Článek
V demokratické společnosti je naprosto přirozené, že občan nesouzní s názory hlavy státu. Lze být celoživotním kritikem politiky Miloše Zemana a zároveň trvat na tom, že instituce prezidenta vyžaduje určitou úroveň dekora a úcty. Právě tento princip – že úřad je víc než jen osoba, která v něm právě sedí – se v posledních týdnech v české politice nebezpečně drolí. Aktuální výpady Andreje Babiše, Petra Macinky a Filipa Turka vůči Petru Pavlovi totiž překračují hranici běžné opoziční kritiky.
Babišovy hodinky: Když je kolona víc než státní návštěva
Andrej Babiš nedávno vyvolal rozruch svým pozdním příchodem na schůzku na Pražském hradě. Jeho následné vysvětlení, že „uvízl v dopravní zácpě“, působí v kontextu politika jeho formátu přinejmenším neprofesionálně.
Výmluvy: Namísto omluvy za narušení státního protokolu Babiš situaci zlehčoval a útočil na organizaci ze strany Hradu.
Symbolika: Pozdní příchod k prezidentovi není jen logistická chyba; v diplomacii a vysoké politice jde o jasný signál despektu. Pokud by se takto chovala vláda k Miloši Zemanovi, opozice by právem mluvila o skandálu a rozkladu státnosti.
Macinka a Turek: Od kritiky k osobním výpadům
Ještě ostřejší tón volí představitelé Motoristů sobě. Petr Macinka, blízký spolupracovník Václava Klause, a europoslanec Filip Turek se v poslední době prezentují rétorikou, která prezidenta Petra Pavla vykresluje nikoliv jako politického soupeře, ale jako terč osobního posměchu.
Poznámky k vizáži a minulosti: Macinka se opakovaně pouští do ironických komentářů na adresu prezidentova vystupování, přičemž často sklouzává k dehonestaci úřadu jako takového.
Filip Turek: Ten ve svých vyjádřeních na sociálních sítích a v diskusích kombinuje kritiku prezidentových postojů s agresivním marketingem, který sází na polarizaci.
Závěrem: Jde o princip, ne o sympatie
Můžete mít k Petru Pavlovi tisíc výhrad, stejně jako jste je mohli mít k Miloši Zemanovi. Nicméně v momentě, kdy se z vrcholných politiků stávají lidé, kteří nerespektují základní pravidla slušnosti a protokolu, prohrává celá politická kultura. Pokud vyžadujeme, aby se vláda chovala k prezidentovi (bez ohledu na jméno) s úctou, musíme totéž chtít i po opozici. Výmluvy na zácpu a uštěpačné poznámky do veřejného prostoru v takové míře zkrátka nepatří.
