Článek
Chiune Sugihara (česky také, Čiune Sugihara, 1. ledna 1900 - 31. července 1986) byl japonský diplomat, který působil jako vicekonzul Japonského císařství v litevském Kaunasu. Během druhé světové války Sugihara pomohl tisícům Židů odcestovat z Evropy tím, že jim vydával tranzitní víza, aby mohli cestovat přes japonské území.
Pocházel z početné rodiny výběrčího daní ve městě Kozuchi. V mládí projevil nejenom sportovní, ale také školní nadání a základní i střední školu ukončil s vynikajícím prospěchem. Jeho otec chtěl, aby se stal lékařem, ale Chiune záměrně neuspěl u přijímacích zkoušek, když na papíry napsal pouze své jméno. Místo toho nastoupil v roce 1918 na univerzitu Waseda a vystudoval anglický jazyk. V té době vstoupil do křesťanského bratrstva Yuai Gakusha, které založil baptistický pastor Harry Baxter Benninghoff, aby se zdokonalil v angličtině.
V roce 1919 složil zkoušku na stipendium ministerstva zahraničí. V letech 1920 až 1922 sloužil Sugihara v japonské císařské armádě jako podporučík u 79. pěšího pluku, který byl dislokován v Koreji, tehdy součásti Japonského císařství. V listopadu 1922 rezignoval na svou funkci a v následujícím roce složil jazykové kvalifikační zkoušky ministerstva zahraničí, přičemž zkoušku z ruštiny složil s vyznamenáním. Japonské ministerstvo zahraničí ho přijalo do služebního poměru a přidělilo ho do Harbinu v Mandžusku v Číně, kde také studoval ruský a německý jazyk a později se stal odborníkem na ruské záležitosti. Když Sugihara působil na mandžuském ministerstvu zahraničí, účastnil se jednání se Sovětským svazem o Severomandžuské železnici.
V roce 1939 se Sugihara stal vicekonzulem japonského konzulátu v Kaunasu, dočasném hlavním městě Litvy. Mezi jeho povinnosti patřilo podávat zprávy o pohybech sovětských a německých vojsk. V Litvě začal Sugihara pro své křestní jméno používat čínsko-japonské čtení „Sempo“, protože se vyslovovalo snadněji než „Chiune“
Když Sovětský svaz v roce 1940 okupoval suverénní Litvu, mnoho židovských uprchlíků z Polska i litevských Židů se snažilo získat výjezdní víza. Bez víz bylo cestování nebezpečné, přesto nebylo možné najít země, které by byly ochotné je vydat. Britové údajně kvůli obavám z přílivu židovských uprchlíků uzavřeli hranice. Rabín Eliezeru Portnoy narazil na americkém konzulátu v Litvě a jeho žádost o 300 víz pro všechny studenty a zaměstnance židovské vysoké školy Mir Yeshiva narazila na hluché uši. „Svět si myslí, že Amerika je civilizovaná. Já jim ukážu, že Japonsko je civilizovanější,“ reagoval na to Sugihara. K Portnoyovu úžasu a potěšení Sugihara vystavil všech 300 dokumentů najednou, jak se uvádí v knize Krycí jméno Sempo.
Sugiharovo prohlášení se stalo ozvěnou soupeření mezi Východem a Západem, s nímž musel vyrůstat na počátku století v zemi, která se nicméně vyznačovala vlasteneckou propagandou a fascinací západní kulturou. Jeho slova také znějí jako reakce na slova jeho amerického kolegy v Litvě, který podle jednoho z žadatelů údajně řekl: „Jako konzul mám za úkol hledat důvody, proč nevydávat víza.“ Sugiharův postoj byl přesně opačný.
Na japonský konzulát v Kaunasu přicházely další skupiny uprchlíků a snažily se získat vízum do Japonska. Sugiraha společně s Wolfgang Gudzem, německým zaměstnancem japonského konzulátu, který dle vlastních slov stál na jedné straně za Hitlerem jako hrdý Němec, na druhé straně byl zapřisáhlým obdivovatelem židovské víry a židovské kultury. Pronásledování Židů nacisty považoval za jediný aspekt jejich politiky, se kterým nesouhlasil.
Obvykle se konzulát otevíral v devět hodin ráno a zavíral v pět hodin odpoledne. Po zvyšujícím se počtu žadatelů se otevřel v osm a nechal se otevřený až do pozdního večera. Bylo štěstí, že sousedé od začátku věděli, co se děje, a byli na straně Sugihary a pronásledovaných. Wolfgang Gudze zasáhl, aby pomohl shromáždit informace a orazítkovat dokumenty. Hitlera uctívající Němec pracoval společně s mladým studentem rabínství Moše Zupnikem, který také pomáhal jako dobrovolník. Ti dva si na chodbě zřídili další provizorní kancelář a skvěle si rozuměli. Takto se jim všem společně podařilo zajistit několik tisíc tranzitních víz a pomoci několika tisícům uprchlíků.
Poté, co byl konzulát v Litvě uzavřen, působil Sugihara od září 1940 do února 1941 také v Praze. Když rodina dorazila do Prahy, odcházející velvyslanec generál Ichige stále pobýval na konzulátu a Sugiharovi se tak nejprve přestěhovali do hotelu. Navzdory nepříznivým okolnostem si své nové domovské město se středověkými domy, katedrálami, mosty, sochami a sousošími oblíbili. Japonský konzulát byl také poměrně honosný. Byla to velká budova přímo na Vltavě. Jedna místnost byla celá vyzdobená zlatem, jiná stříbrem, včetně postříbřeného klavíru. Vznešená kulisa pro modlitbu panny. Japonské hedvábí odehrávalo všechny stěny rokokových místností a na stropech visely křišťálové lustry. Bylo to ideální místo pro obnovení okázalého a namáhavého diplomatického života, který Sugiharovi znali z doby svého působení v Helsinkách. Ani zde však nezahálel a pomáhal zdejším lidem s exportními vízy. Mezi exponáty Sugiharova muzea v Yaotsu byly nelezeny fotografie jeho rodiny z pražského pobytu.
S blížícím se koncem války zastával další různé funkce a po skončení války se vrátil do rodného Japonska. O svých činech nikdy moc nemluvil, a tak to trochu upadlo v zapomnění. Až v sedmdesátých letech ho vyhledal jeden z tehdejších uprchlíků. Ten spolu s dalšími podal své svědectví v Izraeli, a i když mu nebyl zprvu titul „Spravedlivý mezi národy“ udělen, později byl názor přehodnocen a posléze v roce 1985 tento čestný titul získal. Tou dobou vážně nemocný Sugihara už nemohl do Izraele cestovat, ale jeho žena a syn se zúčastnil slavnostního zasazení stromu na jeho počest. Konsul Čiune Sugihara zemřel 31. července 1986. Jeho pozorný čin je však postupně uznáván a oceňován i v jeho vlasti i mimo ni.
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/arton-petr-20080724-0
Krycí jméno Sempo - Jak japonský diplomat zachránil životy tisíců Židů, Bodyart Press, 2024
