Článek
Na první řady SD se naše rodina dívala pravidelně. Dcery byly malé, líbily se nám účesy a šaty tanečnic i tanečníků. Sama nevím, zda jsme hodnocení věnovali dostatečnou pozornost.
Časy se mění a na pořad se koukalo již jen z nostalgie. Jsme-li doma, dcery sice televizor zapnou, protože se těšíme na StarDance, ale nevydrží sledovat více než dva páry, resp. před druhým hodnocením odchází.
Televizní štáb nám ukáže tvrdou práci všech účastníků, krátkou exhibici na parketu a vzápětí si poslechneme kritiku výkonu. Nedokážu odborně posoudit choreografii ani provedení, ale vím, zda se mi show líbila či nikoli. Tento typ pořadu pustím proto, že se chci bavit.
No, nebudu lhát, už se nebavím a tuto řadu jsem ani jeden díl neviděla do konce. Kritika tanečníků je nepřiměřená. Protahování vyhlášení výsledků zapříčinilo konec sledování hned v prvním vyřazování. Raději jsem se nedozvěděla, kdo skončil. Pokud chybí minuty, ať zazpívají o písničku víc, všechno je důstojnější než tohle.
Minulou sobotu se v rodině nenašel nikdo, kdo by SD pustil, a jen upoutávka mi dnes připomněla, že bývaly časy, kdy jsme sobotní večer trávili všichni na jednom gauči. Probírali jsme, komu to sluší bez nalíčení, čehož si naši chlapi ani nevšimli, kdo si to užil, který tanec byl nejnáročnější, nejnápaditější, nejnudnější.
Už si nikdy neřekneme, který z účinkujících je nejlepší, nejnudnější, který z porotců to přepískl a kdo byl milý. Bývalo to hezké a život jde dál. Ten náš už bude v sobotu bez televizní zábavy.
