Článek
To, co by mělo být vzrušujícím krokem k dospělosti a samostatnosti, se pro mnohé z nás stalo zdrojem permanentního stresu, finanční nejistoty a pocitu, že systém selhává. Je vůbec reálné v dnešní době najít dostupné a důstojné bydlení? A jak nás tahle „bytová krize“ ovlivňuje nejen finančně, ale i psychicky a v našich životních plánech?
Takže jaká je ta realita, o které mluvíme v úvodu? Začněme tím, co zná asi většina z nás: shánění nájmu. To už dávno není jen o výběru bytu, který se nám líbí. Je to spíš casting na nájemníka, kde soutěžíte s desítkami dalších zoufalců o předraženou garsonku na periferii. Prohlídky připomínají rychlé rande – během deseti minut musíte okouzlit majitele a doufat, že právě vás si vybere. Ceny? Ty se často zdají odtržené od reality. Za byt, kde se naši rodiče možná osamostatňovali za zlomek platu, dnes dáme klidně polovinu výplaty, a to se ještě musíme modlit, aby nám majitel po roce nezvedl nájem o dalších pár tisíc. Kauce a první nájem často znamenají nutnost sáhnout hluboko do úspor (pokud nějaké máme) nebo si půjčit. A tak žijeme v neustálé nejistotě, v bytech, které často bereme jako dočasné řešení, i když v nich trávíme roky, protože na víc prostě nemáme. Děláme kompromisy v lokalitě, velikosti, vybavení… a často máme pocit, že platíme zlatem za něco, co má k ideálu daleko.
A co vlastní bydlení? Pro mnohé z nás je to spíš sci-fi než reálný cíl. Ten sen o vlastním bytě, o stabilitě a jistotě, naráží na tvrdou zeď reality. Ceny nemovitostí v posledních letech vyletěly tak vysoko, že i když máme slušnou práci, úspory na potřebnou akontaci (často v řádu statisíců, ne-li milionů) prostě nemáme šanci dát dohromady. A hypotéka? Bankovní kalkulačky jako by se nám smály do tváře. Úrokové sazby sice mohou klesat a stoupat (a situace v dubnu 2025 může být jiná než před rokem), ale i tak jsou podmínky často tak přísné a splátky tak vysoké, že by znamenaly zadlužení na desítky let a život na hraně. Bez výrazné pomoci rodičů (kteří sami často takové možnosti nemají) nebo bez zdědění je vlastní bydlení pro běžného mladého člověka v mnoha městech prakticky nedosažitelné. Pocit, že se nám ten cíl neustále vzdaluje, že i přes veškerou snahu prostě nemáme šanci dosáhnout na to, co bylo pro předchozí generace normální, je neuvěřitelně frustrující. Není divu, že se cítíme podvedeni a naštvaní.
A i když často slýcháme, že „v Praze je to nejhorší“ – a ano, hlavní město a některá další místa v Čechách jsou často extrém – neznamená to, že na Moravě je ráj. Ceny rostou i tam, a i když mohou být nominálně nižší, v poměru k místním platům je sen o vlastním bydlení pro mladé často stejně vzdálený. Možná jen ta bezmoc a frustrace mají trochu jiné odstíny napříč republikou, ale ten základní problém zůstává. Pocit, že se nám cíl neustále vzdaluje, že i přes veškerou snahu prostě nemáme šanci dosáhnout na to, co bylo pro předchozí generace normální, je neuvěřitelně frustrující. Není divu, že se cítíme podvedeni a naštvaní.
Proč zrovna my?
Nejde o to, abychom dělali hlubokou ekonomickou analýzu, ale spíše o to, abychom formulovali, jaké příčiny vnímáme my, mladí, a proč máme pocit, že je situace taková, jaká je. Mělo by to odrážet naše pocity, otázky a možná i frustraci.
