Článek
Vždycky jsem děti chtěla.
Už v osmnácti, když jsem začala chodit s prvním klukem, jsem si říkala, že to bude super, že budeme jednou rodina. To by mě ovšem po osmi letech nesměl podvést se svou sekretářkou. Jo, já vím, je to klišé. Já ho zažila, včetně toho, že jsem se vrátila neohlášená o den dřív z dovolené a seděla tam Ona, jen v kalhotkách, pila kávu z Mého hrníčku a koukala na mě.
„Není to, jak to vypadá“, říkal on další klišé, zatímco já koukala střídavě na něj a na ni. Odešla jsem středem a do toho bytu se vrátila jen pro své věci, když tam nebyl.
Snažila jsem se. Fakt jo. Najít si nového partnera, který by byl fajn otec. Prubnla jsem mladší muže i starší muže. Dokonce jsem se i vdala.
Snažila jsem se, možná až zbytečně hodně. Přirozenou cestou to nešlo a tak jsem čtyři roky věnovala x množství pokusů o umělé oplodnění.
Akupunkturu jsi zkoušela? ano…nic
Homeopatika jsi zkoušela? ano…nic
Tuhle metodu/kliniku/člověka…jsi zkoušela? ano…nic
Hele, moje kamarádka…hele, mně je upřímně jedno co tvoje kamarádka, tohle jsem já a můj příběh.
Nakonec, po všech těch neúspěšných pokusech, jsem pokus na téma Manželství, vzdala taky.
Třeba…ještě někoho potkám. Ve čtyřiceti? A že by chtěl ještě děti? Ty bláhová…jenže naděje umírá poslední, že ano?
A tak jsem začala znovu, zase hledání, rande, káva, sex…rozchod, ghosting, vyberte si.
Dostala jsem samolepku, ta Kariéristka. Pořád se mě někdo ptá, proč jsem obětovala děti práci. Prosím vás, řekněte si tu otázku nahlas, vždyť je to úplná blbost. Jak můžu obětovat něco co nemám?
A tak jsem tu dnes. Je mi 46, děti už mít nebudu, na dveře zaklepala perimenopauza a je to hotový.
Nesuďte. Nevíte nic o tom, čím jsem prošla. Nikomu jsem se nesvěřovala, nejsem ten typ, co by své strasti vyprávěl na počkání. Práce mě často zachraňovala, abych se z toho všeho nezbláznila. Jsem v ní dobrá. Nevím, jestli je to tím, že nemám děti, ale je to jak to je. Tohle je můj příběh.
