Článek
Přezdívá se mu Doktor House proto, že se věnuje obtížně diagnostikovatelným případům. Po letech, co ho znám – nejprve jako novinářka, později jako dcera pacientky – mohu s jistotou říci, že takových lékařů je v našem zdravotnictví naprosté minimum.
Legendy, které kolují Prahou
Kdysi mi přímý účastník vyprávěl příběh, který se skutečně stal: Tým lékařů se sešel nad pacientem. Nevěděli si s ním rady, diagnóza jim naprosto unikala. Najednou se otevřely dveře a vešel profesor Svoboda. Sklonil se nad pacientem, posunul si brýle, chvíli pozoroval, naslouchal. Pak se posadil ke stolu a začal psát. Diagnóza… Terapie…
Druhá historka je prý smyšlená, ale její existence vypovídá leccos o tom, jak lidé vnímají tohoto výjimečného lékaře. Prý jednou do Prahy přijel francouzský prezident. Udělalo se mu nevolno a tým žádal vyšetření u profesora Svobody jakožto u internisty. Ten ale nechtěl opustit dům, kde bydlí, čte knihy a věnuje se výzkumu. Údajně ho vylákali před dům, ale utíkal jim v pantoflích kolem Staroměstského náměstí zpátky domů. Sama existence příběhu ukazuje úctu, s jakou lidé o profesoru Svobodovi s laskavou nadsázkou a humorem mluví.
Ordinace plná knih a charisma
Když přijdete na kliniku v barokním domě v Liliové ulici, vítá vás na recepci pejsek Nemo. Ordinace je naplněná knihami od podlahy ke stropu. Mezi nimi stojí štíhlý, až křehký muž, ze kterého jde neuvěřitelné charisma. Sám říká, že má zdravotní obtíže a „už to není co to bývalo“. Kolem se prochází obrovský černý kocour. V prostorách s vysokými stropy, kde býval mladý Bedřich Smetana na hudební škole, kde sídlila katolická církev i kronikář Vavřinec z Březové, je cítit duch historie i medicíny.
Nikdo vás u profesora Svobody neruší. Nikdy vám nedá najevo, že nemá čas nebo je unavený. Může s vámi strávit hodiny, pokud je to potřeba. Když máte strach nebo jste zmatení z diagnózy, okamžitě to vycítí. Řekne vám tiše pár slov, uklidní vás gestem, dotkne se vašeho předloktí. Zavolá vám, jen proto, aby vás povzbudil. Nesoudí vás, nehodnotí. Léčí. Je už v důchodu a ordinuje omezeně na své soukromé klinice. Smlouvy s pojišťovnami nemá.
Lékař, který nikdy nemanipuluje
Zvládl vždy mou výbušnost – věděl, že je to projev lásky k životu a radosti ze života. Vždycky počkal, než mě impulsivita přejde, nebo ji zkrotil několika gesty. Nikdy neprosazuje svůj názor proti pacientovi, jen navrhuje. Je ovšem tak autoritativní, že si málokdy dovolíte něco namítat. Když už ale s něčím nesouhlasíte, respektuje to. Ví totiž, že lidé mu nikdy neřeknou všechno a často mají důvody, se kterými se nesvěří.
Nikdy s vámi nemanipuluje. Nezneužívá toho, že ví víc než vy. Nezvyšuje hlas, nezlobí se. Má v sobě tichou sílu – i když věk mu přibývá, jako každému z nás, vnitřní síla zůstává.
Nevím o nikom, kdo by se k němu jít bál, a neznám pacientku, která by k němu necítila příchylnost. Často jsou ženy jeho nadšenými fanynkami, protože takových mužů my, ženy, potkáváme v životě málo – říkám to s tím, že jde o hlubokou úctu a respekt, ne sentimentální okouzlení.
Zakladatel československé imunologie
V roce 1978 společně se svou učitelkou MUDr. Terezií Fučíkovou založil první československou imunologickou ambulanci. Čtyři desetiletí se zabývá výzkumem onemocnění AIDS. Roku 2000 založil v Praze první soukromou imunologickou kliniku v Česku. Za příkladný přístup a neúnavnou pomoc pacientům byl roku 2015 vyznamenán cenou WALD Press AWARD.
Je především výborným internistou – což je základ medicíny jako takové. Právě vnitřní lékařství je tím oborem, který umožňuje vidět člověka jako celek. A tato profese dnes pomalu vymírá. Lékaři se stávají specialisty na konkrétní orgán nebo nemoc. Profesor Svoboda ale léčí člověka jako celek – od hlavy až k patě. Zajímají ho oči, jazyk, nehty,psychika. Studuje lékařské zprávy kolegů. Ví totiž, že člověk není nemoc, ale jedinečná bytost.
