Článek
Mexiko odehrálo celý dosavadní turnaj na svém území. Skupinu, osmifinálovou fázi, a pokud bude postupovat dál, ani se nehne. Jeho soupeři mezitím cestují napříč kontinentem, který měří tisíce kilometrů, střídají časová pásma, klimatické zóny – a nakonec přijedou na stadion Azteca, ležící ve výšce přes 2 200 metrů nad mořem, kde na ně čeká tým, který v této výšce žije, trénuje a dýchá od narození.
Obhájci současného stavu říkají: domácí výhoda pořadatele je tradice. Ano, je. Ale tradice vznikla v době, kdy se šampionát hrál v jedné zemi, na území o velikosti Itálie nebo Anglie, kde všechny týmy sdílely přibližně stejné podmínky. Domácí výhoda znamenala plné tribuny a známé prostředí. Neznamenala biologický handicap soupeře.
Tady je totiž jádro problému, které se nedá odmávnout frází „pravidla platí pro všechny stejně“. Plná aklimatizace organismu na nadmořskou výšku přes dva tisíce metrů trvá deset až čtrnáct dní. Tolik času žádný tým ve vyřazovací fázi nemá – mezi zápasy jsou dny, ne týdny. Hráč, který přiletí z úrovně moře, bude na Aztece hrát se sníženou saturací kyslíku, rychlejším nástupem únavy a delší regenerací. To nejsou dojmy, to jsou měřitelné veličiny. Proti němu nastoupí hráč, jehož tělo je na tyto podmínky adaptované celoživotně a i kdyby ne, tak alespoň od začátku šampionátu. Losem se dá prohrát ledacos – ale losem by se neměla prohrávat fyziologie.
A přesně to se letos děje. Tým, který si vybojoval postup na hřišti, může být eliminován faktorem, který nemá s fotbalem nic společného a který nemůže žádným tréninkem, taktikou ani vůlí krátkodobě kompenzovat. Pokud sport definujeme jako soutěž za srovnatelných podmínek, pak tohle definici nesplňuje. Formálně je vše v pořádku – los byl slepý, pravidla známá předem. Jenže regulérnost není jen otázka procedury. Je to i otázka toho, zda podmínky soutěže dávají oběma stranám férovou šanci. A rozdíl dvou kilometrů nadmořské výšky mezi „domovem“ jednoho týmu a základnou druhého férovou šancí není.
FIFA tento problém neobjevila včera. Věděla o něm, když třízemní formát schvalovala. Věděla, že Mexico City leží tam, kde leží, a věděla, jak dlouho trvá aklimatizace. Přesto rozhodla, že pořadatel bude hrát vyřazovací zápasy doma – protože plný Azteca je televizně i komerčně neodolatelný. To je legitimní byznysové rozhodnutí. Není to ale legitimní sportovní rozhodnutí.
Vím, co zazní jako první námitka: „Vždyť Bolívie hraje kvalifikace v La Pazu ve 3 600 metrech a nikomu to nevadí.“ Jenže právě tenhle příklad hraje proti obhájcům – FIFA výškové zápasy v roce 2007 skutečně zakázala, a povolila je až po politickém tlaku, ne proto, že by problém zmizel. Navíc kvalifikace je dvoukolová a rozložená do měsíců: soupeř má čas se připravit, případně ztrátu dohnat v odvetě doma. Vyřazovací zápas mistrovství světa žádnou odvetu nemá. Druhá námitka říká, že los byl slepý a platil pro všechny stejně. Ano – ale slepý los mezi férovými a neférovými podmínkami nedělá neférové podmínky férovými, jen náhodně vybírá oběť. A třetí argument, že domácí výhoda je odměna za miliardové investice pořadatele? Budiž, pořadatel ať má plné tribuny, znalost prostředí, podporu národa. To všechno je sportovně přijatelná výhoda, protože ji soupeř může přehrát. Kyslík ve vzduchu přehrát nejde.
A možná je to celé jen příznak něčeho většího. Turnaj nafouknutý na 48 týmů, rozprostřený přes tři země a čtyři časová pásma, s rekordním počtem zápasů a rekordními příjmy – to už dávno není formát navržený pro fotbalisty, ale pro vysílací práva. V takovém světě se otázka „je to sportovně v pořádku?“ pokládá až jako poslední, pokud vůbec. Řešení by se přitom našla, a nejedno: neutrální dějiště pro vyřazovací zápasy pořadatelů, výškové stadiony vyhrazené jen pro skupinu, delší pauzy umožňující alespoň částečnou adaptaci. Žádné z nich ale neprojde, protože každé by ubralo něco z podívané, která se prodává. A tak si člověk jen povzdechne: kdysi se turnaje přizpůsobovaly hráčům. Dnes se hráči přizpůsobují produktu.
Nejde o to upřít Mexiku kvalitu – tým hraje výborně a možná by uspěl i za rovných podmínek. Jde o princip. Až jednou zvedne pohár tým, o kterém budeme vědět, že polovinu cesty urazil s kyslíkovým dluhem svých soupeřů v zádech, bude to vítězství s hvězdičkou. A mistrovství světa si hvězdičky nezaslouží.
Sport se má hrát nohama, hlavou a srdcem. Ne hemoglobinem.
