Článek
I když Den vítězství nad nacismem slavíme až v květnu, první města na dnešním území České republiky byla sovětskými vojáky postupně osvobozována už od března 1945. Spolu s tímto výročím bych ale rád připomněl, jak příchod Sovětů vnímali někteří běžní lidé, jako byla i moje prababička. Ta se v jejich přítomnosti necítila svobodně ani trochu. Naopak si odnesla trauma na celý život. Naši „osvoboditelé“ se podle ní chovali k lidem jako k válečné kořisti.
Její příběh bych chtěl odvyprávět i čtenářům, protože rudoarmějci jsou mnohdy nadmíru idealizováni a o jejich zločinech se dříve nemluvilo. Někteří lidé si je tak mohou až příliš idealizovat. Souhlasím sice s tím, že Sovětský svaz se výraznou měrou zasloužil o porážku nacismu, ale svobodu na dobytá území nepřinášel. Šlo jen o další totalitní režim, který v porážce Hitlera našel záminku k územní expanzi.
Utrpení za Protektorátu, bezpráví po osvobození
Moje prababička Anna bydlela v době druhé světové války v Olomouci. Pocházela z česko-německé rodiny, která ale rozhodně nepatřila mezi nadšené obdivovatele nacistů. Její starší bratr Alois přesto musel nastoupit do Hitlerjugend. Neměl na výběr. Do této mládežnické nacistické organizace ale nedocházel, kvůli čemuž rodina nakonec dostala i pokutu.
V Olomouci bylo válečné období dramatické hlavně pro tamní židovské obyvatelstvo. Nacisté v roce 1939 vypálili synagogu. Několika tisícům židů se pak nevyhnul transport do koncentračních a vyhlazovacích táborů. I když byl život ostatních obyvatel mnohem klidnější a bezpečnější, také ti za války v Olomouci neprožívali klidné období. Prababička často vyprávěla například o nedostatku potravin, které byly jedině na příděl.
Nejen, že mnohé suroviny chyběly, ale některé nebyly dostupné vůbec. S tím souvisel i rozvoj černého trhu, který za Protektorátu podle historiků bujel ve velkém. S postupem války se příděly zpřísňovaly a s tím také tresty za nejrůznější podvody. Podle historika Detlefa Brandese například na výpadovkách z Prahy stály kontroly a jakmile zjistily, že někdo veze z venkova do Prahy maso nebo brambory, hrozil mu trest smrti.
Nákup jídla za Protektorátu byl omezen na potravinové lístky.
Příchod Sovětů doprovázely krádeže a znásilňování
Když se k Olomouci na konci války blížila fronta, prababička podle svých vzpomínek zamířila do bezpečí ke své sestře do Falknova nad Ohří, dnešního Sokolova. Právě tam ji zastihlo osvobození americkou armádou. Na americké vojáky ale vzpomínala vždy pozitivně, k lidem se prý chovali většinou slušně a přátelští byli i k ženám a hlavně dětem. Prababička Anna několik dní poté zřejmě nabyla pocitu bezpečí, protože se vypravila zpět po rodné Olomouce, která byla osvobozena 8. května 1945.
Situace tam ale byla zcela jiná, což zjistila ihned po příjezdu. Atmosféru oslav osvobození totiž vystřídal všudypřítomný strach. Tentokrát už ne z nacistů, ale z vojáků Rudé armády. Dodnes si živě pamatuji prababiččina slova o tom, že se tam Sověti chovali jako na dobytém území. Podle toho, co si vzpomínám z vyprávění, svůj dům našla kompletně vykradený. Co ale bylo ještě horší, později se rudoarmějci vrátili.
Kromě šperků a hodinek totiž hledali také ženy, které znásilňovali. Prababičce Anně bylo v té době dvacet jedna let a jistě by byla lákavým cílem. Ulicí se šířili zvěsti například o tom, že tři rudoarmějci hromadně znásilnili osm žen. Proto dostala obrovský strach. Nechtěla dopadnout stejně a tak se ještě několik týdnů po oficiálním datu osvobození Olomouce skrývala ve sklepě souseda. Nikdy nezapomenu na to, jak líčila vzpomínky o tom, když se strachy třásla v chladu vedle pytlů s bramborami. Jako malý jsem se vždy těchto historek bál.
Sovětší vojáci jsou mnohdy líčeni jen jako hrdinové. Část z nich ale páchala ohavné zločiny. Navíc bojovali za totalitní režim, který si svobodné Československo nepřál.
Při výročí osvobození bychom měli připomínat i sovětské zločiny
Dnes se nad poválečnými zkušenostmi mé už dávno zesnulé prababičky zamýšlím a napadá mne jediné - tomuto říkáme osvobození? Ano, ze sovětské strany to byla porážka zločinného nacistického režimu. Ale svoboda z východu nepřišla. Šlo o naprosté bezpráví, kdy mnozí Sověti beztrestně kradli a znásilňovali. Vždyť podle statistik vojáci Rudé armády dohromady znásilnili jen v samotném Berlíně na sto tisíc žen.
A podobné zločiny, o kterých vyprávěla moje prababička Anna, nebyly ničím ojedinělým ani na našem území. Například v jihočeské vesnici Lžín Sověti znásilňovali celou noc. Tamní kronika říká: „Šli ke Götherovům, kde přinutili tři děvčata ve stáří 15 – 18 let se vysvléci a lehli si s nimi do postele. Znásilňovali je celou noc, pokud ožralí nespali.“ A podobné to bylo ve vesničce Veselíčko. Skupinka asi pěti oficírů 60. armády 4. ukrajinského frontu tam v hospodě znásilňovala místní ženy.
A to dnes ještě víme o dalších zločinech, mezi které patřilo například odvlékání československých občanů do sovětských gulagů. Chápal bych, že za komunismu se o této temné stránce osvobození Rudou armádou nesmělo mluvit. Vždyť jsme byli sovětským satelitem. Myslím si však, že v současné svobodné době bychom si zločiny rudoarmějců měli připomínat více, a to klidně zároveň s oslavami osvobození. Historii je totiž důležité vykládat celou, jinak jde o překrucování.
