Článek
Sedím na židli a mám sedmnáctiletého jorkšíra Filipa na klíně. Promítám si náš společný život.
***
Jak jsme si ho přivezli domů, hlavně pro nemocnou dceru Kačku. Jak mi cestou dělal takový brajgl, že jsem málem srazil chodce. Jak se seznamoval se starším retrívrem a stáli se kámoši. Pozůstatky po jeho značení všech dveří a rohů v baráku jsou tu dodnes. Když mu byly tak dva roky, stal se tatínkem. Pak u sousedů zkoušel štěstí u wiemarské ohařky, ale dosáhl jí stěží po kolena. Pak si náramně rozuměl se švagrovým kokrem.
Vzpomínám, jak mě na začátku pobavil jeho vysokofrekvenční štěkot a prťavý čenich. Jeho nevinné koukání, když něco provedl, bylo odzbrojující. S retrívrem Albertem byli takoví kámoši, že když mu vlezl do misky s jídlem, Alberte jen zabručel a nechal ho být. Chodili spolu i na zahradu a pak se zase spolu vrátili domů.
S Kačkou byl čtyři roky, pak Kačka v osmnácti navždy odešla…
Pár let jsme žili jen sami tři. Když nás Albert také opustil, trvalo chvíli, než Filip vstřebal, že nemá parťáka, a ven musel chodit sám. Zvykl si. Oba jsme si zvykli.
Před pár lety mi Filip vylezl na stůl, uděl loužičku na jediný exemplář smlouvy, a když už tam byl, upustil bobek do odloženého hrníčku. Myslel jsem, že ho … ale odpustil jsem mu, a on byl rád, a já taky. Snad mi taky odpustil.
Časem už chodil pomaleji, postupně přišel o zuby, o sluch, ale pořád běhal, měl hlad i měl tendenci si občas hrát. Pak už nemohl chodit ze schodů, někdy z nich spadl, ale nestěžoval si. Poslední měsíce se mu zhoršil zrak, už jsem ho ven nosil a obcházet barák si netroufl. Taky ho hůře poslouchaly nohy, ale každou chvíli vylezl z pelíšku zaštrachal mi na nohu, že chce ke mně do klína. Samozřejmě, že jsem ho nevyhnal. Prostě přišlo stáří a Filip se do něj pustil bez fňukání a s maximální důstojností.
Dnes v noci Filip už těžce dýchal a nemohl udržet rovnováhu a zvednout se sám.
***
Sedím stále na židli s Filipem v klíně, jsme na nemocniční chodbě sami. Uběhlo deset minut od první injekce, po níž Filip ztratil vědomí. Pak jej lékařka vzala na stůl a připravila druhou injekci, tu poslední.
Žádám ji, abych mohl být u toho, protože ho přece na poslední cestě nenechám odejít samotného. A taky chci, aby TAM vyřídil pozdravy parťákovi Albertovi, a taky mým dcerám Kačce a Barborce, a rodičům a … No, víc už mi nejde mluvit.
Tak se tam měj, kamaráde!
