Článek
Den jako každý jiný. Předposlední den svobody, která stejně bolí v břiše, ze strachu co bude, až přijedou. Hlavně na nic nezapomenout, raději si to napiš. Ten papír stejně necháš na stole, tak si to vůbec nepiš, Zapamatuj si to! Nakonec nebude důležitý, co vše zvládneš, ale ta jediná věc, na kterou zapomeneš. Už teď víš, že se to stane. Takže má cenu vůbec se pokoušet? Jasně že má, lepší si vyčítat jednu chybu než pět.
Takže hurá! 42! Odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. No právě, spíš vůbec.
Nádech, výdech. Lok čaje. Kroky co slyšíš z dálky. Pohled do slunce. Vlajka vlaje do okna a každým svým bouchnutím volá - teď! Teď žiješ! Další nádech. Hlavně, že nic nebolí. Třeba zuby, ty jsou blbý.
Nějaká mlátička mlátí něčím do něčeho. Zdá se, že ten někdo stojí na tvé hlavně a buší do ní kladivem. Takže aspoň něco, máš cos chtěla. Zdání neklame. Kdybys tak mohla spát. usnout a nevzbudit se, nemuset na nic už myslet. Jen si nechat zdát, asi to, o čem se zdává spravedlivým. Nebo vlaštovkám. Nebo někdy i tobě, pokud na to teda okamžitě nezapomeneš. Někdy zůstane pocit. Tak zavřeš oči, pevně, silou a chceš se tam vrátit. Ale nikdy to nejde. Nikdy se nejde nikam vrátit. Protože to ani nikdy nebyla žádná pravda. Vzpomínkový optimismus. Něco, co bylo. A bylo to určitě o moc lepší než tohle.
Třeba tehdy jak jsi seděla na parapetu, hučel vysavač a ty sis uvědomila, že tě nikdy neměl rád. On asi měl, ale ty sis myslela, že nemá a nikdy neměl. Nebo jak stál na štaflích, a řval si tu odrhovačku, která ti zní v uších už nafurt. Jeho hlas v rádiu, který zbyl na té kazetě se vzdáleným vzlykem - „Počkej, já si to nahrávám!“ A to je asi tak všechno co si pamatuješ. Nic víc nezbylo. Nic moc.
Když by to měly být poslední narozeniny, tak ti slibuju že už nikdy nebudu nechávat puštěný rádio, že budu vědět, od čeho má skříň dveře, že si uvědomím, že nemáme vodárnu a plynárnu a elektrárnu. Raději si to napíšu.
