Článek
Na Silvestra se v hledišti pomalu rozsvítila světla a potlesk dozněl. Nešlo ale jen o konec jednoho představení. Pro Miroslava Hanuše to byla chvíle, která v sobě nesla mnohem víc než obyčejnou derniéru.
Když se za jevištěm v tichu sbalil a vzal do ruky tašku, nebyly v ní jen osobní věci. Byly v ní roky práce, vztahů, drobných rituálů i vzpomínek, které se během dlouhého působení v jednom divadle nenápadně nahromadí. Právě tehdy se uzavřelo období, které trvalo více než dvě desetiletí.
Divadlo v Dlouhé pro něj nebylo jen zaměstnáním. Bylo místem, kde se potkával se stejnými lidmi, kde vznikala přátelství a kde se čas měřil spíš premiérami než kalendářem. Silvestrovská Lucerna měla zvláštní atmosféru. Na jevišti se znovu sešli kolegové, s nimiž ho pojily silné osobní vazby, a celé setkání mělo blíž k tichému návratu než k okázalému loučení.
Vzpomínky se připomněly samy. Vzkazy, drobné talismany i lístky s přáními, které mu kdysi někdo nechal v šatně. Některé patřily lidem, kteří už dnes nejsou mezi živými. Právě tyhle maličkosti dávají divadlu jiný rozměr. Nejde o role, ale o stopy, které po sobě lidé zanechají.
Přesto to nebyl smutný okamžik. Spíš tiché dopsání jedné kapitoly. Miroslav Hanuš už několik let nebyl stálým členem souboru a tato derniéra tak symbolicky uzavřela dobu, která měla své přesné místo i v prostoru. Dokonce i jeden konkrétní stolek na jevišti, u něhož léta sedával, se stal součástí osobní paměti.
Odchod z jednoho místa ale neznamená ústup ze života. Herec sám opakovaně dává najevo, že rozhodně nezpomalil proto, že by musel. Naopak. Jeho pracovní vytížení zůstává obdivuhodné. Měsíčně odehraje téměř třicet představení, účinkuje v celé řadě inscenací a pendluje mezi několika pražskými scénami.
I když si už delší dobu říká, že by měl ubrat, realita bývá jiná. Kalendář se plní rychleji, než by si sám přál. Možná právě proto začíná být čím dál důležitější umět říct ne.
V poslední době na sebe upozornil i jinak než herectvím. Moderování divadelních cen Thálie pro něj nebylo plánovaným krokem ani ambicí. Spíš výjimečnou situací, do které vstoupil s respektem a pokorou. Přesto se ukázalo, že i v této roli dokáže působit přirozeně a s lehkostí.
Následovaly další nabídky. Velké akce, výrazné honoráře, lákavé podmínky. Přesto přišlo odmítnutí. Ne z nevděku, ale z vědomí vlastních hranic. Moderování komerčních událostí pro něj nemá stejný význam jako večer, který patří divadlu a lidem z branže. Nepřesvědčily ho ani pozoruhodné finanční nabídky.
Sám sebe stále vnímá především jako herce. A čas i energie nejsou bezedné. Zkušenost s Tháliemi měla smysl právě proto, že šlo o akci Herecké asociace, u jejíhož vzniku stál. Tam nešlo o výkon, ale o sounáležitost.
Možná právě v tom je skrytý rozdíl mezi koncem a pokračováním. Ne každý odchod znamená zavření dveří. Někdy jde jen o to, že člověk přestane běžet všemi směry a vybere si, kam chce energii ještě dávat. A to bývá rozhodnutí, které přichází až s časem.
Zdroje:
