Článek
Když se moderní dítě náhodou škrábne o stéblo trávy, matka v panice vytahuje dezinfekci a otec sepisuje stížnost na městský úřad. Kam jsme to proboha dospěli? Vyrobili jsme svět, kde je největším nepřítelem dítěte obyčejný život.
Když se podívám zpátky na sedmdesátá a osmdesátá léta, je vlastně zázrak, že jsme vůbec přežili. Naším hlavním útočištěm byly legendární kovové prolézačky – ty obří, svařené z poctivých lešenářských trubek, které v létě pálily tak, že z nich slézala kůže a v zimě k nim přimrzal jazyk. Nikdo pod nimi neměl gumový kobereček. Padalo se do udusané hlíny, v lepším případě do štěrku. Domů jsme chodili s rozbitými koleny, krví na triku a mikinou roztrženou od hřebíku.
A co udělala máma? Nedala nás na psychoterapii kvůli traumatu z pádu. Nedala žalobu na projektanta hřiště. Dostali jsme facku, že jsme si zničili tepláky, koleno se pomazalo „fialkou“, která pálila víc než samotné zranění, a s pláčem jsme byli vyhnáni zpátky na ulici. Klíč na krku byl naším symbolem svobody i zodpovědnosti. Celé odpoledne rodiče netušili, kde jsme. Mobilní telefony neexistovaly. Když byl hlad, napili jsme se vody z hydrantu nebo z hadice na zahradě a utrhli si ze stromu nezralé jablko, ze kterého nás pak celou noc bolelo břicho.
Drsné? Možná z pohledu dnešní hyperochranářské optiky. Ale mělo to jeden zásadní, neocenitelný vedlejší účinek: ta drsná ulice a poctivé železné prolézačky z nás vygenerovaly psychicky i fyzicky odolné lidi. Naučili jsme se odhadovat riziko. Věděli jsme, že když skočíme z větve, bude to bolet. Naučili jsme se vyřešit konflikt s klukem odvedle sami, bez asistence dospělých a školních psychologů. Zocelili jsme se.
„Klíč na krku nebyl jen obyčejným kusem kovu, kterým jsme si po škole odemykali dveře do prázdného bytu. Byl to náš pas do světa absolutní svobody, ale také první tvrdá lekce ze zodpovědnosti. Rodiče tehdy neměli šanci zkontrolovat na displeji mobilu, kde se zrovna nacházíme, s kým mluvíme nebo zda nesedíme na střeše rozestavěného paneláku. Museli nám věřit. A my jsme museli zapojit zdravý selský rozum, abychom se domů vrátili v pořádku, celí a včas na večeři. Když se dnes podíváte na ulici, děti s klíčem na krku už neuvidíte. Nahradily je chytré hodinky s GPS lokátorem, které rodičům hlásí každý krok jejich potomka. Otázkou zůstává, zda jim touto neustálou kontrolou spíše nepomáháme k tomu, aby v dospělosti bez cizí pomoci netrefili ani za roh.“
A co děláme dnes? Pod rouškou „absolutního bezpečí“ a moderních výchovných trendů vychováváme generaci skleníkových květin. Dnešní děti nesmí zažít diskomfort. Nesmí pocítit nudu, nesmí spadnout, nesmí prohrát v soutěži, aby neutrpělo jejich křehké ego (takže raději dáváme diplomy za účast všem).
Výsledkem je smutný paradox: máme sice děti bez fyzických šrámů, ale s dušemi, které se sesypou při prvním náznaku reálného životního problému.
Vytvořili jsme kult „helikoptérových rodičů“, kteří neustále krouží nad svými potomky a odstraňují jim z cesty i ty nejmenší překážky. Jenže život žádné gumové podložky pod nohy nedává. Život je tvrdý, nespravedlivý a občas sakra bolí. Když dítě nenaučíme spadnout a zvednout se v deseti letech na hřišti, jak se má zvednout v pětadvaceti, až dostane padáka z práce nebo kopačky od životní lásky?
Zamysleme se nad tím, než z dětských hřišť odmontujeme poslední kus poctivého železa. Trocha té špíny, krve a svobody totiž ještě nikdy nikoho nezabila. Naopak.
„Děkuji za přečtení! Vaše vzpomínky a komentáře jsou to, co tento profil tvoří. Přidejte se ke sledování, ať vám neuteče příští článek. Přeji krásný zbytek dne a brzy se uvidíme!“