Hlasy těch, kterým zachránil život
Slovenský lékař: „Po dlouhých rokoch som mnoho pochopil. Dovoľujem si napísať obrovské poďakovanie, pretože som Dr. Svobodu spoznal osobne, keď v koncom 80. rokoch nikto nevedel v Československu pomôcť mojej manželke, ktorá mala vtedy len necelých 30 rokov, a vďaka pánu doktorovi mohla ďalej žiť ďalších 30 rokov. Počas hospitalizácie som mohol chodiť za ňou bez problémov a našiel si na mňa stále čas. Aj potom keď som chodieval do Prahy pracovne. A už vtedy bol na roztrhanie ale stále si našiel čas všetko kľudne vysvetliť. Aj po toľkých rokoch mu vďačím za veľmi veľa nie len ako sa staral o moju manželku ale bol mojim vzorom ako sa má lekár chovať k svojmu okoliu. Pán doktor pohladilo mi dušu Vás vidieť v TV po toľkých rokoch a prajem Vám zdravie, pohodu a ešte mnoho rokov robte radosť svojim pacientom.“
Syn pacientky s rakovinou: „Výrazně prodloužil život mé matce, co bojovala s rakovinou. Vždycky jasně vysvětlil, jak se věci mají, co je možné, a díky jeho péči nezesnula po tolika chemoterapiích na běžnou infekci a nejspíš žila několik let víceméně jako zdravý člověk. Kéž by se staral o sebe jako o své pacienty.“
Dcera pacientky: „Pan doktor zachránil mojí mámu. Moc děkuji, i když to bylo již před třiceti lety. Vzpomínám.“
Dlouholetá pacientka: „Pana MUDr. Jaroslava Svobodu znám od jeho nástupu na fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Naposledy jsem s ním mluvila ve Faustově domě v roce 1992, kdy mi velmi pomohl se s nemocným synem. Je to jeden z nejlepších a nejobětavějších lidí, které jsem poznala. Za vše mu moc děkuji a přeji mu mnoho zdraví, úspěchů a vše nejlepší.“
Pacient: „Naprosto mimořádný, neobyčejně vzdělaný a neobyčejně obětavý a lidský lékař. Dokáže propojit veškeré obory medicíny, dívá se na člověka celostně. Pomůže i tam, kde to již ostatní vzdali. Vděčím mu za velmi mnoho. Jeho pohled na svět, na medicínu i koncepci zdravotnictví je velmi originální a inspirující.“
Pacient: „Výborný lékař a diagnostik s rozsáhlými znalostmi všech oborů lékařství. Poslední záchrana pro mnohé pacienty, kteří prošli soukolím českého zdravotnictví.“
Pacientka: „Bezkonkurenčně nejlepší. Lékař v dávno zapomenutém smyslu slova, pro něhož je výkon lékařské praxe povoláním, něčím jako kněžským posláním. Vynikající erudice a umění posuzovat v souvislostech všechny dílčí výsledky spolu se schopností vidět v pacientovi jedinečnou bytost – to je charakteristika tohoto lékaře definovaná klíčovými slovy.“
Pacientka se systémovým onemocněním: „Empatický lékař s obrovským odborným přehledem. Pro pacienty se systémovými onemocněními doslova lékař poslední záchrany.“
Pacient: „Výborný lékař, výborný člověk.“
Lékařský kolega: „Vynikající lékař, světově známý odborník – zakladatel léčby AIDS v Československu, autor mnoha knih a článků o imunitě, které jsou charakteristické hloubkou chápání dnes vedoucího oboru lékařství, immunologie. Jako lékař je nadán vzácnou schopností vcítit se do situace a potíží svého nemocného. Dokáže pohotově rozpoznat nemoci v jejich úplném začátku a je mnoho lidí, včetně mě, kteří mu vděčí životem.“
Pacientka: „Naprosto výjimečný lékař v dnešní době v rámci ČR! Velmi doporučuji všem bezradným pacientům (jako jsem byla já) tohoto vynikajícího odborníka s lidským přístupem ke každému.“
Rodina pacienta: „Pan doktor nám zachránil tatínka! Člověk na pravém místě… doporučuji těm, kteří nevědí, kudy kam se svým zdravím.“
Pacient: „Výborný lékař, snaží se za každou cenu Vám pomoci.“
Pacientka: „Úžasný lékař a nesmírně lidský a empatický člověk. Mohu vřele doporučit, i když už nějaký rok jeho služby nemusím využívat… prostě mě vyléčil.“
(zdroj: www.znamy.lekar.cz, www.firmy.cz, www.google.com)
Lékař poslední záchrany
„Doktor Svoboda nemá prakticky v Čechách konkurenci – je to nejlepší současný imunolog v ČR,“ uvádí jeden z pacientů.
