Městské lišky vs. lidstvo

Mediální pokrytí událostí při norování, konkrétně v mediální kampani s názvem Nora patří lišce, je učebnicovým příkladem tzv. tragedy porn. Konzument nedostává možnost pochopit souvislosti, ale především je mu servírován sled emotivních popisů, silných titulků, nepravdivých informací a fotografií mrtvých zvířat, které mají šokovat a vyvolat hněv.

Myslivci jsou v kampani, kterou vede Svoboda zvířat, celostátní nezisková organizace pro ochranu práv zvířat, vykresleni jako krvelačná bezcitná monstra, aniž by byl konzument systematicky informován o tom, za jakých podmínek norování probíhá, jaké jsou jeho preventivní funkce a jaký je širší kontext provádění tohoto humáního způsobu lovu.

Reportéry, kteří zde pracují, bych nazval spíše provokatéry. Legislativně bylo totiž norování v posledních několika letech upraveno a omezeno tak, aby případné konflikty mezi zvěří a loveckým psem klesly na minimum, a téma norování tak dlouhodobě postrádalo „dramatický obsah“. Ke kampani jsou tak využívána videa samotných myslivců, z dob před zpřísněním podmínek norování, která jsou stará i několik dekád.

Kampaň zároveň nepřímo podporuje několik dlouhodobě rozšířených mýtů o norování, které v české společnosti přetrvávají už roky a které samy komentující v diskuzích pod příspěvky bez výhrad přejímají. Jedním z nejčastějších je tvrzení, že je „liška roztrhána v noře psem zaživa“. To však zcela vyvrací samotnou podstatu norování: liška je psem z nory vyhnána na povrch aby mohla být ulovena střelbou. V opačném případě totiž hrozí zranění psa a hodiny úmorného kopání pro jeho záchranu.

Na videu je zachycen průběh norování, při kterém je vyhnaná liška odchycena do sítě. Tento způsob může být užitečným nástrojem při kontrole populace městských lišek, kde je střelba nemyslitelná z důvodu bezpečnosti.

Pokud se liška zdráhala opustit noru a raději se pustila do souboje se psem, jednalo se, až na malé výjimky, o matku bránící mláďata. Norování v době liščat je však od roku 2025 zákonem zakázáno!

Divoké zvíře nejde nikdy zbytečně do střetu s protivníkem, aby riskovalo zranění a dlouhé a trýznivé umírání vyhladověním.

Stejně rozšířená, ale nepodložená je představa, že jsou lovečtí psi cvičení na živé lišce, která se musí za jeden trénink utkat s několika psy. Kontaktní výcvik psů a jejich přezkušování v norování je od roku 2008 zákonem zakázáno! Cvičná nora je opatřena neproniknutelnými přepážkami, které bezpečně oddělují lišku od přezkušovaného psa. Pro laika může samozřejmě vypadat zacházení s liškou krutě, kdy ji normistr při manipulaci drží za oháňku a  pomáhá si dřevěnou vidličkou, ale podobný způsob manipulace používají pracovníci záchranných stanic nebo zoologických zahrad při manipulaci s neuspaným zvířetem. To co je u myslivců označováno za bezcitné týrání, je v jiných případech označováno za správné, bezpečné a šetrné zacházení se zvířaty.

Do třetice se v kampani objevuje i názor, že norování je „zastaralý a velmi krutý způsob lovu zvířat“, což zcela přehlíží odborné studie i veterinární stanoviska, která jasně sdělují, že „lov loveckými psy je přirozenou a nejhumánnější metodou kontroly populace lišky obecné“.

Přirozené, protože zvíře je loveno metodou (pronásledováním) vyvíjenou po tisíciletí a v prostředí, které zná; přirozené také proto, že nepoužívá žádnou moderní technologii (zbraně nebo pasti), pro kterou divoké zvíře nemá přirozený obranný nebo zvládací mechanismus. Humánní, protože při lovu nedochází k žádnému zranění – zvíře je buď téměř okamžitě zabito, nebo vyvázne bez zranění.

Naopak, dle zprávy Veterinární asociace pro management divoké zvěře, neexistují a nikdy neexistovaly žádné vědecké důvody pro zákaz lovu s psy z důvodu krutosti.

Stanovisko dále uvádí, že: „Norování, pronásledování chrty nebo štvanice s honiči (Colvile 2007), následovaná téměř okamžitým usmrcením kořisti, musí být z hlediska dobrých životních podmínek zvířat preferovanou metodou lovu. Je šetrný k životnímu prostředí k ostatním volně žijícím zvířatům a je přirozenou, vyváženou, biologickou metodou kontroly volně žijících zvířat. Je to životně důležitý a nezbytný nástroj v managementu volně žijících živočichů, který by měl být vrácen zpět do krajiny.“

Místo aby média tyto rozšířené omyly zasadila do kontextu a korigovala fakty, nechávají je často bez komentáře zaznít, a tím je fakticky dál posilují. Mnohé neziskové organizace zde dlouhodobě podkopávají autoritu myslivosti a šíří o norování nepravdivé a lživé informace. Média už tento lynč na myslivce jen dokrmují a šíří dál. Výsledkem je mimo jiné fakt, že v rámci předvolebního boje a pod nátlakem ochranářů podepsalo několik politiků příslib k zákazu norování, který současná vláda plní v podobě změny zákona o ochraně přírody a krajiny.

