rozličných objektů vědy.
Ta nejstarší papírová platidla jsou pro sběratele prakticky nedostupná. Spatřila světlo světa před tisíci lety v Číně a ty vzácné dochované exempláře vlastní jenom několik muzeí. Nejinak tomu je s těmi, jejichž prvenství je nám teritoriálně bližší. Ta první na evropském kontinentu byla vytištěna v roce 1661 ve Švédsku. Jejich průkopnickému původci zřejmě nebyl vybudován pomník, protože jeho banka zbankrotovala, byl uvržen do žaláře, kde také zemřel. Nicméně jeho nápad doznal množství následovatelů a o jejich výtvory již sběratelé pilně usilují.
Papírová platidla nebyla zprvu po výtvarné stránce nijak oslnivá. Byl na nich pouze text uvádějící, kdo, kde a kdy je vydal a jakou mají hodnotu, případně za jaké množství cenného kovu je možné je v uvedené instituci směnit. Později, když se používání papírových platidel mezi lidem rozšířilo, se jejich výtvarný vzhled postupně vylepšoval a zdokonaloval, od grafických ozdobných prvků až po současné pojetí, které bývá mnohdy až výrazným uměleckým dílem.
Mnozí lidé propadli cestovatelské vášni a navštěvují nejrůznější země světa. A vedle zážitků z úchvatných krás krajiny a třeba kulinářských zážitků si možná zálibně prohlížejí prostředky místní měny, bez nichž by vlastně všechny ty požitky nemohli realizovat. Pokud je zaujmou natolik, že si je začnou bedlivě prohlížet, zjistí na nich spoustu zajímavostí.
Dominantními prvky na nich jsou příkladně portréty rozličných osobností počínaje hlavami států. Tak třeba na britských bankovkách vidíme dosud královnu Alžbětu II., ale začíná se již objevovat i král Karel III. Nebo na thajských pamětních bankovkách z roku 2020 spatříme portrét krále Rámy X. a na rubové straně dokonce výjevy z ceremoniálu z jeho korunovace v roce 2019. Na amerických dolarech vidíme celou plejádu prezidentů a nelze opominout, že na českých platidlech nalezneme portrét T. G. Masaryka na stokorunách z let 1931 a (tzv. londýnské emise) 1945, jakož i na současné nejvyšší hodnotě – 5000 Kč. Svoje čestné místo na papírových penězích v průběhu jejich historie ovšem zaujalo množství vynikajících osobností – vědců, umělců, spisovatelů, politiků, vojevůdců, vynálezců… Nutno ovšem přiznat, že jsou i případy portrétů osob, jimž čest a úcta zrovna nepřísluší.
Někdy bychom marně pátrali, kdo to tam je zobrazen. Jsou to totiž anonymní postavy představující pouhý typ a také různé alegorické i mýtické postavy. Kromě portrétů se setkáváme i s různými historickými a pracovními výjevy, obrazy významných staveb, poutavých přírodních scenérií, se zástupci fauny a flóry, představivost ceninových výtvarníků je bezbřehá.
Na každém papírovém platidle můžeme dále spatřit řadu různých prvků, které to platidlo ozvláštňují. Bývá to název emisní instituce (banka, vláda, ministerstvo financí, parlament či zákonem stanovený úřad), podpisy představitelů oné instituce (např. guvernér banky, hlavní pokladník), datum a případně i místo emise, a hlavně nominální hodnota platidla vyjádřená číslicí nebo slovem / slovy či obojím způsobem. Někdy tam bývá hodnota platidla uvedena i poněkud kuriózním textem „slibuji držiteli tohoto listu na požádání vyplatit částku …“, jindy text sliboval vyplatit za předložený list hodnotu např. ve zlatě. Na platidle obvykle bývá (ale nemusí být) státní znak dané země nebo také v případě emisí jiných než centrálních bank znak městský, kdysi i erb panovníka.
Pozoruhodné je také množství názvů jednotlivých měn, se kterými se na platidlech různých zemí setkáváme jak v současnosti, tak také u měn zaniklých. Několik příkladů: afghání, ariary, austral, bhat, birr, boliviano, cedi, colón, córdoba, dinár, dolar, dram, escudo, euro, forint, franga, frank, gourde, guaraní, gulden, hřivna, jen, jüan, kip, koruna, kwacha, lari, leu, lira, manat, marka, metical, naira, nakfa, pa´anga, pula, rand, rial, somoni, sum, šilink, tālā, tugrik, ukíjá, vatu. Mnohé z nich přitahují již svou libozvučností a některé jsou svědky historických peripetií. Před lety jsem navštívil mincovnu v Norsku. Tamní průvodkyně ve svém výkladu hrdě prohlásila, že dávná norská měna daler byla předobrazem pro americký dolar. Nepřejte si vidět ten její disgustovaný výraz, když jsem ji upozornil, že název jak norského daleru tak amerického dolaru je odvozen od mincí ražených v českém městě Jáchymově, kde se již v roce 1520 razily stříbrné tolary. Jáchymov se německy nazýval Joachimsthal, podle toho se mince zprvu nazývala joachimsthaler, později zkráceně thaler, taler a odvozeniny tohoto názvu se v mnoha zemích světa ujaly jako pojmenování vlastní měny, tedy nejen mincí.
