Článek
Kdybyste takového človíčka potkali někde na ulici, mohlo by se klidně stát, že byste jej přehlédli. I v dospělosti měřil devět centimetrů pod jeden metr. Při chůzi se zvláštně klátil a později se už neobešel bez berlí nebo doprovodu. Jakmile byste ale měli možnost vidět jej sedět za klavírem, před jeho hrou, hudebním cítěním a celkovým nasazením by vám možná klesla spodní čelist až na podlahu. Už bohužel není možno spatřit jej jinak než z filmového záznamu.
Michel Petrucciani - zrození legendy
Michelova životní pouť začala 28. prosince 1962 v Orange ve Francii. Narodil se rodiny muzikanta, jeho otec Tony byl skvělým jazzovým kytaristou. Michel po něm zdědil absolutní hudební sluch, ovšem po kom zdědil vrozenou a dodnes nevyléčitelnou vzácnou genetickou chorobu, zvanou nemoc křehkých kostí (osteogenesis imperfecta), se už asi jen stěží dozvíme. To ale není podstatné. Důležité je, že Michelovi příroda na jedné straně přichystala řadu překážek, jako plicní nedostatečnost, zdeformovanou páteř a křehké kosti, způsobené neschopností organismu produkovat kolagen, na druhé straně ale od ní dostal ohromný dar. Totiž neutuchající vášeň pro hudbu. Jeho otec Tony, jakmile zjistil, že klučina hudbu vnímá celým tělem, mu doma začal okamžitě vytvářet hudební zázemí. Michel proto začal hrát na klavír už ve čtyřech letech. Aby dosáhl na pedály, sestrojil mu otec speciální nástavce. Michel cvičil osm a někdy až deset hodin denně a brzy se ukázalo, že je zázračným dítětem s absolutním sluchem. Že už během dětství utrpěl snad stovku různých kostních zlomenin? Že kvůli nemoci nemohl chodit a trpěl neustálými bolestmi? Žádné tyto lapálie nemohly být silnější než hudba.
Říká se, že kdo žije v trní, nezakrní. Kdo jiný by mohl být toho zářnějším příkladem, než Michel Petrucciani, který se navzdory extrémnímu fyzickému handicapu postupně vypracoval mezi nejuznávanější jazzové hudebníky 20. století. Cesta na vrchol ale byla nad jiné obtížná. Michel díky extrémní křehkosti kostí a častým zlomeninám nemohl navštěvovat běžné veřejné školy. Proto se vzdělával z domova za pomoci státem placeného soukromého učitele. Bohužel Michela běžné školní předměty zajímaly jen velmi okrajově. Jeho vášní a nezpochybnitelnou prioritou se stala hudba, které se věnoval skutečně naplno. Největšími hudebními vzory mu byli Bill Evans a Keith Jarrett, nicméně pod přísným dohledem svého otce studoval celých osm let výhradně klasický klavír. V tom otec nikdy neslevil a docela urputně trval na klasickém hudebním vzdělání. Chtěl, aby Michel získal disciplínu a dokonalou znalost harmonie a solfeggia, než rozkopne dveře do světa jazzu. Patrně dobře věděl co dělá, protože tato tvrdá cesta se opravdu vyplatila. Kombinace nekonečného drilu, vášně a ojedinělého talentu prostě musela přinést ovoce. Tehdy čerstvě objevený Michelův styl působil na koncertních pódiích jako zjevení. Nesl v sobě neočekávanou a hlavně fungující kombinaci dravosti amerického jazzu, položenou na základech lyriky evropské klasické hudby.
Dobytí kolébky jazzu
V roce 1982, v pouhých dvaceti letech, když už mu jazzová Evropa ležela u nohou, se Michel Petrucciani odvážně vydal do USA. Říkal si, že když prorazí ve Státech, teprve pak bude o sobě moci říct, že něco dokázal. Usadil se v Kalifornii, kde vyhledal legendárního saxofonistu Charlese Lloyda, který byl tou dobou už na hudebním odpočinku. Lloyda Michelova hra tak nadchla, že po letech v ústraní oznámil návrat na koncertní pódia, jen aby si s ním mohl zahrát. Je všeobecně známo, že Američany jen tak něco z míry nevyvyde, nicméně jméno Petrucciani brzy začalo rezonovat nejen v zasvěcených kruzích.