Celý případ ukazuje, jak snadno se emoce mohou stát silnější než fakta. Neziskové organizace pořádají happeningy s podpisovými akcemi pro zákaz norování, kde lidé pod tíhou profesionálně natočených videí s tvářemi a hlasy známých osobností, překroucenými fakty a šokujícími hesly, podepisují petice proti něčemu co v životě neviděli.

Myslivci nejsou bezcitné zrůdy, jak je často autoři kampaní vykreslují, ale dnes již nutná součást české krajiny s důležitou ekologickou rolí – regulují přemnoženou zvěř a udržují norováním přirozenou obezřetnost lišky vůči člověku.

Dr. Katie Colvile z Veterinary Association for Wildlife Management uvádí ve své studii Natural Chase z roku 2007, že: „…při absenci lovu se psy může dojít ke ztrátě vyhýbavého chování u lišek. Umělé metody lovu, jako je střelba, nemají stejný vliv na chování jako přirozená predace, a proto nebudou sloužit k udržení stejného souboru chování. Lišky přizpůsobují své chování tak, aby se vyhnuly konfrontaci s loveckými psy…. Tato absence predačního tlaku může obecně vést k méně ostražité populaci, takže je náchylnější k jiným hrozbám“, např. urbanizaci.

Podle meta analýzy P. W. Batemana a P. A. Fleminga s názvem Big city life: masožravci v městském prostředí, z roku 2012, jsou klíčovými aspekty osídlování měst liškami a jinými masožravými šelmami zejména: snadné zdroje potravy, nízký výskyt přirozených nepřátel a loveckých psů. Studie dále zjistila, že liška velká města nejenže osídluje, ale úspěšně se zde i množí a dosahuje zde větší početnosti než na venkově a ve volné přírodě. Nejvyšší denzity dosahují lišky ve velkých městech a ve smíšených ekotonových habitatech v blízkosti polí (3-4 lišky na km²), tedy hlavně kolem městských sídlišť. Děje se tak zejména kvůli samotářskému způsobu života ve volné přírodě a skupinovému způsobu života ve městech.

Nebudou-li počty městských lišek kontrolovány (např. za pomoci norování viz. video výše), dojde k postupnému přemnožení a lze konstatovat, že přemnožení má škodlivý účinek na zdraví a vitalitu celé populace, zejména pokud jde o choroby. To lze pozorovat na strmě rostoucích počtech lišek trpících prašivinou, kterou způsobuje zákožka svrabová, nejvíce přenosný parazitický roztoč, přenosný na psy, kočky i člověka. Dalším nebezpečím jsou přibývající případy onemocnění člověka tasemnicí liščí.

Skupiny „městských“ lišek jsou tvořeny příbuznými jedinci, kteří si své teritorium pečlivě značí. Ke značkování hranic používá liška moč a trus s výměšky pachových žláz, které se nacházejí okolo řitního otvoru. Trus umísťuje na vyvýšená místa (patníky, obrubníky, lavičky, dětská hřiště). Kromě hranic značkuje také cesty, po kterých pravidelně chodí a místa, kde často nachází potravu.

Právě značkování hranic teritoria, cest a míst s výskytem potravy znamená u městských lišek obrovské nebezpečí. Při hustotě osídlení měst 3–4 liškami na 1 km² (přibližná rozloha Stromovky) a skutečnosti, že liška ujde za noc 15–20 km, neexistuje prakticky místo, které by při shánění potravy nenavštívila a neoznačkovala. Dětská pískoviště, pytle s odpadky, lavičky, to vše může být infikováno liščími výkaly, ve kterých se nachází vajíčka liščích tasemnic, které způsobují parazitární onemocnění lidí, alveolární echinokokózu, která končí bez léčby téměř vždy fatálně. Růst alveokoka připomíná nádorové bujení jater a často je i jako nádor chybně diagnostikován. V roce 2021 evidoval Státní zdravotní ústav jeden takový případ, v roce 2022 deset, v roce 2023 již třináct a v roce 2024 dokonce osmnáct případů onemocnění. Záchranná stanice v Plzni si nechává zjišťovat nákazu lišek echinokokem od konce roku 2015 a podle vedoucího Karla Makoně bylo sedm z deseti lišek nakaženo. Podle údajů Státního veterinárního ústavu je Plzeňský kraj po Karlovarském a Libereckém třetí nejzasaženější oblastí v ČR. Echinokokóza není teoretické riziko. Je to skutečné onemocnění s vážnými následky.