Můj sen, snad se nenaplní

Ve snu jsem v temné chodbě říkal někomu, že už dlouho neumřel žádný americký prezident. Najednou se rozezněly sirény, a tak jsme vešli do kanceláře, abychom zjistili, co se děje. Na internetu byla jen krátká zpráva, že zemřel vysoký představitel USA. Když jsme vyšli ven, všude visely modro-žluté vlajky na půl žerdi.

Vzápětí naštvaní Češi provedli v podstatě koordinovaný útok na několik vládních budov a začal lov na politiky. Samozřejmě, toho by Češi v reálu nebyli schopni – jednak se nedokáží na ničem domluvit, natož se zkoordinovat, a vždycky by se našel nějaký práskač, který by to vyzradil. Takže to byl jen sen.

Probíhaly občanské soudy a na pouličním osvětlení začaly viset mrtvoly. Mnozí policisté a vojáci se přidali na stranu lidí. Někteří ústavní činitelé se pokusili utéct ze země, ale jejich vlastní ochranka je vydala rozlícenému davu. Dokonce i jeden pilot vrtulníku otočil svůj stroj s politikem a vrátil se i s unikajícím pasažérem. Vládl chaos a anarchie. Lidé si mezi sebou vyřizovali účty, nikde nebylo bezpečno. Zlo a nenávist byly doslova hmatatelné a všudypřítomné.

V jednu chvíli jsem si uvědomil, jak rychle se lidé mohou proměnit v krvežíznivý dav. Co začalo jako spravedlnost, se rychle zvrhlo v nekontrolovatelnou anarchii. Každý měl pocit, že má právo trestat, a nikoho nenapadlo zastavit se a zamyslet nad tím, co vlastně dělá. Z původních „soudů“ se stalo kruté lynčování, které nezastavilo ani nevinné. Bylo to děsivé – vidět, jak tenká je hranice mezi pořádkem a chaosem.

Do toho všeho se začaly objevovat i úvahy o tom, jak se historie opakuje. Lidé, kteří se kdysi dívali na události minulosti jako na něco, co se jich netýká, teď zažívali to samé. Bylo jasné, že pokud se nepoučíme z chyb našich předků, jsme odsouzeni je znovu opakovat. Viděl jsem, jak se dějiny vrací ve své nejhorší podobě, a jak málo jsme se z nich poučili.

Nakonec se jeden penzionovaný důstojník rozhodl zformovat zbytky armády, chopil se vlády a nastolil diktaturu. Jmenoval pro jednotlivé kraje místodržitele a čestné lidi ustanovil soudci. Proběhlo mnoho dalších občanských soudů, mnohé firmy byly zabaveny, stejně tak i majetky s nejasným původem. Nejednalo se ale o plošné znárodňování, jak jej známe z minulosti. Ti, kteří vybudovali své firmy poctivě a neživili se na úkor státu a dotací, si mohli své podniky nechat a dál podnikat.

Mnoho politiků, soudců, advokátů, ale i novinářů a dalších profesí bylo bez práce a „šli k lopatě“. Většina vysokých škol byla zavřená a zrušená, dokonce se odebírala již získaná tituly a byly zřízeny zkušební komise a přezkušování. Nikdo si nemohl být ničím jistý.

V tom chaosu a násilí jsem si začal klást otázku, zda je vůbec možné, aby lidé žili v harmonii bez určité formy vlády, nebo zda jsme jako lidstvo odsouzeni k věčným cyklům chaosu a tyranie. Bylo děsivé vidět, jak snadno se může společnost zhroutit a jak rychle lidé podlehnou nejtemnějším stránkám své přirozenosti. Možná skutečně potřebujeme pevnou ruku, aby nás udržela v mezích. Ale za jakou cenu?

Na druhou stranu, mnoho lidí, kteří se stali politickými vězni a byli perzekuováni za své názory a souzeni za to, co řekli, bylo rehabilitováno. Opustili jsme různé mezinárodní svazky a vyhlásili neutralitu. Ano, přišla bída a nouze, ale nebyl hlad, a najednou všechno fungovalo. Možná to byl osvícený diktátor.

Jak to bylo dál, nevím. To už jsem se probudil a pak se mi nepodařilo znovu usnout. Ne že bych si myslel, že mám věštecké sny, ale říká se, že když sen někomu vykecáš, tak se nestane. A naopak, když si ho necháš pro sebe, tak se může vyplnit.

Budoucnost je to, co tvoříme právě dnes a teď. To by si měl uvědomit úplně každý. Všichni jsme strůjci své budoucnosti, i politici.