Článek
Profesor Kysela doporučil soudce Roberta Fremra na ústavního soudce a teď nechápe. Je překvapen mohutnou reakcí. To je tak, pane profesore: přijal jste místo v prezidentově skupině vybírající kandidáty na ústavní soudce. Tím jste překročil hranici mezi akademickou sférou a politickou sférou. Lapidárně řečeno, vstoupil jste tím, svým způsobem, ale přesto, do politiky. Každý politický aktér musí čelit veřejné kontrole.
Prof. Kysela nejspíše ne zcela chápe, že v politice hraje roli leccos dalšího, než pouhé akademické kvality kandidáta, které snad nikdo u Roberta Fremra nerozporuje. Z výroků prof. Kysely (např. zde) jsem vyrozuměl, že vina za prorežimní souzení v čase klesá, až mizí. To je zásadní otázka. Ve svém životě jsem měl tu čest, že jsem se na krátko mohl stát kamarádem (s plným vědomím jeho významu píšu toto slovo) několika politických vězňů z 50. let, které komunistický režim šikanoval až do svého konce v roce 1989. To pan Fremr již několik let soudil. Nepotřebuji ani vteřinu na to, abych věděl, co by mi tito mí kamarádi na tuto otázku odpověděli.
Přesto vyslovím názor, že každý, tj. i soudce Robert Fremr, má právo na odpuštění a obrácení. Je poctivé připsat, že nemohu vědět, zda a v jaké míře bych sám neselhal, kdybych v 80. letech byl už dospělý. Myslím, že klíčovým faktorem je v tomto opravdovost lítosti, sebereflexe a hloubka pochopení zvrácenosti tehdejšího režimu. A to mnohem více než to, že dotyčný po listopadu naskočil do nových společenských mechanismů a dobře v nich fungoval, tj. že si to, jak se teď říká, dostatečně odpracoval.
Sebeobhajoba ve smyslu „jen jsem dodržoval zákony“ je nepřijatelná. Soudci v 50. letech také soudili podle tehdejšího práva. Tím nikoho z jmenovaných nesrovnávám s tehdejší dobou, to opravdu ne, ale absurdita této sebeobhajoby z toho jasně vyplývá.
Podle mého názoru se díky této kauze ukázalo, a je nakonec dobře, že se to ukázalo, že soudce Fremr, prezident Pavel, a vlastně ani prof. Kysela, v tomto ohledu leccos nepochopili a že je otázka, čeho vlastně doopravdy litují. Ukázalo se, že jejich porozumění zrůdnosti komunistického režimu má nejspíše dost velké mezery. A to jsou snad nejpodstatnější argumenty proti jejich postupu a plácání se v celé této kauze.
