Článek
Studovat filozofii na vysoké škole mě napadlo jen tak. Chtěla jsem prostě spočinout alespoň jednou nohou na akademické půdě. Lákalo mě prostředí vysoké školy. Jak to tam asi vypadá? Jak budou vypadat hodiny? Jak se liší vyučující od těch ze střední? Kolik času budu muset věnovat studiu? Mimochodem, věděli jste, že na určité přednášky můžete chodit, i když nejste přímo studentem?
A taky jsem si chtěla dokázat, že na to prostě mám. Po nedokončeném studiu na vyšší odborné škole, kdy jsem toho nechala ve třetím ročníku, jsem si říkala, že zkusím něco dotáhnout do finále. Hodně lidí se mě ptalo - proč právě tento obor? Očekávali nějakou pádnou odpověď. Ale já jsem přesně odpovědět neuměla. Tak nějak jsem ale tušila. Možná se naučím něco o světě, jak funguje, jak odpovědět na otázky, které si občas pokládám. Jaké jsou hodnoty, které tvoří a formují naši společnost i nás samé? Přemýšleli jste někdy filozoficky? Určitě ano, jen byste to přemýšlení takhle nepojmenovali. Tyhle abstraktní otázky mi k lepší práci určitě nepomůžou. Tak proč jsem si tohle vlastně udělala? Přitahovalo mě to, o filozofii jsem vlastně vůbec nic nevěděla.
Přijímačky na tento obor v daném roce nebyly vypsány. Pouze jsem se musela vlézt do určitého průměru studijních výsledků ze střední školy. To problém v mém případě nebyl a jelikož to není obor zrovna žádaný pro profesní budoucnost, uchazečů se nesešlo mnoho, a tak jsem byla přijata. Brala jsem to i tak jako první malý úspěch. Těšila jsem se na první hodinu. Ale už po prvních okamžicích mi došlo, že to nebude jen tak. Zpočátku nás bylo přes třicet. A byla to zajímavá „sebranka“. Jelikož to bylo studium dálkové, mnozí vypadali ve školních lavicích tak trochu komicky. Zajímalo mě, jaké důvody pro tento obor měli ostatní. A nejen mě, při prvních z hodin se nás na to hned zeptali. Odpovídali jsme jeden po druhém a pomalu docházela řada i na mě. Podléhala jsem panice - co řeknu? Přesně jsem nevěděla. Taky jsem chtěla odpovědět trochu inteligentně. Nejen - prostě jsem to zkusila, když už jsem nemusela absolvovat přijímačky. Nakonec tedy došlo i na mě. Sebrala jsem odvahu a sdělila jsem vyučujícímu, že studovat filozofii mě vždycky lákalo, ačkoli jsem si docela přesně neuměla představit, o čem tento obor vlastně je. A jelikož už mám dospělého syna, odpadla mi řada běžných starostí, a proto jsem se rozhodla věnovat i sama sobě. Myslím, že jsem svou odpovědí příliš neohromila. Někteří, a zvláště ti mladší, měli pro studium docela fajn argumenty. Nakonec, vědečtí pracovníci v humanitním oboru jsou pro fungování společnosti taky docela důležití.
Dopředu můžu říct, že se počet studentů během tříletého studia rapidně zmenšoval, a nakonec jsme úspěšně odstátnicovali v šesti lidech. A byla to pěkná fuška. Další pokračování příště.
