Článek
Říká se, že čistota je půl zdraví, zatímco veselá mysl obsahuje druhou polovinu, takže, čistě teoreticky by stačilo důkladně se každý den s veselou myslí a s použitím dezinfekčního mýdla osprchovat a už bychom mohli své okolí otravovat pozvánkami na bezplatné webináře Jak pomocí mýdla a humoru dosáhnout nesmrtelnosti. Bohužel nám každodenní praxe, stejně jako nekompromisní věda zcela jasně již mnohokrát dokázaly, že se zdravím, a tedy i se životem a samozřejmě i s délkou života na prvním místě zcela úzce souvisí pohyb. A to ještě ne každý nebo libovolný pohyb, jak se komu zamane, ale organizovaný pohyb, či lépe řečeno systém předem promyšlených pohybů, nazývaný cvičení nebo trénink. Popřípadě cvičební sestava.
Dnes to zní téměř samozřejmě, jasně, budu chtít udělat něco pro své zdraví, tak zajdu do fitka, po menší svižné registraci mě vpustí na první návštěvu zdarma a budu mít možnost si pohovořit s trenérem nebo přímo s osobním trenérem, který mi ukáže, jak se dělá dřep a jak se mám správně uložit na lavičku k benči, kam složit hlavu, kam břicho a kam nohy a pokud se domluvíme na času a na ceně, tak už dál nebude co řešit. Můžu pak cvičit třeba každý den do ztráty vědomí nebo souvisle trénovat celou řadu let, až mě mile překvapí nečekaná sleva pro důchodce.
Když se v průběhu let projevím jako geneticky slibný jedinec, mohu se dostat na domácí i na zahraniční prestižní soutěže, kdo má větší biceps nebo delší ruku, popřípadě širší stehno a mohu si s ostatními zasoutěžit na Olympu, kde před padesáti lety přede mnou desetkrát za sebou zvítězil Arnold Schwarzenegger (co asi dělá dnes?), ale řekli jsme si, že mě zajímá hlavně to, nakolik mi cvičení pomůže udržet si zdraví, popřípadě nakolik mi prodlouží život.
Teď by se tady mohla objevit paní Zvědavá z dnes již staršího českého filmu Kulový blesk: „A už to někomu pomohlo? A mohla bych ho vidět?“
Velmi dobře si pamatuji, že v šedesátých letech ještě u nás nebyla žádná fitcentra nebo fitness posilovny, pouze školy měly tělocvičny, kde byly parketové podlahy, žíněnky a tělocvičné nástroje jako hrazda, kůň, koza, ribstole, kruhy, kužely, s nimiž prý cvičily převážně ženy a od stropu visela dvě lana. Na zemi ležely dva nebo tři medicinbaly a u vstupu do šaten postával jak sériový vrah podmračený školník.
Když jsem začal chodit na Vysokou školu chemicko - technologickou v Praze 6, v Dejvicích, chodili jsme do Dejvické sokolovny, která se pyšnila obouruční tyčí a závažími od 40 do 140 kilogramů na cvičení benčpresu. Činka se ale musela sestavit na zemi, potom ji jeden cvičenec popadl, mrtvým tahem pozdvihnul a pokud to přežil, podal druhému cvičenci, který ležel na zádech na lavičce a ten ji potom mohl ve smyslu prováděného benčpresu pozdvihovat. Dodnes se divím, že jsme tento způsob cvičení ve zdraví přežili, protože by stačil jeden nešťastný pohyb a benč by skončil dekapitací cvičícího borce. Raději na to nemyslet. Jednoručky jsme neměli žádné, ale zato jsme měli trenéra, učitele tělocviku, pro kterého to byla stejná říše divů jako pro nás, kteří jsme tam jako stádo vyjevených Alenek objevovali kouzlo pulloverů a bicepsových shybů s padesátikilovou činkou.
