Článek
Takhle to prostě Tomáš vidí. On nejí žádné ovoce. Prostě žádné. Nikdy. „Ty máš angrešt na té své zahrádce?“ ptá se mě.
„Nemám,“ říkám popravdě.
„Proč ne, když ho máš rád?“
„Mám malinkou zahrádku, nemůžu tam mít všechno. Mám tam dvě moruše. Černé, zakrslé, s velkými, jako med sladkými, plody.“
„No fuj!“
Do místnosti nahlédl člověk známého vzezření, aby se rozloučil, že odchází.
„Prosím vás, máte rád angrešt?“ snaží se Tomáš najít podporu pro svoji teorii o dělení lidstva na části proangreštovou a protiangreštovou.
„Mám. Angreštu je více druhů a jsou všechny dobré.“
„Vidíš, Tomáši, všichni mají rádi angrešt,“ přisadí si Muni.
„Taky nejsou špatné mišpule,“ pokračuje Tomášem oslovená známá tvář.
„Těch ale moc dneska už není,“ pravím a zamyslím se, kde jsem naposledy viděl nějaké mišpule růst.
„Ale je, docela dost. V malostranských zahradách na ně můžete narazit. Každopádně moruše jsou také velmi dobré. Mějte se hezky a na shledanou!“
Pán známého vzezření odchází a mě napadne: kdy a jak se z rachitického Kyslíka stal charizmatický pán s láskou k mišpulím a moruším? A v duchu se panu Javorskému omlouvám, za to, že když ho vidím, nemůžu mu hned přijít na jméno, protože je v mé hlavě usazený jako Kyslík. Může mít na svém hereckém kontě všechny ty Myškiny a Hamlety a stejně mě jako první napadne vždy Kyslík. A říkám si, měl bych mu to říct, ať ví, že se za to stydím, že ho vidím jako Kyslíka a že už to nikdy neudělám a že si vzpomenu příště hned, že je to pan Javorský a žádný Kyslík, ale jednak už je pryč, tak mu to nemám jak sdělit a jednak tomu sám nevěřím. A je mi z toho smutno. Ne za sebe, ale za něho.
Celý život se snaží dělat svoji práci poctivě, získal za ni všeliká ocenění, mluví kromě své mateřštiny pěti dalšími jazyky, když vstoupí do místnosti, nemusí na sebe nijak upozornit a přesto všichni čekají na to, co řekne a jak to řekne, a když promluví, víte, že k vám mluví člověk, a to ne jen tak ledajaký zástupce osmimiliardového druhu z čeledi hominidů, ale Člověk, ano, ecce homo! a těch je na Zemi poměrně málo, takže když už pro nic jiného, tak proto bych si mohl nastavit k němu v hlavě rovnítko, abych nemusel už nikdy přemýšlet o tom, jak se ten Kyslík vlastně jmenuje, ale ono je to asi úplně jedno, protože to je ve skutečnosti důsledkem toho, že charizmatický pan
Javorský dělá svoji práci fortelně od samého počátku, a proto není mojí chybou, ale jeho, že když ho vidím, tak mám chuť pilátovsky zvolat, „Hle, Kyslík!“ Charizma necharizma.