Dobře, popsali jsme tu drsnou realitu. Ale zákonitě se vkrádá otázka: Proč? Proč zrovna naše generace naráží na tak tvrdou zeď, když jde o tak základní věc, jako je bydlení? Je to jen smůla, nebo za tím vězí něco hlubšího?
Často si mezi sebou říkáme, že naši rodiče, nebo dokonce prarodiče, to měli prostě jednodušší. Nechceme si stěžovat, ale když slyšíme vyprávění o tom, jak si pořídili byt nebo postavili dům s běžným platem a za úplně jiných podmínek, zní nám to skoro jako pohádka z jiné planety. Není to závist, spíš palčivá otázka: Co se za těch pár desítek let změnilo tak dramaticky, že my na stejné startovní čáře často nemáme šanci?
A nejde jen o pocit nebo vyprávění. Když se podíváme na čísla za posledních deset let, ten rozdíl je často vidět černobíle. Pamatujeme si (nebo jsme slyšeli) dobu kolem let 2016-2017 a znovu 2020-2021, kdy úrokové sazby hypoték lámaly rekordy a klesaly i výrazně pod dvě procenta. Sen o vlastním bydlení se tehdy zdál pro mnohé přece jen o něco blíž, i když ceny nemovitostí už tehdy zrychlovaly svůj růst.
Pak ale přišel prudký obrat. V roce 2022 a 2023 sazby vystřelily na několikanásobek, průměrně se pohybovaly kolem šesti procent. A i když dnes, na jaře 2025, už sazby z těchto vrcholů znatelně klesly (aktuálně se průměr u nových hypoték pohybuje pod pěti procenty), stále jsou pro mnohé z nás – v kombinaci s extrémními cenami nemovitostí, které za tu dobu vzrostly podle statistik klidně o 200 % – prostě mimo finanční realitu. Ta čísla jen potvrzují to, co cítíme: okno příležitosti, které bylo možná před pár lety na chvíli pootevřené, se pro naši generaci zase rychle a bolestivě zavřelo.
Máme také silný pocit, že bydlení přestalo být primárně domovem a stalo se hlavně investiční komoditou. Byty se skupují ne proto, aby v nich někdo žil a budoval zázemí, ale aby majitelům vydělávaly na pronájmu nebo na růstu ceny. Vidíme prázdné investiční byty ve městech, zatímco my zoufale hledáme jakýkoli dostupný prostor. Zdá se nám, že trh je pokřivený a že potřeby obyčejných lidí, kteří prostě jen chtějí někde bydlet, jdou stranou.
A co nová výstavba? Ano, občas někde vyroste nový dům, ale máme pocit, že se staví zoufale málo skutečně dostupných bytů pro mladé rodiny nebo jednotlivce. Všechno jako by trvalo neskutečně dlouho, naráželo na složitou byrokracii a výsledkem jsou často jen další luxusní byty, na které stejně nedosáhneme.
Někdy si také klademe otázku, jestli na nás politici trochu nezapomněli. Slyšíme sliby o podpoře rodin, ale jak máme zakládat rodiny, když si nemůžeme dovolit ani malý byt? Máme pocit, že systém často nahrává těm, kteří už majetek mají, a zapomíná na ty, kteří teprve stojí na startu svého dospělého života a potřebovali by pomocnou ruku.
Možná je to kombinace všeho – ekonomiky, politiky, možná i trochu naší vlastní mentality. Ale ten pocit, že jsme generace, pro kterou je stabilní bydlení čím dál větší luxus, ten zůstává. A je zatraceně těžké se s ním smířit.
Co to s námi dělá?
Takže, známe tu drsnou realitu trhu, tušíme některé příčiny a cítíme tu nespravedlnost… ale co to všechno reálně dělá s námi, s našimi životy a naší psychikou? Tohle není jen statistika v grafu nebo téma politických debat. Tohle je náš každodenní život, naše plány, naše sny a naše starosti.
