Článek
ADHD jako alibi: když je snazší nálepka než zájem o vlastní dítě
V posledních letech prudce přibývá dětí s nálepkou ADHD. A člověk by skoro nabyl dojmu, že se najednou narodila celá generace „porouchaných“ dětí. Jenže možná nejde o epidemii poruchy pozornosti. Možná jde jen o epidemii rodičovské únavy, pohodlnosti a nezájmu.
Protože přiznejme si jednu nepohodlnou věc:
spousta dnešních dětí se nenudí proto, že mají ADHD, ale proto, že se jim nikdo nevěnuje.
Když dítě překáží, dostane diagnózu
Dítě, které nevydrží sedět, skáče do řeči, pobíhá po bytě a neumí se samo zabavit, je dnes rychle označeno za „problémové“. Místo otázky „co s ním můžeme dělat?“ přichází otázka „co s ním je?“
A to je zásadní rozdíl.
Dřív rodiče neřešili, jestli má dítě poruchu pozornosti. Řešili, že má přebytek energie. A tak ho poslali:
na fotbal
na hokej
na atletiku
do Sokola
ven s kamarády až do tmy
Ne proto, že by byli osvícení psychologové. Ale proto, že chápali jednoduchou věc:
dítě potřebuje pohyb, strukturu a pozornost.
Hyperaktivita nebyla nemoc. Byla signál.
Hyperaktivní dítě dřív neznamenalo „porucha“. Znamenalo:
je živé
je zvídavé
má energii
potřebuje vedení
Ano, někdy to bylo náročné. Ano, rodiče z toho byli unavení. Ale místo diagnózy přišel režim, povinnost a kroužek. Trenér suploval autoritu, pohyb vybíjel energii a dítě mělo směr.
Dnes?
Je jednodušší říct: „On má ADHD.“
A tím to hasne.
Pohyb stojí čas. Diagnóza stojí jen podpis.
Dávat dítě na kroužky znamená:
vozit ho
zajímat se
mluvit s trenérem
nastavovat režim
být důsledný
To všechno stojí energii. A té mají rodiče málo. Jsou unavení, přetížení, vyhořelí. A tak místo změny životního stylu přijde nálepka, která vysvětlí všechno a nevyžaduje nic.
Dítě se nudí? ADHD.
Dítě zlobí? ADHD.
Dítě kouká do mobilu a nevydrží se soustředit? ADHD.
Jenže možná by stačilo:
méně obrazovek
víc pohybu
víc zájmu
víc času
ADHD existuje. Ale není výmluva.
Ano, skutečné ADHD existuje a některé děti opravdu potřebují odbornou pomoc. Tenhle text není útokem na ně. Je útokem na zneužívání diagnózy jako omluvenky.
Protože když dítě celý den sedí doma, nemá žádný režim, žádný sport, žádné povinnosti a žádný skutečný zájem dospělých, pak není neklid známkou poruchy.
Je to logická reakce zdravého mozku na prázdnotu.
Možná problém není v dětech. Možná v rodičích.
Možná by stálo za to si před další žádankou k psychologovi položit jednoduchou otázku:
„Dáváme tomu dítěti dost pohybu, struktury a pozornosti?“
Protože dřív se hyperaktivita neřešila diagnózou.
Řešila se zájmem.
A to je dnes ta nejtěžší disciplína ze všech.
