Článek
První prázdninové ráno začínalo vždycky stejně.
Slunce teprve stoupalo nad střechy domů a my už stáli před brankou s kolem.
Stačilo zakřičet:
„Jdeš ven?“
Za pár minut nás bylo pět.
Někdy sedm.
Jindy celá ulice.
Nikdo nic neplánoval.
Nebyly žádné skupinové chaty ani mobilní telefony.
Kdo přišel první, zazvonil na zvonek.
A když nikdo nebyl doma, prostě jel dál.
Celé dny jsme trávili venku.
Projížděli lesní cesty, stavěli bunkry z větví a hledali tajná místa, o kterých jsme byli přesvědčeni, že je kromě nás nikdo nezná.
U rybníka jsme házeli kamínky po hladině a soutěžili, komu se odrazí nejvíckrát.
Když bylo horko, skočili jsme do vody oblečení stejně rychle jako v plavkách.
Nikomu to nevadilo.
Na oběd jsme domů přijeli jen na chvíli.
Babička už měla na stole bramborové knedlíky nebo buchty.
„Po jídle si chvíli odpočiň.“
Jen jsme přikývli.
Za deset minut jsme byli zase pryč.
Odpoledne patřilo dobrodružství.
Jednou jsme hledali poklad podle vlastnoručně nakreslené mapy.
Jindy jsme hráli fotbal na louce, kde branky tvořily dva kameny.
Když se míč skutálel do kopřiv, nikdo neřešil, kdo pro něj poběží.
Večer jsme seděli na obrubníku, jedli chleba s máslem a rajčetem nebo čerstvý rohlík s paštikou.
Chutnalo to lépe než dnešní rychlé občerstvení.
A pak se z kostelní věže ozvalo zvonění.
Byl čas jet domů.
Maminky nemusely volat do telefonu.
Věděly, že až zazvoní hodiny, děti se začnou pomalu vracet.
Kola vrzala, tváře byly opálené a kolena odřená.
Byli jsme unavení.
Ale šťastní.
Dnes mají děti svět plný obrazovek, her a nekonečných možností.
My jsme měli jen staré kolo, pár kamarádů a kus přírody.
Přesto jsme každý večer usínali s hlavou plnou zážitků.
Nikdy jsme neřekli, že se nudíme.
Možná proto, že jsme nemuseli hledat zábavu.
Stačilo otevřít dveře, vyběhnout ven a nechat léto, aby si nás našlo samo.
A když dnes někde uslyšíme zvonění kostelních hodin, mnozí z nás se na okamžik vrátí do těch prázdnin.
Do času, kdy největším plánem dne bylo přijít domů až se soumrakem.
A kdy nejkrásnější vzpomínky nevznikaly na displeji, ale někde mezi lesem, rybníkem a prašnou cestou, po které jsme se vraceli na starých kolech.
Poznámka: Tento text je nostalgickou vzpomínkovou povídkou inspirovanou prázdninami několika generací dětí, které vyrůstaly v době bez internetu a mobilních telefonů.
