Hlavní obsah

Šikana v práci někdy začíná u snídaně.

Foto: Radka Kyba Kadlecová

Nejdřív vás přijmou. Pak vás odmítnou, odstřihnou od informací a postupně ve vás vyvolají pocit, že problém jste vy. A to všechno se může stát během pouhých dvou měsíců.

Článek

Nedávno na mě v mém ranním feedu vyskočila informace, že říjen je v USA měsícem prevence šikany. Tuto kampaň spustila v roce 2006 organizace PACER a vznikla především v souvislosti se šikanou mezi dětmi a ve školách. 5.11. je ale letos mezinárodní den proti násilí, šikaně a kyberšikaně ve školách a připadá každý rok na první čtvrtek v listopadu. Já jsem si u téhle listopadové příležitosti ale vzpomněla na vlastní zkušenost z práce, nikoli ze školy, o kterou bych se s vámi chtěla podělit.

MŮJ PŘÍBĚH | Když mě tým nechtěl

Před skoro dvaceti lety jsem nastoupila do nové, tehdy vysněné práce. Byla jsem v HR ještě poměrně krátce a přijali mě na seniorní pozici. Dvě kolegyně, které už v týmu pracovaly, s tím ale evidentně nesouhlasily. Hned první den, při společné snídani, mi oznámily, že by si mě ony nikdy nevybraly a chtěly někoho jiného, kdo ale nabídku odmítl.

Doufala jsem, že se to časem usadí. Jenže kolegyně mě vylučovaly ze společných snídaní, šeptaly si přede mnou, nepředávaly mi informace a na otázky odpovídaly, ať si informace zjistím sama. Když jsem něco nevěděla, přišla poznámka: „To bys jako senior ale mohla už vědět.“ Požádala jsem o pomoc nadřízenou. Její odpověď? Že mě přijali jako seniora, tak si s tím mám poradit.

MOJE ZKUŠENOST | Když jsem pochybovala sama o sobě

Už po dvou týdnech jsem chodila do práce s nechutí a obavami, co se zase stane. Postupně se přidaly zdravotní problémy a asi po měsíci a půl mi záda vypověděla službu. Skončila jsem na neschopence. Místo podpory mi od kolegyň i nadřízené chodily zprávy zpochybňující, jestli jsem opravdu nemocná, nebo se jen vyhýbám kanceláři. Po návratu se nic nezměnilo a krátce nato mi oznámili, že ve firmě skončím.

Tehdy jsem si myslela, že problém je ve mně. Že nejsem dost dobrá a svou práci nezvládám. Teprve s odstupem jsem si uvědomila, že pro mě bylo vlastně štěstí odejít dřív, než se situace stala neúnosnou.

MOJE PONAUČENÍ | Co dnes už vím

Za chování kolegyň ani za nedostatek podpory nadřízené jsem nemohla. Šlo tehdy především o manažerské selhání. Moje vlastní sebereflexe je v něčem jiném: příliš dlouho jsem se snažila přizpůsobit situaci, která nebyla v pořádku, místo abych ji včas pojmenovala a chránila sama sebe. A i proto jsem v budoucnu v HR vždycky považovala otevřené a férové jednání za jednu z nejdůležitějších hodnot. Byla to pro mě zkušenost, která tehdy hodně bolela, ale kterou jsem dokázala časem hodně ocenit.

MOJE DOPORUČENÍ | Co může udělat kdokoliv z nás

  • Pokud se to děje nám: zapisujme si konkrétní situace, otevřeně je pojmenujme a požadujme nápravu. Pokud se nic nemění, hledejme další podporu. A když nic nepomůže, máme etickou linku, kde můžeme být anonymní a svěřit se.
  • Pokud se to děje někomu kolem nás: nedělejme, že nic nevidíme. Předávejme informace, zastávejme se kolegů a zajímejme se, jak jim je.
  • Pokud vedeme tým: neříkejme člověku, ať si vztahy vyřeší sám. Zjistěme, co se děje, a ověřme, že se situace skutečně mění.

Podobné situace nemusí být na první pohled vidět. Všímejme si i drobností, které se opakují, a nečekejme, až bude člověk na dně.

Pokud něco podobného právě vnímáte, zažíváte nebo řešíte takovou situaci ve svém pracovním okolí, ozvěte se. Někdy totiž pomůže už jen možnost probrat s někým v klidu, co se děje, a podívat se na situaci z jiného úhlu nebo s někým nezaujatým. ❤️

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám