Článek
Maminka přijela nečekaně. Volala, že má volný den a že klidně přijede pomoct s dětmi, když jsem pořád tak unavená. Znělo to rozumně, skoro jako dar z nebe. Souhlasila jsem bez dlouhého přemýšlení a cestou z práce jí ještě napsala, že klíče má pod rohožkou. Aspoň nebude muset čekat přede dveřmi, uklidňovala jsem se.
Když jsem večer odemykala, v bytě už bylo rozsvíceno. Děti byly vykoupané, večeře skoro hotová a maminka pobíhala mezi kuchyní a obývákem, jako by se nic nezměnilo. Na první pohled ideální pomoc. Přesto mě něco uvnitř jemně píchlo. Ten pocit, že jsem přišla domů, ale vlastně nevím, co všechno se tu mezitím odehrálo.
Sedla jsem si ke stolu a poslouchala, jak mi vypráví, co všechno s dětmi zvládly. Mezi větami se objevovaly drobné poznámky. Že by možná bylo lepší dávat hrnky jinam. Že děti dneska jedly docela pozdě. Že jsem jim nechala obléct trička, která už jsou „taková vytahaná“. Usmívala jsem se, ale v hlavě mi to začalo šumět. Je to pomoc, nebo kontrola? ptala jsem se sama sebe, ale nahlas jsem neřekla nic.
Další den jsem přišla domů dřív. Byt byl uklizenější než obvykle. Některé věci ale nebyly tam, kde jsem je nechala. Otevřela jsem skříň a zarazila se. Oblečení bylo přerovnané. Podle barev. Podle délky rukávů. Podle nějakého systému, který nebyl můj. Maminka stála ve dveřích a spokojeně se usmívala, že mi to aspoň „dala trochu do pořádku“.
V tu chvíli jsem cítila směs vděku a vzteku, která se těžko popisuje. Mám být ráda, že se snaží? říkala jsem si. Zároveň jsem měla pocit, že mi někdo sahá na věci, které jsem si chtěla hlídat sama. Nešlo o oblečení. Šlo o to, že někdo rozhoduje za mě, aniž by se ptal.
Odpoledne mi mezi řečí řekla, že dětem zakázala tablet, protože „to přece není zdravé“ a že jim vysvětlila, jak by se měly chovat, když zlobí. Najednou jsem si připadala jako host ve vlastním bytě. Jako někdo, komu někdo jiný přebírá roli, aniž by o ni stál.
Večer, když děti usnuly, jsem si sedla na gauč a byla unavenější než obvykle. Ne fyzicky. Spíš v hlavě. Došlo mi, že jsem jí klíče nedala jen od bytu, ale i od prostoru, kde si teprve hledám vlastní způsob, jak být mámou. A že ona do něj vstoupila tak samozřejmě, jako by žádná hranice neexistovala.
Když se mě druhý den zeptala, jestli může zůstat ještě pár dní, váhala jsem. Teď bys měla být upřímná, říkala jsem si. Nakonec jsem jí řekla, že pomoc ocením, ale že některé věci potřebuju dělat po svém. Usmála se, ale bylo vidět, že ji to překvapilo. Možná i trochu zranilo.
Od té doby klíče leží zase jen u mě. Maminka k nám pořád jezdí. Pomáhá. Hlídá. Ale zazvoní. A já si uvědomuju, že někdy není nevděk říct dost, ale způsob, jak si chránit vlastní prostor. A že i pomoc může bolet, když se do ní nevejde respekt.