Papírové platidlo se také prezentuje řadou víceméně dekorativních prvků, které tvoří rámeček platidla i jeho vnitřní plochu. Pod rámečkem bývají uvedena jména tvůrců. Může nás těšit, že mezi tvůrci našich papírových platidel byli významní umělci, u těch prvorepublikových vynikali Alfons Mucha a Max Švabinský. Švabinského tisícikoruně z roku 1934 se dostalo dokonce mezinárodního uznání na světové výstavě v Paříži Rozhodně nezaostává za nimi nijak pozadu ani tvůrce současných českých bankovek Oldřich Kulhánek. Podobu výtvarným dílům těchto umělců dodávají ovšem rytci a další bankovkoví výtvarníci. Nezapomenutelně se do historie bankovkové grafiky u nás zapsali třeba pánové Karel Wolf, Jindra Schmidt a Bedřich Fojtášek. A stejně úctyhodné umělce nalezneme mezi tvůrci papírových platidel v řadě zemí světa.
Obvyklým prvkem, který se však ke konkrétnímu platidlu nevztahuje, je trestní pohrůžka. Ta má svůj pravzor již na oněch dávných čínských platidlech, kde za jejich padělání hrozil trest smrti. Řeknete si, typický středověk. Ovšem stejná pohrůžka se nacházela na císařských patentech Marie Terezie provázejících všechny emise bankocetlí, prvních papírových platidel na území habsburské monarchie., ale také třeba na nejstarším americkém papírovém platidle nebo na asignátech vydávaných v napoleonské Francii. Ani v současné době tresty za padělání nechybí, nejsou ovšem již zdaleka tak drastické.
Proč používám termín „papírová platidla“? Protože jich existuje několik charakteristických typů. Bankovky může vydávat pouze licencovaná banka. Dnes jsou to zpravidla centrální banky, dříve to byly i některé komerční a lokální či regionální banky. Zákon z roku 1993 stanoví, že „Česká národní banka má výhradní právo vydávat bankovky a mince, jakož i bankovky a mince pamětní“. Za ty komerční napodobeniny, které si někdo troufale odvažuje označovat za „pamětní bankovky“, si opravdu nikde nic nekoupíte, zato ale za ně přečasto zaplatíte horentní částku. Státovkyvydává zákonem určená státní instituce. U nás to byly v začátcích existence Československé republiky dvě emise, tedy sady platidel v nominálních hodnotách 1, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1000 a 5000 Kč, v 2. emisi již jenom 5, 20, 100, 500 a 5000 Kč. V celkové sadě platných papírových platidel se mohou vyskytovat jak státovky tak bankovky, přičemž státovkami byly nejnižší nominální hodnoty. Pamětníci si připomenou státovky 1, 3 a 5 Kčs po měnové reformě roku 1953 a 3 Kčs a 5 Kčs z roku 1961. Všechna naše současná papírová platidla jsou již bankovkami. Alternativní či příležitostní platidla mají oběh omezený striktně vymezeným účelem a okruhem uživatelů i dobou platnosti. Patří mezi ně nouzová platidla, žebračenky, darexové a tuzexové bony, vězeňská platidla, platidla v zajateckých táborech, různé slevové poukázky, stravenky, ale v řadě zemí za určité situace to byly také poštovní známky.
Je třeba chápat, že ani termín „papírová platidla“ někdy není stoprocentně adekvátní. V době silné inflace po první světové válce byly v Německu značně rozšířeny nouzové peníze, které vydávaly obce i jednotliví obchodníci. Ony nouzovky byly tištěny nejen na papíře, ale také na hedvábí, překližce, gumě i plechu. Na Aljašce byla jistá platidla tištěna na pergamenu z mroží kůže. A v současné době jsme svědky toho, že v řadě zemí se upustilo od bankovkového papíru a bankovky se tisknou na polymerových fóliích. Začalo to v Austrálii a rozšířilo se to do dalších zemí; v Evropě jsou polymerové bankovky již běžné třeba v Rumunsku a ve Velké Británii.
S tím souvisí i otázka ochrany proti padělání. Na polymerových či hybridních bankovkách lze použít značně širší škálu ochranných prvků.
Pokud rozmach moderních technologií neodstraní papírová platidla definitivně z oběhu, mohou se jak jejich sběratelé, tak trvalí či dočasní vlastníci kochat nejenom majetnickým pocitem, ale také nesporným půvabem mnoha dávných i současných peněžních prostředků.
Zdroje:
https://papirova-platidla.webnode.cz
cs.wikipedia.org/wiki/seznam_měn
