Článek
Pečovala jsem o tatínka mého muže. Byl po těžké mozkové příhodě, ale naštěstí nezůstal
těžce postižen. Z počátku to bylo jen jídlo, prádlo a běžný úklid, které jsem mu zajišťovala.
Po smrti tchyně bydlel sám v malém domku ve stejné vesnici a tak u něj byl manžel denně a já téměř také. Postupem času a přibývání nemocí (léčil se s rakovinou prostaty) se jeho stav zhoršoval, až jsem nakonec zůstala doma ze zaměstnání a starala se o tchána na plný úvazek. Pobírám částečný invalidní důchod a spolu s příspěvkem na péči jsme nějak přežili. Děti už jsou dospělé a my nejsme nároční.Příspěvek mu byl tehdy přiznán ve výši 14600 korun. Z toho jsme platili vše, co potřeboval, včetně pronájmu polohovací zdravotní postele, antidekubitní matrace, chodítka, různých opěrek a madel do koupelny i na WC.
Vozila jsem ho na různá vyšetření do okresního města i do Prahy , objednávala a dávkovala léky a dohlížela, aby je opravdu snědl. Byl to perný úvazek, protože jsem při tom všem musela uvařit a postarat se o dvě domácnosti. Každé odpoledne mě ale vystřídal můj manžel, který za svým otcem přišel po návratu ze zaměstnání. A v tu chvíli začínala jemu druhá směna, protože tchán si s ním chtěl povídat a také ho vždy úkoloval co se týkalo péče o domek. Manžel to opravdu neměl lehké. Měl už také svůj věk (60) a svoje neduhy , ale to tchán zlehčoval s tím, že je proti němu mladík. To už tak bývá, že je syn mladší než otec.
Když přišla další fáze a tchán už nemohl vstávat z postele(rakovina páteře), byla péče opravdu hodně náročná. Pacient se musí polohovat (otáčet), aby nevznikly proleženiny, musí se včas přebalovat, aby se nenamočila i matrace a také nechce být celý den sám, jen se svojí bolestí a s televizí. Kromě toho musí jíst a pít a to pití je velmi důležité. Nebylo to jednoduché a to hlavně po psychické stránce. Pod ruka vám pomalu umírá člověk, který nejen, že vám dal život, ale také vám plnil vaše dětská přání a staral se o vás až do vaší dospělosti a ještě dál a vy mu nemůžete pomoci ničím jiným než svou přítomností uprostřed vší té bolesti. My jsme měli štěstí, protože tchán byl milující a milovaný dědeček a dokonce pradědeček. Naše děti ho často navštěvovaly a vodily za ním i pravnoučata a pro nás vznikaly hodinky volna, kdy jsme nemuseli mít obavy, že děda bude volat a něco potřebovat. Každá taková chvíle volna byla velice cenná a přinášela velkou úlevu z psychického vypětí, ale bohužel nemá každý takové štěstí a děti v místě bydliště.
Chtěla jsem jen nastínit, že příspěvek na péči je fajn, ale nepokryje zdaleka péči, kterou senior potřebuje, když je na nejvyšším stupni příspěvku.Já jsem opustila zaměstnání, ale měla jsem ještě příjem z invalidního důchodu. Po smrti tchána jsem zaměstnání hledala 8 měsíců a měla jsem doslova štěstí, že jsem ho vůbec našla.
Dnes pracuji pro odlehčovací sociální službu. Snažíme se pomáhat lidem, kteří pečují o své blízké. Pomáháme s hygienou a dohledem, aby pečující mohli sami navštívit lékaře, nakoupit nebo si třeba jen zajít ke kamarádce na kafe nebo na ryby. Pro jejich psychohygienu je to velmi důležité. Přetažený a unavený pečovatel se někdy totiž stává nevrlým, protivným i zlým a po probdělé noci je mu potom líto, že psychicky selhal a choval se nepříjemně k sobě blízkému člověku.
Bohužel kapacita naší pečovatelské společnosti je nedostačující. Někdy musíme klienty odmítat, ale většinou se snažíme každého klienta přijmout do péče i v případě, že nepokryjeme dostatečně poptávku a postupně péči u klienta navyšujeme. Setkávám se s různými případy a osudy klientů. Někteří mají děti, které o ně pečují, ale ještě nejsou v důchodovém věku. Každé ráno musejí odejít do práce a péči přenechávají nám. Jiní jsou doma se svými protějšky, kteří už sami potřebují pomoc, ale drží se manželského slibu ,,v dobrém i zlém". Takovým klientům pomáháme s hygienou, polohováním jejich blízkých, ale také si s nimi povídáme, radíme jim s některými problémy i s žádostmi o péči.
Bohužel, máme i skupinu klientů, kteří mají potomky v zahraničí a nebyl jim přiznán příspěvek na péči nebo je nedostačující. Pokud klienti žijí v bytě, který je vytápěný, mají starost s poplacením nájmu. Pokud žijí v rodinném domku, někteří už nezvládají topit a postarat se o sebe, ale nemají na sociální pracovníky peníze. Jak docílit, aby každý člověk dostal příspěvek přiměřený jeho zdravotnímu a sociálnímu stavu to nevím. Ale vím, že je v našem státě spousta potřebných, na které se péče ještě nedostala.