Ten neustálý tlak a nejistota spojená s bydlením si vybírají obrovskou daň na našem duševním zdraví. Cítíme permanentní stres, když nám na účet přijde výplata a my víme, jak velká část z ní okamžitě zmizí jen na nájem nebo splátku. Cítíme úzkost, když přemýšlíme o budoucnosti – budeme si někdy vůbec moci dovolit vlastní bydlení? Budeme mít kde založit a vychovávat rodinu? Pro mnohé z nás to vede k chronické frustraci, pocitům beznaděje, někdy až k vyhoření z toho nekonečného boje o základní životní jistotu. Není divu, že téma bydlení je jedním z hlavních zdrojů úzkosti pro naši generaci.
A nejde zdaleka jen o pocity. Tyhle problémy zcela reálně mění a často boří naše životní plány. Kolik z nás bydlí u rodičů mnohem déle, než by chtělo a než je zdravé pro osamostatnění, protože prostě nemá na výběr? Kolik mladých párů odkládá vážné kroky jako svatbu nebo založení rodiny, protože si nedokážou představit, kam by s dítětem šli a jak by to finančně utáhli? Kolikrát musíme dělat bolestné kompromisy v kariéře, protože se bojíme přestěhovat za lepší prací do města, kde je bydlení ještě dražší a nedosažitelnější? Jsme nuceni přizpůsobovat své životy trhu s nemovitostmi, místo aby bydlení sloužilo našim potřebám.
Finančně nás to samozřejmě drtí. Když obrovská část našich příjmů – často 40, 50 i více procent – padne jen na bydlení, na co nám pak zbývá? Na spoření na důchod? Na investice do vzdělání? Na cestování? Na koníčky? Nebo i jen na obyčejnou radost a občasné rozmazlení? Jsme generace, která má často menší šanci budovat si finanční rezervu nebo majetek než naši rodiče, a to i při srovnatelném úsilí a vzdělání.
Tohle není jen individuální problém „pár neschopných mladých“. Je to systémový problém, který dopadá na celou naši generaci. Vytváří to další propasti ve společnosti, ovlivňuje to naše vztahy, naši schopnost plánovat budoucnost a naše celkové životní štěstí. A my si musíme klást otázku: Jak dlouho to takhle může pokračovat a jaké budou dlouhodobé následky pro nás i pro celou společnost?
A co teď?
Tak tady stojíme. Generace, která slyší o ekonomickém růstu a prosperitě, ale když dojde na jednu ze základních životních jistot – střechu nad hlavou – naráží na zeď frustrace, nejistoty a pocitu, že pro ni v tom systému není místo. Prošli jsme si společně realitou předražených nájmů, snem o vlastním bytě, který se rozplývá jako pára nad hrncem, pocity nespravedlnosti i tíživými dopady na naše duševní zdraví a životní plány.
Tohle není jen fňukání nebo stěžování si. Tohle je náš pohled, náš každodenní prožitek „bolestného tématu“ jménem bydlení. Určitě není jediný správný, každý z nás má svůj unikátní příběh a své vlastní starosti. Ale jedno máme, zdá se, společné – ten silný pocit, že start do dospělého a samostatného života je pro nás neúměrně těžší, než by měl být, a že základní stavební kámen stability je proklatě drahý a vzdálený.
Možná je načase, aby nám starší generace a ti, kdo rozhodují, nejen občas naslouchali, ale aby se skutečně snažili pochopit hloubku a vážnost tohoto problému. Nejde jen o čísla v tabulkách, jde o budoucnost celé jedné generace. A možná je také načase, abychom my sami o tom mluvili víc nahlas, sdíleli své zkušenosti a nenechali se odbýt tím, že „my jsme to měli taky těžké“.
Protože tohle není jen o bytech a hypotékách. Je to o naději, o spravedlnosti, o možnosti plánovat si život a o pocitu, že patříme do společnosti, která na nás myslí.
A co si o tom myslíte vy? Jaké jsou vaše zkušenosti s bydlením? Cítíte to podobně? Podělte se o své názory v diskuzi pod článkem.