V roce 1984 se Michel rozhodl vylézt na Mont Everest jazzového světa, totiž dobýt New York. Prakticky ihned po svém příjezdu se stal součástí elitní jazzové scény. Jeho debutové album, nazvané Pianism, bylo nahráno v prosinci 1985 v RCA Studios. Hned příští rok mu pak hodila lano nahrávací společnost Blue Note Records a Michel se tak stal vůbec prvním evropským umělcem, který s tímto prestižním labelem podepsal smlouvu. Americké publikum Michelovu tvorbu a interpretaci přijalo s ohromným nadšením. Málokdo si dokázal představit, že malý velký muž jim dokáže přesvědčivě naservírovat dokonalé jazzové orgie v pozoruhodném mixu evropského elegána a newyorského hipstera. K nespornému talentu se totiž Michelovi nedala upřít další proměnná, která výrazně hrála v jeho prospěch. Totiž obrovské charisma, které doplňoval úžasnou dávkou energie, s níž si podmaňoval kluby jako Village Vanguard nebo Town Hall.
V New Yorku a na následných světových turné v tomto hektickém období Michel spolupracoval s absolutní jazzovou špičkou. Spolu s Waynem Shorterem a Jim Hallem tvořili legendární trio, se kterým v roce 1986 nahrál slavné živé album Power of Three na festivalu v Montreux. Studiovou rytmiku ladil s mistry jako Gary Peacock, Roy Haynes, Jack DeJohnette nebo Tony Williams. Také legendární Dizzy Gillespie se na sklonku svého života mihl ve výčtu hudebníků, s němiž měl Michel tu čest spolupracovat. Jen pro zajímavost, Gillespie zemřel ve stejný den jako Michel, pouze o šest let dříve. Počátkem 90. let v New Yorku Michel experimentoval se syntezátory a širšími uskupeními, například na albu Playground z roku 1991, na kterém se podílel Adam Holzman (bývalý hudební ředitel orchestru Milese Davise). Pobyt Michela Petruccianiho v New Yorku lze právem považovat za nejproduktivnější a nejzářivější období jeho kariéry, které definitivně potvrdilo jeho status světové hvězdy.
Věděl, že má málo času, proto chtěl stihnout co nejvíce
Neustálé koncerty a cestování se pro Michela stávaly čím dál více fyzicky vyčerpávajícími – museli ho ke klavíru přinášet, ale jakmile začal hrát, jeho tělesná omezení byla ta tam. Jen kamarádi a blízcí kolegové dobře věděli o zhoršujícím se zdravotním stavu a neodvratně se blížícím konci. Michel samotný tohle možná také cítil a proto chtěl svůj vymezený čas využít na maximum. Žil neuvěřitelně rychle. Měl pověst neustále spěchajícího člověka s neukojitelným apetitem pro život, jídlo, víno a dokonce i drogy. Často říkal, že si musí pohnout, protože nemá času nazbyt.
Michelovo newyorské období bylo stejně intenzivní v soukromí jako v hudbě. Pamětníci dávají k lepšímu příhody z nočních tahů po New Yorských barech, kdy těžkopádně se pohybujícího Michela nosili na zádech. Navzdory svým tělesným hendikepům byl Michel zábavný společník, skvělý vypravěč. Přátelé ho popisovali jako člověka plného humoru a energie, který důrazně odmítal jakoukoli lítost. Neustále musel vysvětlovat: „Nejsem postižený, jenom malý.“ Možná i pro své pozitivní nastavení byl Michel pro ženy něco jako magnet. Kromě mnoha bezvýznamných milostných epizod si Michel prošel pěti zásadními vztahy, z toho do svazku manželského vstoupil hned třikrát. Jeho první manželkou byla Erlinda Montano, kterou si vzal už v roce 1982, krátce po svém příjezdu do Kalifornie. Druhé a nejkratší manželství pak prožil s italskou pianistkou Gildou Buttà. Byli svoji pouhé tři měsíce. Jeho poslední manželkou a partnerkou v závěru života byla Isabelle Mailé. Mimo řádná manželství udržoval vztahy s Eugenií Morrison a Marií-Laure Roperch, se kterou v roce 1990 počal syna Alexandra. K oslavě jeho narození Michel složil skladbu „Hidden Joy“. Jeho jediný syn po něm bohužel zdědil nevyléčitelnou nemoc křehkých kostí. Kromě biologického potomka měl Michel ještě syna nevlastního. Ten se Mari-Laure Roperch narodil z předchozího vztahu a jmenoval se Rachid. Michel mezi hochy nedělal žádný rozdíl a vychovával je oba se stejnou láskou – tedy pokud se náhodou vyskytl doma.