Všichni jsme vlastně hledali „cestu“, kterou nikdo neznal, žádná generace kulturistů nebo bodybuilderů ještě nedospěla a nezestárla, aby nás mohla varovat, hele, tohle raději necvičte nebo tento pohyb nedělejte, natrhnete si rotátor a už nikomu ani nezamáváte na pozdrav. Dnes jsme to my, kteří u benče zestárli, ale zase už na nás není nikdo zvědavý. Kdo by zíral na dědu, kterému je 77, jak zápasí s 200 kg nad hlavou?
Ve filmech jsme sledovali Arnoldovu partu, obdivovali jsme je, jak se nemohli vejít do košil a do konfekčních rukávů, ale nikdo z nás pořádně nepřemýšlel, jak se k divokému a nespoutanému tréninku po čase postaví naše šlachy, šlachová pouzdra, karpální tunely, namožené tenisové lokty, ramena, kyčle a hlavně páteř.
S páteří jsem si užil, nikdo nám neřekl, že když zdviháme něco těžkého, tak by se u toho páteř neměla moc hýbat. Pilně jsem cvičil, ale najednou jsem cítil nepříjemnou bolest v lumbosakrální oblasti, hlavně v těch místech, kde se kříží páteř a opasek u kalhot. Zašel jsem za jedním svým známým ortopédem a chiropraktikem a ten mi řekl, že se páteř musí uvolnit, abych si lehl na záda na masážní lehátko, potom mě chytil za hlavu a než jsem se mohl na cokoliv připravit, tak mi škubnul hlavou, jako kdyby mi ji chtěl utrhnout. V páteři to zarachotilo, jako když se kácí kostky domina a hned mi to samé provedl na druhou stranu, takže jednou jsem měl škubnuto „vlevo hleď“ a podruhé „vpravo hleď“. V páteři mi prapodivně šimralo. Doktor mi řekl, že to je všechno, takže jsem se oblékl a vyšel na ulici. Přišel jsem na zastávku tramvaje a najednou mi všechno, co jsem viděl připadalo strašně směšné. Čekající rodina na tramvaj ve mně vzbudila salvu smíchu, potom jsem viděl pána s holí a znovu jsem se neudržel a vyprsknul jsem a když jsem nastoupil a viděl lidi, jak sedí na komických sedačkách, tak jsem řval smíchem a nemohl jsem se zastavit. Naštěstí to nikdo nijak neřešil, ani nekomentoval, pár lidí se dokonce ke mně na chvíli přidalo, ale je tady vidět, jakými složitými cestami se ubíraly začátky kondičního cvičení.
S páteří jsem si potom užil ještě dalších deset let, jednou jsem uklízel sklep, všechno jsem vynosil ze sklepa ven a když jsem to chtěl zase nanosit zpátky, tak mi ruplo v zádech - a typický hexenšus. Bolestí jsem se nemohl ani postavit, manželka mě musela na zádech odnést ze sklepa do prvního patra (ještě že jsme nebydleli třeba v pátém bez výtahu) a potom jsem dva týdny ležel a nedokázal se ani posadit. Cvičil jsem potom na uvolnění páteře, ale neskutečné bolesti mě začaly přecházet až v důchodovém věku. Takže teď vždycky mladším cvičencům a borcům radím, tohle raději nedělejte, tohle jen opatrně, tohle vůbec nepřipadá v úvahu.
Teď je mi 76 a vzpomínám, jak jsem se v životě setkal s desítkami nadšených powerlifterů (Zarembu znám osobně, je o deset let mladší než já a když jsme seděli v restauraci, tak jsem obdivoval, že si sám, jen s pomocí jedné hole došel na záchod. Ale od té doby jsem ho už neviděl) a mohl jsem sledovat, jak se původně zdánlivě naprosto zdraví sportovci proměnili během několika měsíců v neschopné trosky. Bylo by to na knihu, ale spíše by to asi byla kniha přání a stížností vůči původně kondičnímu sportu. A to ještě nemluvím o užívání anabolizujících steroidů, to je často větší rána pod pás než lajna koksu. Chce to prostě myslet a moc si nehrát na hrdiny. Ti patří do pohádek. Reální lidé moc ne.
