Článek
Rodiny, které už teď bojují o přežití, marně doufají, že se jim uleví. Jenže místo pomoci přichází další zdražování a další dluhy. Vláda bez mrknutí oka zadlužuje domácnosti, zatímco nízkopříjmové rodiny balancují nad propastí. V mnoha okresech je důstojná mzda jen snem. Lidé dřou, ale pořád nemají dost, aby mohli normálně žít.
A pak přijde „odborník“, „politik“, který ukáže na obezitu a řekne, že žijeme nad poměry. Jenže tito lidé nevidí realitu: Češi nakupují ve slevách ne proto, že by chtěli, ale proto, že musejí. Protože jinak by neměli na složenky, na děti, na život.
České mzdy jsou směšně nízké v porovnání se sousedními státy, ale ceny energií a základních potřeb jsou stejně vysoké a někdy i vyšší. Není divu, že lidé kupují levné, nezdravé potraviny, jen aby přežili do další výplaty. A zatímco opravují starou pračku i na splátky, jejich děti sní o táboře, na který už rodiče nemají peníze.
Chudoba se plíživě šíří už i do míst, kde dřív nebyla. Rodiny počítají každou korunu, aby zvládly aspoň školní rok. A nekvalitní jídlo, které je pro ně dostupné, zhoršuje zdraví celé země. Nemocnice se pomalu plní, ale systém dál tvrdí, že je vše v pořádku.
Politici by si měli konečně přiznat pravdu: kdyby lidé měli slušné mzdy, mohli by si dovolit zdravé jídlo, a tím by ulevili i zdravotnictví. Místo toho ale rozvracejí rodiny a ženou je do zoufalství.
A největší obětí jsou děti. Dnes už psychologové nestíhají, jejich čekárny jsou plné dětí i rodičů, kteří už dál nemůžou. Systém je drtí a nechává je na holičkách. A zatímco politici dál odvádějí pozornost, rozpadá se to nejcennější, co máme, naše společnost a budoucnost.
Je čas to říct nahlas v podzimních volbách: Tohle už není krize. To je varování. A buď se společně probudíme, nebo nás pohltí ticho těch, kteří už rezignovali, díky vládní šikaně.
