Článek
Je tma. Nad loukou v malém údolí se valí mlha. Je sychravo a pouliční lampy slabě prosvětlují svým žlutým světlem temná zákoutí sídliště.
Sníh pod nohama křupe a krystalky námrazy pokrývají okolí, auta, stromy a keře.
Jsou 4 hodiny 55 minut ráno. Temné dunění se najednou rozlehne údolím a z dáli dva kužele světla protnou černočernou tmu. Tramvaj ujíždí a záblesky elektřiny, které ze zmrzlých drátů létají a prskají, mizí za horizontem.
Stojím sám na opuštěné zastávce a jen měsíc, přes který sem tam přejede šedý mrak, je můj společník.
A najednou je slyším! Už jdou! |Slyším šouravé kroky z levé i pravé strany.
Nahrbené postavy, tupé pohledy, zpitvořené obličeje! Zachumlaní do kabátů s vyhrnutými límci a čepicemi, které mají naražené do čela. Mrzne! Nikomu se nechce!
Mě taky ne! Ne, nejsou to zombie.
Jsou to dělníci z továren a lidé, co musí ráno do práce!
Blbě se vstává na 6 do práce! Už aby bylo jaro a světlo! A ptáci až budou ráno zpívat do kroku a vůně šeříku nám zavane do nosu. To bude jiná káva.