Náročné životní tempo s nutností neustálého cestování si muselo vybrat svou daň. Michel Petrucciani zemřel v New Yorku 6. ledna 1999. Příčinou smrti byla stanovena plicní infekce. Stalo se tak krátce po jeho 36. narozeninách. Po smrti sice byla jeho tělesná schránka převezena zpět do Francie, ale jeho hudební odkaz zůstal pevně zakotven v srdci amerického jazzu. Michel Petrucciani je pohřben na hřbitově Père Lachaise v Paříži. Ostatky jeho poslední ženy Isabelle Mailé jsou zde od roku 2005 uloženy spolu s ním. Kdo by na tomto hřbitově chtěl u hrobu Michela Petruccianiho chvíli postát a věnovat mu vzpomínku, pak jej nalezne poměrně snadno. Stačí se poptat na hrob dalšího velikána klavíru - Frederyka Chopina. Ti dva odpočívají hned vedle sebe.
Česká stopa v životě a tvorbě Michela Petruccianiho
Čtenáře jistě bude zajímat, zdali se do života Michela Petruccianiho promítla také nějaká česká stopa. Jde přece o hudbu, takže ano, českou stopu zde nalézáme, je zcela mimořádná a nese jméno Miroslav Vitouš. Spolupráce mezi Michelem Petruccianim a legendárním českým kontrabasistou Miroslavem Vitoušem (mj. zakládajícím členem Weather Report) patřila k vrcholům evropského i světového jazzu 90. let. Pro oba hudebníky byla tato interakce zásadní, neboť se v ní potkala Petruccianiho instrumentální živočišnost s Vitoušovým revolučním přístupem ke kontrabasu jako k sólovému nástroji. Nejvýznamnějším společným počinem je album s všeříkajícím názvem „Music“ z roku 1989 (vydané pod Blue Note Records), kde Vitouš hostuje. Skutečným vrcholem jejich spolupráce jsou však záznamy živých vystoupení, které ukazují jejich neuvěřitelné hudební napojení. Miroslavu Vitoušovi se v tomto období z hudebního nebe dostalo významného privilegia, Michel ho totiž plně respektoval jako sobě rovného. Ti dva pak společně s bubeníkem Tony Williamsem tvořili hvězdné trio. Jejich společná vystoupení byla charakteristická tím, že Vitouš nehrál pouze doprovod (walking bass), ale vedl s Michelovým klavírem rovnocenný dialog, často s využitím smyčce (arco), což Petruccianimu nesmírně vyhovovalo.
Miroslav Vitouš, který v té době již žil v USA a patřil k absolutní světové špičce, Michela vnímal jako přírodní úkaz a mluvil o něm jako o hudebníkovi se starou duší. Také upozorňoval na Petruccianiho neuvěřitelnou fyzickou sílu v prstech, která ostře kontrastovala s jeho křehkým tělem. Vitouš byl jedním z mála hudebníků, kteří s Michelem dokázali udržet tempo i v těch nejrychlejších pasážích. Jejich spolupráce byla založena na improvizaci v reálném čase, kdy se jeden nechal vést druhým. Vitoušův styl hry, který lze definovat jako velmi uvolněný a harmonicky otevřený, vytvářel Michelovi prostor pro technicky náročné a košaté klavírní party. Všechno tohle se však odehrávalo mimo zájem českého mainstreamu, protože jazz, buďme upřímní, není ve své ryzí podobě pro každého. Nicméně díky propojení s Miroslavem Vitoušem se Michel přece jen dostal více do povědomí českého publika. Miroslav Vitouš o něm často referuje jako o jednom z největších géniů, se kterými kdy hrál. Jejich společná videa z festivalů v Evropě (např. v Luganu nebo Paříži) jsou dodnes považována za studijní materiál pro moderní jazzové trio. Miroslav Vitouš stále patří mezi velikány světového jazzu, kteří udržují odkaz Michelovy hudby živý a ve svých vzpomínkách vždy zdůrazňuje, že Michel nechtěl být vnímán jako hendikepovaný hudebník, ale jako šiřitel čisté energie, kterou do hudby vkládal – což byla vlastnost, kterou spolu sdíleli.
Michel Petrucciani sice již před lety tento svět opustil, ale z jeho hudebního odkazu ve formě rozsáhlé diskografie se stal zdroj inspirace pro klavíristy celého světa. Michelův životní příběh byl v roce 2011 zmapován v oceňovaném filmovém dokumentu nazvaném prostě „Michel Petrucciani“, který si pod svá křídla vzal režisér Michael Radford. Vřele doporučuji ke shlédnutí.
Richard Sklář
Zdroje: wikimedia, jazzypedia, čsfd
