Článek
Sledoval jsem mimořádný pondělní proslov premiéra Petra Fialy. V úvodu řekl, že bude mluvit otevřeně.
O naléhavosti zvyšování výdajů na obranu ze stávajících 2 % HDP na 3 a více procent nepochybuji. Rozhodně nikoliv proto, že to říká premiér či kdokoliv z politiků. Snažím se jako laik sledovat odborníky – ekonomy, i specialisty na různé země či vojenství, a taky situaci okolo.
Premiér zmínil, že nastalo to, co se dalo čekat. USA chtějí větší nasazení a investice od Evropy. I odborníci tento rozdíl potvrzují.
Co ale premiér neřekl, že čelíme nepředvídatelnému chování Trumpa, který jedná s Putinem bez Ukrajiny, bez Evropy a odmítá Rusko označit za agresora. Psychopatického Trumpa, který chce Panamský průliv, Kanadu a nerostné bohatství Ukrajiny.
Ač se jeví, a možná to i trochu je, že Trump rozhýbal věci, kolem nichž se jen pokrytecky našlapovalo. Metody, jakými toho chce docílit, mi připomínají chování všech diktátorů, po nichž zůstala vždy jen spoušť.
Premiér neřekl, že Trumpovo egoistické chování zvyšuje na burzách hodnotu rublu a hýbe s dalšími měnami, což má za následek komplikace pro dotčené země, tedy i nás, a že to Putinovi defacto dává více peněz na zbrojení a jeho agresi.
Premiér neřekl, že Evropa v prvních reakcích se doslova sesypala před Trampovým rozhodnutími. Že lídři Evropy a jejich zemí nebyli schopni se ani částečně domluvit. A i to má obrovský vliv na nás, na ekonomiku, akcie, a na zbrojení. Takže to rozhodně v souvislosti se zvyšováním financí na obranu souvisí. Protože pokud se nebudeme umět v Evropě domluvit, bude z toho těžit jen Putin a Rusko, v němž si polovina lidí stále přeje úplné zabrání Ukrajiny. O klesající důvěře lidí ani nemluvě.
Chápu, že v jednáních na vysokých úrovních musí být diplomacie a nejde jen třískat do stolu. Ale to musí mít hranici. Jedno z kritérií takové hranice je také důstojnost. Ale Trump rozhodně takovouto diplomacii ani důstojnost nepoužívá. Nevidím důvod, proč se proti ní alespoň nějak nebránit nebo ji nepojmenovat. A to není vůbec věcí jen premiéra, ale celé politické scény, celé Evropy.
Celé ty tři roky ruské války na Ukrajině vidím spoustu pokrytectví, co si smíme (svět) v pomoci Ukrajině dovolit, aby to nedej bože Putina příliš nenaštvalo. Výsledkem jsou statisíce mrtvých a zničená země. A je evidentní, jak jsme hluboce závislí na USA.
Asi by bylo naivní si myslet, že v pomoci Ukrajině je ryzí nezištnost. Je tam určitě spousta zištných motivací. Ale bez financování podpory to taky nejde. Trump si ale z toho udělal jen obchod. Z chování Trumpa, který lže, obrací tvrzení, jak se mu zachce, má mocenské snahy a v jeho narcistickém chování je absence jakéhokoliv soucitu a loajálnosti.
Jsem pro naše členství v NATO i v EU, i když to znamená se něčemu podřídit. Ale na druhou stranu chci, aby tyto instituce fungovaly tak, jak se od nich očekává.
Souhlasím i s tím, že pomáháme Ukrajině, protože prostě bezdůvodně někoho napadnout a chtít jeho zemi, je pro mě nepřijatelné, protože jsme jako národ relativně nedávno zažili Protektorát, tedy zabrání země cizím státem – totéž, co dělá teď Rusko s Ukrajinou. Protože jsme zažili, když nás Sovětský Svaz v roce 1968 vojensky napadl a dalších dvacet let nás okupoval nejen svými zbraněmi.
Domníval jsem se, že se svět z hrůz nedávných válek poučil a že pomáhat spravedlnosti je v zájmu světa, morálky, civilizace. Že zmizí lhostejnost, aspoň na této úrovni. Bohužel, je pro mě velké zklamání, že to k tomu nevede.
Je jasné, že můžeme být součástí jakéhokoliv společenství, ale pokud dojde k opravdu velkému zlu, začnou všichni chránit především sami sebe. Je to asi logické. Nečekal jsem – asi naivně, že v tom začneme plavat tak brzy.
A děje se to pochopitelně i na úrovni každého státu. Politické strany mají jen své vlastní zájmy a nedovedou se domluvit ani v tak složitých situacích, které mohou ohrozit naši zemi. A v tom všem se melou občané, o jejichž hlasy se politické strany nechutně přetahují.
To celé je ještě podpořeno a zveličováno dezinformacemi, které bohužel mají úspěšný účinek na spousty lidí, po celém světě.
Jsme malá země, ale ne tak malá, aby nás nebylo vidět. Jak je patrné, a je to i logické, nejde se spoléhat jen na okolí. Ale sami nemůžeme dosáhnout všeho. A jako jednotlivý občané zdánlivě už vůbec ne. Ale ono to nějak jde, i když zorientovat se v tom všem, je velmi těžké až nemožné.
Každý z nás má své vlastní možnosti i limity i odlišné představy, ale v důsledku by to mělo znamenat, že to nebude ubližovat vlastní zemi a ani spravedlnosti. Že je něco víc než vlastní prospěch. Že je to země, v níž každý žije. A i když má svá špatná období, byla a jsou i ta dobrá.
A když se mezi sebou odjakživa handrkují ti, kteří o zemi rozhodují, ať je tam, kdo chce, pořád má smysl nad tím nemávat rukou, nebýt lhostejný. Každý může něco ovlivnit.
Kdysi jsem viděl úžasnou kresbu, která je naprosto výstižná: je na ní hořící les a ve vzduchu letí směrem k ohni malý ptáček, který nese v zobáčku trochu vody. Zvířátka utíkající z lesa ven na něj volají „jak chceš tímhle uhasit celý les?“ A ptáček odpoví: „Ale to je to jediné, co mohu udělat.“