Pro pacienty se systémovými onemocněními je profesor Svoboda doslova lékařem poslední záchrany. Empatický lékař s obrovským odborným přehledem. Vynikající diagnostik s rozsáhlými znalostmi všech oborů lékařství. Přijímá pacienty, nad jejichž obtížně diagnostikovatelnými nemocemi všichni ostatní zlomili hůl.
„Jedinečný, lidský, geniální,“ píše pacientka s vděčností. „Nikdy neopustí svého pacienta ani v nejvyšší nouzi. Hodně zdraví přeju.“
Nenáviděný pojišťovnami, milovaný pacienty
Zdravotní pojišťovny ho prý rády neměly. Patřil k nejdražším lékařům v Praze, možná i v Česku. Proč? Protože si na pacienty bral čas. Protože neléčil dvacet lidí za den povrchně, ale několik pacientů důkladně. Protože věřil, že partnerem pojišťovny má být pacient, ne lékař nebo nemocnice.
„Časový limit na pacienta je tady v důsledku tlaku zdravotních pojišťoven,“ vysvětloval. „To jde jen v případě, pokud máte jen jednu obtíž a lékař nebere zřetel na vaše další nemoci. Přesně to je ta základní chyba našeho zdravotního systému.“
Filozof a historik medicíny
V jeho pracovně chybí počítač, ale najdete tam tisíce knih. Je to milovník filozofie a historie vědy. Píše velkou knihu o imunologii, jaká u nás dvacet let nevyšla. Učí studenty, praktické doktory, internisty i chirurgy.
„Imunologové se často zavírali do slonovinové věže, dělali se vzácnými a svůj už tak zdánlivě nesrozumitelný obor ještě víc znesrozumitelňovali,“ říká. „Přitom je imunologie svou povahou normálním dílčím oborem vnitřního lékařství. Jen má výhodu v tom, že může myšlenkově integrovat celou medicínu.“
Objednává pacienty i na pozdní večerní, ba noční hodiny, na víkendy. Je sova a nebojí se tomu přizpůsobit svůj život. „Je třeba naslouchat tomu, zda jste sovy, nebo skřivani, a nepokoušet se s tím pod vlivem společnosti příliš bojovat,“ říká.
Rozhovory zpravidla odmítá, o slávu nestojí ("Vždycky jsem s tím měl pak tolik problémů, že mi to nestojí za to. Lidé umějí být neuvěřitelně zlí a nepřející"). Jedním z mála dokumentů, které o něm vznikly, je filmový dokument z cyklu GEN Fera Feniče.
Učitel lékařů
Jeho učitelkou byla nestorka klinické imunologie u nás, paní profesorka Terezie Fučíková, s níž roku 1978 zakládal první československou imunologickou ambulanci. Jeho učitelem byl doyen 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, významný teoretický imunolog pan profesor Ctirad John.
A sám se stal učitelem generací lékařů. „Znám jen několik mladších kolegů, kteří mají k medicíně podobný přístup,“ říká s lítostí. „Takoví klasičtí internisté, které zajímá pacient jako celek od hlavy až k patě, jsou dnes na vymření. Přitom je to nádherný, pestrobarevný obor.“
Důchod z akademického platu
Připadá mi škoda, že se s ohledem na věk a zdraví stáhl z veřejného života. Proto tento článek. Měla bych jako profesionální novinářka teď napsat sofistikovanou větu, ale vložím do ní emotivní slovo „štve“, protože mě to opravdu štve – štve mě, že takoví lidé jsou (i když výši důchodu pochopitelně neznám) v našem systému odměňováni důchodem vypočteným z akademického platu z doby, kdy učil. Zachránil přitom tolik životů a zdraví tolika pacientům.
Iniciovala jsem proto návrh na udělení ocenění za dlouholetou medicínskou práci. Protože někteří lidé si zaslouží víc než jen tichý odchod do ústraní. Zaslouží si, aby jejich práce byla oceněna a jejich příběh vyprávěn.
Epilog
Prof. MUDr. Jaroslav Svoboda je lékař staré školy v tom nejlepším slova smyslu. Lékař, který léčí člověka, ne nemoc. Lékař s charismatem a tichou silou.
V době, kdy se medicína mění v továrenskou výrobu s časovými limity a ekonomickými tlaky, je profesor Svoboda připomínkou toho, čím by lékařství mělo být. Nejen povoláním. Posláním.
Praha, leden 2026
