Článek
Nikdy jsem nebyl ten společenský typ
Odjakživa jsem byl spíš tichý pozorovatel než člověk, který vyplňuje místnost hlasem. Nepotřebuju kolem sebe lidi pořád. Návštěvy mě vyčerpávají, dlouhé povídání o ničem mě unavuje. Když můžu zůstat doma, jsem klidný. A spokojený.
Manželka to věděla už na začátku. Nehrál jsem si na někoho jiného. Jenže to, co bylo dřív „roztomilé ticho“, se časem změnilo v problém.
Návštěvy, oslavy, restaurace. Pro ni normál, pro mě stres
Vyhýbám se návštěvám. Ne proto, že bych lidi nenáviděl. Ale proto, že mě stojí obrovské množství energie být pořád „v pohodě“, usmívat se, mluvit, reagovat. Oslavy narozenin neslavím – ani svoje, ani cizí. Přijdou mi zbytečné, nucené, hlasité.
Do restaurací chodím minimálně. Raději si dám jídlo doma, v klidu, bez hluku a cizích lidí kolem. Pro manželku je to ale znak toho, že „nechci žít“. Že se schovávám. Že se stydím. Že jsem divný.
K doktorovi nejdu, pokud mě tam někdo nedotlačí
Ano, je pravda, že k lékaři mě většinou objednává manželka. Ne proto, že bych byl nezodpovědný. Ale proto, že telefonování, čekárny a cizí prostředí mě stresují víc než samotný zdravotní problém.
Manželka to vidí jako další důkaz mé pasivity. Já to beru jako prostý fakt: s některými věcmi prostě potřebuju pomoc. Stejně jako jiní potřebují pomoc s emocemi, já ji potřebuju se světem venku.
„Ty se mnou nežiješ život“
Tohle mi řekla naposledy. Že prý se mnou nežije život, ale přežívá. Že chce partnera, se kterým bude chodit mezi lidi, slavit, jezdit, plánovat. A že už ji nebaví mě „tahat za ruku“.
Poslouchal jsem to mlčky. Ne proto, že by mi to bylo jedno. Ale proto, že jsem nevěděl, jak vysvětlit něco, co se vysvětluje těžko: že ticho není prázdnota. Že klid není rezignace. A že introvert není porouchaný extrovert.
Nejsem chladný. Jen jiný
Miluju ji. Jen to neumím prodávat nahlas. Nejsem ten, kdo plánuje oslavy nebo překvapení. Ale jsem ten, kdo je doma. Kdo poslouchá. Kdo zůstává. Kdo nepotřebuje publikum k tomu, aby cítil vztah.
Problém je, že v dnešním světě se ticho bere jako chyba. Kdo nekřičí, jako by neexistoval. A kdo nechce žít hlasitě, je automaticky podezřelý.
Rozvod kvůli povaze
Ne kvůli hádkám. Ne kvůli nevěře. Ne kvůli alkoholu. Ale proto, že jsem takový, jaký jsem byl od začátku. Introvert, který nepotřebuje společenský život, aby cítil smysl.
Nevím, jak to dopadne. Jen vím, že mě bolí představa, že se někdo rozvede s člověkem ne proto, že by ubližoval, ale proto, že je tichý.
A možná je to celé jen o jedné věci: že láska někdy nestačí, když každý mluví úplně jiným jazykem.
