Článek
Týdně přijdu do kontaktu s nižšími stovkami lidí, mám rád různorodost, jsem splachovací a respektující člověk. Po přečtení n-odborních knih jsem se občas zděsil, že jsem od všeho něco - liberál, kapitalista, komunista, psychopat, velmi inteligentní, velmi hloupý. No prostě člověk. Nejsem obraz, ani stroj a ani kapela, abych jenom vyhrával a zpíval vítězné písně.
Pohybuju se v korporátu, sportu, na univerzitě, v šachu.. to bysme tu byli fakt dlouho, stroze - všude. Když nekoukáte na filmy a seriály, tak se toho dá stihnout kvanta. Čas letí a Vy letíte s ním.
Valná většina lidí a to čest vyjímkám, se velmi často prezentuje, jak jsem zmínil v úvodu, že jejich svět je opravdový a správný. ANO, MÁM TO TAKY V SOBĚ. Neberu to obecně jako chybu ve společnosti, ale jako takový obranný mechanismus. Podívejme se třeba na světově proslulého fotbalistu Cristiana Ronalda. Ten, dle svých slov, věří neustále v to, že je nejlepší. I na něj se dá statisticky najít to, že v nějaký moment nebyl nejlepší a nebyl ani dobrý. On má taky výkyvy. Pointa toho, proč jsem ho zmínil, spočívá v jednoduchém vzorci. To čemu věříme, to se bude dít a budeme se potýkat s následky našich myšlenek, které se po nějaké sekvenci stanou činy a po další době přijdou následky - reakce - myšlení a to kolečko jede znovu.
A tak si žijeme, každý má svou vizi, rutinu, okruhy lidí a pak umřeme.
Takže jsem taky zestárl, něco jsem slyšel, zažil a v mnoho rozhovorech s lidmi jsme otevřeli téma - KDE JE PRAVDA?!
Vy, milý čtenáři a čtenářky, jste taky něco slyšeli, zažili a vedli rozhovory. To se nedá popřít. Čí život je tedy surovější? Když se vyhazovalo ve zkušební době za Covidu, byl jsem na stavbě, život se srovnal a člověk sedí ve vyvoněné kanceláři, home office, nadprůměrná mzda, výhody velké firmy. Stále jsem člověk. Homelessákovi dam drobák, drzýho ožralu pošlu do věčných končin, kámošovi otočim panáka, slečně dám kompliment a když mám ještě trochu zbytečné energie, tak rozžhavým svoje ramky v počítači a zahraju si podle mě tu nejlepší hru, co chci v ten moment hrát.
Když jsem byl na stavbě, člověk pochopí to, jak se staví svět. Pozná opravdové ferdy mravence našeho letícího šutru vesmírem. V korporátu? Tam jsou taky ferdové - nebudeme polemizovat o zbytečnosti některých pracovních míst a jejich ještě větší zbytečnosti na účetní rozvaze. V korporátu poznáte jiný svět, čistější, voňavější a to je asi tak vše. Všude je faktor lidí, peněz a plnění osobních či firemních cílů.
Podstata této úvahy je doma. Většina těchto lidí má svojí postel, v nějakém prostoru (byt, dům, pokoj). Tady ráno vstaneme a večer tu usneme. To co se děje mezi tím je opravdu velká humoreska. Ráno vás oprávněně vyhlásí řidič MHD, že skočíte do autobusu při zavírání dvěří, protože jste (teda já) stroj, kterej makal do rána na svojí kravině a zaspal i ten čtvrtej budík. Pak jste v práci, kde nikoho fakt nezajímá, že nemáte náladu. Výplata ti chodí, tak dři. Pak je nějakej koníček, povinosti atd., možná i nějaká sranda a ejhle - domů, sprcha, uvařit, uklidit a zítra vstáváme znovu roková hvězdo, kapitalismus vyžaduje tvojí oběť, aby sis mohl na svůj nový [teď si sem dosadíš oblíbenou značku telefonu] svoje kraviny a ukázat je lidem, který zajímáš asi tak setinu procenta jejich času na sociální síti, která má návykovější algo než heroin. No a stal se takový nešvar a ten vzorec funguje všude. Vyfiknu se, navoním - lidi zajímáte. Udělám opak a výsledek je stejný. Pozitivní a negativní názory schytáte i když jste perfektní nebo úplně k ničemu. Lidi mají vždy co říct.
Takže každej máme svoje trápení, svoje slasti i strasti, a hlavně každý máme svůj názor a ten je správný. Jak se řiká - když oba dělají to samé, ani jeden nedělá to samé a výsledek už vůbec není to samé.
Zajímám se o politiku a řekl bych, že se vyznám a umím ty věci číst a hledat v nich výhody pro běžného občana jako jsem já. Tenhle názor má dost lidí ze všech možných sociálních bublin. Závěr je ten, že každý z nás přijde večer domů a jedeme to kolečko odznova. Je těžké mít v této době lehké fungování, všichni jsme informováni, ale nakládání s informacemi je věc druhá a zjišťování informací z druhé strany tábora, která s námi nesouhlasí nebo nedej bože nám oponuje (jak si to můžou dovolit) - to není opravdu činnost pro každou osobu.
Náš názor není pravdivější a ani smrt blízkého není bolestivější než někoho jiného. Každý zvládáme věci jinak, vidíme je jinak a nakládáme se vším jinak. Musíme se ale držet pravidel slušného fungování a respektování ostatních lidí. Všichni nejsme splachovací a nevíme, jakou sílu mají naše slova na druhé lidi. To ale neznamená, že po sobě necháme šlapat a nechat lidi, aby si z nás dělali lidský terč jejich špatného rozpoložení.
Buďme laskaví, milující, tvrdí, féroví - jak si to žádá situace. Nenechme si ale vzít naší osobnost (nebo duši), rozvíjejme se a páchejme velké dobro. Jediné, co je naše, tak je to lidské tělo a ten čas, co tu můžeme žít. Každý můžeme udeřit kladivem na hlavu hřebíčku, ale některé hřebíky je lepší nechat v regálu.
Doufám, že Vás moje úvaha donutila si přehrát některé situace z Vašeho každodenního světa a pomůže uzavřít témata, která Vás trápila. Pro další díl mého seriálu rozeberu něco jiného a zkusím být konkrétnější. První článek jsem chtěl napsat volnomyšlenkově a aby to reprezentovalo otevřenost všeho, protože víme málo a křičíme až moc. Ten kdo ví moc, ten skoro nemluví.
