Článek
Když se zamyslím nad současným stavem Evropy, vidím ji v mnoha ohledech jako slabou, rozpolcenou a závislou. Slabinu Evropy vidím především v nejednotnosti strategie na poli mezinárodní politiky, imigračních a azylových pravidel, v oblasti monetární politiky a v obranyschopnosti – co evropský stát, to jiná politika, pravidla, měna a armáda.
Členských států EU je nyní 27. Dále jsou tu státy, které členy EU nejsou, jako například Norsko, Velká Británie, Švýcarsko nebo Lichtenštejnsko. Spousta dalších evropských států navíc o vstup do EU teprve usiluje, jako například Srbsko, Albánie, Ukrajina či Moldavsko. V současné geopolitické situaci je potom těžké zaujmout jasný a jednotný postoj k vnějším subjektům, jako jsou USA, Rusko či Čína.
Nejednotný postoj Evropy a neschopnost nejen ze strany EU jednat byla evidentní po anexi Krymu Ruskem v roce 2014. Navzdory ekonomickým sankcím a politickému tlaku na Rusko nebyl zbytek demokratického světa schopen anexi zabránit. Nejednotný postoj evropských států a EU byl ale obzvláště viditelný po napadení Ukrajiny Ruskem v roce 2022, kdy státy jako Slovensko pod vedením Roberta Fica a Maďarsko za vlády Viktora Orbána systematicky podkopávaly úsilí drtivé většiny evropských států Ukrajině pomoci, a to různými obstrukcemi v institucích EU, zahraničními cestami do Ruska a bratříčkováním se s režimem Vladimira Putina.
Zarážející je neschopnost EU znemožnit právo veta těmto zemím, které podkopávají principy demokracie, na nichž EU stojí, a také absence mechanismu, jak takovéto pokrytecké země, které si členství v EU neváží, jednou rukou z EU berou, přičemž druhou Evropské unii hrozí, z klubu případně i vyloučit. Toto v případě, že nebude v daných zemích mezi občany dostatečná politická vůle situaci změnit, jako se tomu naštěstí stalo nedávno v Maďarsku, a doufám, že podobně tomu bude v brzké době i na Slovensku…
Nutnost jednotných pravidel v oblasti imigrační a azylové politiky se ukazuje být čím dál palčivější. Ať už to byl exodus uprchlíků z válkami zmítaných zemí, jako Afghánistán, některých afrických zemí, jako je Súdán, Nigérie či Mali, nebo po tzv. „arabském jaru“ ze zemí jako Tunisko, Egypt, Libye, Sýrie a dalších, do Evropy přišlo nebo si zažádalo o azyl za poslední dekádu několik milionů lidí z těchto zemí.
Nejednotnost postoje evropských zemí k tomuto problému způsobila, že drtivý podíl zátěže padl na „vstupní“ země, jako Řecko a Itálie, a také Turecko, které se ujalo do dnešního dne 3–4 milionů migrantů, v drtivé většině Syřanů. EU zaplatila miliardy eur Turecku, aby se těchto migrantů zbavila, což svědčí o absenci přísnějších pravidel a jednotného postoje k migraci. Přerozdělování migrantů v rámci EU také kvůli rozdílným postojům jednotlivých států selhalo.
Benevolentní politika Německa k migrantům za vlády Angely Merkelové pod heslem „Wir schaffen das“ („Zvládneme to“) způsobila jen v roce 2015 příliv téměř 900 tisíc migrantů do Německa. Podobná situace nastala i ve Švédsku, které bylo také otevřené migraci a kvůli problémům s gangy migrantů nyní výrazně zpřísňuje svou politiku.
Díky nejednotnému postoji a absenci přísnějších imigračních pravidel se od této doby Evropa musí vyrovnávat s četnými teroristickými útoky a násilím ze strany radikalizovaných jedinců, kromě jiných problémů spojených s migrací.
Další problém vidím v monetární politice různých států v rámci EU i mimo ni. Kromě 20 států eurozóny, které již jednotnou měnu používají, je dalších 5, které ji používají, ale nejsou členy EU. Dalších 20 států Evropy používá vlastní měny, včetně ČR. Celkově vidím velkou nevýhodu v tom, že Evropa je méně efektivní ve schopnosti konkurovat hlavně USA a Číně kvůli fragmentaci trhu, kurzovým rizikům, transakčním nákladům a odlišným politikám centrálních bank.
Podobná situace je i v oblasti obranyschopnosti Evropy v rámci NATO. Zásadní problém aliance vidím v tom, že je politicky paralyzovaná a vojensky neefektivní. Politicky především proto, že politika USA není vždy předvídatelná, obzvláště za nynějšího prezidenta Donalda Trumpa a jeho administrativy. Mimo politickou rovinu přispívá každá země na obranu jinak, používá odlišné zbraňové systémy a vybavení, což komplikuje koordinaci a logistiku.
Evropa potřebuje především vlastní silný a fungující obranný mechanismus.
To mě přivádí k tomu, proč si myslím, že je Evropa slabá politicky a závislá vojensky – především na USA. Po zahájení války na Ukrajině se také projevila její energetická závislost, zejména na Rusku.
EU je skvělý projekt, který nemá ve světě obdoby. Kam by se tedy měla Evropa vydat? Vidím tři možnosti: zachování status quo, rozpad EU, nebo hlubší integraci a vytvoření federace – „Spojených států evropských“.
Jsem přesvědčený, že první dvě možnosti vedou k oslabení Evropy. Naopak federace by mohla přinést stabilitu, bezpečnost, efektivnější ekonomiku a silnější postavení ve světě.
