Článek
Zaujal mě článek na platformě Médium.cz o mladém páru, který má majetek přes čtyři miliony korun a muž by chtěl odejít do důchodu už ve 45 letech. Článek je plný tabulek v Excelu, výpočtů a dobrých předsevzetí.
Nechci polemizovat s jeho výpočty. Každý máme jinou životní situaci. Napadlo mě ale přidat jeden postřeh z úplně jiné doby. Bez Excelu, bez aplikací a investičních kalkulaček.
Mně se totiž podařilo odejít do důchodu už ve 42 letech.
Můj táta nebyl žádný ekonom
Můj táta nebyl ekonom, počtář ani podnikatel. Byl to lehce chudý invalidní důchodce po práci ve fabrice. Měl ale jednu dobrou myšlenku, kterou mi pořád připomínal:
„Tužtička a papírek, to je vynález!“
Když jsem v roce 1986 roztáhl křídla a začal se starat sám o sebe, připomínal mi to ještě častěji. Opravoval jsem byt čtvrté kategorie, plat jsem měl 2 500 Kč a k velkému finančnímu rozletu bylo daleko.
Tak jsem si koupil sešit, tužku a vymyslel systém.
Sedm kolonek v sešitě
Výdaje jsem rozdělil do sedmi základních kategorií:
Jídlo – potraviny a drogerie.
Společnost – večeře, návštěvy, kina a další společenský život. Když je člověk mladý, tohle prostě patří k životu.
Já – moje osobní útrata. Pivo, kolo, hodinky, boty.
Auto – moto – moje Škodověnka s věčně promáčklými blatníky, benzín a všechno kolem.
Cestování – od výletu na Kokořín až po Bulharsko pod širákem.
Bydlení – elektřina, voda, opravy, renovace a nábytek.
Různé – všechno, co se nevešlo jinam. Dárky známým, pes a spousta drobností, které člověk běžně ani nevnímá jako skutečný výdaj.
Právě tahle poslední kolonka mě časem začala zajímat. Noviny koupené v trafice, náplň do tiskárny a další drobné nákupy, u kterých člověk ani nepřemýšlí, kam je zařadit. Každá jednotlivá částka vypadá nevinně. Ale když se jich za měsíc nebo za rok sejde pořádná hromádka, člověk se nestačí divit.
K tomu jsem si pořídil ve frcu starou číšnickou kasírtašku a začal ji používat. Všechny peníze z práce, brigád i vedlejších příjmů šly do ní. Každý výdaj se zapsal do příslušné kolonky.
Ne po koruně. Částky jsem zaokrouhloval na stovky, později na tisíce. Když mě večeře s kamarády stála 950 nebo 1 050 korun, prostě jsem zapsal tisícovku do kolonky Společnost.
Nešlo o účetnictví na halíř přesně. Šlo o to vědět, kam peníze mizí.
Po roce jsem byl překvapený
Po prvním půlroce jsem začal vidět, kudy mi peníze tečou. Po roce jsem byl překvapený. Nejen celkovými částkami, ale především některými vlastními výdaji.
Člověk má totiž o svém utrácení určitou představu. Ví, že platí bydlení, kupuje jídlo, tankuje benzín a občas si něco dopřeje. Jenže představa a skutečnost jsou dvě různé věci.
Začal jsem přemýšlet, co skutečně potřebuji a co si kupuji jen ze zvyku nebo pro okamžitou radost.
Dnes se mluví o hodinkách za desítky či stovky tisíc, brunchi za deset tisíc nebo kabelce za padesát tisíc. Každý ať si za své peníze koupí, co uzná za vhodné. Nejde o to někomu něco zakazovat. Podstatné je vědět, proč to kupuji a jestli mi to za ty peníze opravdu stojí.
Nešlo o to obracet každou korunu. Šlo o to rozlišit, co mi přináší skutečnou radost nebo užitek a co je jen momentální rozmar.
Někteří kamarádi můj systém také vyzkoušeli, ale dlouho u něj nevydrželi. Říkali mi, že jsem masochista a magor, když se dokážu tak dlouho dívat na vlastní spotřebu.
Možná na tom něco bylo. Ono totiž není vždycky příjemné zjistit, za co člověk skutečně utrácí.
Sešit, který mi vydržel čtyřicet let
Za posledních třicet let se moje finanční situace naštěstí dost změnila. Dnes jsem dobře zabezpečený člověk, který si může dovolit téměř všechno, co potřebuje, a leccos z toho, co jen chce.
Přesto jsem u svého sešitu zůstal.
Člověk by si možná řekl, že když už nemusí počítat každou korunu, může podobné věci pustit z hlavy. Jenže právě když si člověk může dovolit víc, začíná být zajímavé sledovat, za co vlastně utrácí.
A přiznávám, že to občas není zrovna veselý pohled. Každý stárnoucí muž přece potřebuje nějakou tu radost. Tu hezkou věc, kterou vlastně vůbec nepotřebuje, ale která se mu náramně líbí. A když si ji může dovolit, proč by si ji nekoupil?
Jenže pak přijde můj starý dobrý sešit a jeho neúprosná matematika. Ta nezná slitování a nezajímá ji, že jsem si tou koupí udělal radost.
Takže si tu radost většinou nechám. Jen si ji poctivě zapíšu.
Sešit mi totiž nikdy nezakazoval utrácet. Jen mi nedovolil předstírat, že se vlastně nic nestalo.
A co podnikání?
Podobný systém jsem časem přenesl i do svého podnikání. A možná i díky tomu se mi podařilo podnikat tak, abych mohl v roce 2005, ve svých 42 letech, odejít do vysněného důchodu.
Samozřejmě jsem se tam nedostal jen díky zapisování výdajů. Podnikání je mnohem složitější a záleží na spoustě dalších okolností. Ale mít přehled o penězích mi rozhodně pomohlo.
A ještě jedna věc: do důchodu by měl člověk odejít pokud možno zdravý, aby si ho také užil.
Co bych vzkázal dnešním čtyřicátníkům?
Dnes máme Excel, mobilní aplikace, automatické kategorizace plateb, investiční kalkulačky a spoustu chytrých rad. To všechno může být užitečné.
Když ale občas přijde řeč na moje hospodaření, kamarádi se diví, že si pořád něco zapisuji. Sami mají díky stovkám plateb kartou někdy takový chaos ve výdajích, že vlastně nedokážou říct, kolik peněz spotřebují v jednotlivých oblastech života.
Když jsem si v roce 1986 začal psát své první výdaje, neplánoval jsem finanční nezávislost. Neznal jsem žádné hnutí FIRE, nepočítal jsem výběrová procenta z investičního portfolia a nepřemýšlel o tom, kolik budu mít za třicet let.
Chtěl jsem prostě vědět, kam mi mizí peníze.
A postupně jsem získal něco, co je pro rozumné hospodaření důležité: přehled a možnost rozhodovat se podle skutečnosti, ne podle pocitu.
Takže až zase někdo otevře Excel a začne počítat, v kolika letech může přestat pracovat, mám pro něj jednu starou radu od svého táty.
Tužtička a papírek.
Někdy totiž není nejdůležitější vědět, kolik peněz budete mít za třicet let. Nejdřív byste měli vědět, co s nimi děláte dnes.
