Článek
První vteřina rozhoduje o životě a smrti obsahu. Nezaujalo? Palec vykoná rozsudek.
Další, další, další… Nezáleží na tom, jestli to video stálo autora deset minut nebo deset dní práce. Jestli v něm je nějaká myšlenka. Jestli by se rozvinula až po půl minutě. Nikdo už nečeká. Dnešní člověk byl vycvičen. Jako Pavlovův pes. Jen místo zvonku má další video a místo slin pohyb palce.
Paradoxní je, že mnozí ani nemají zapnutý zvuk. Sledují videa bez zvuku. Obsah se k nim dostává v útržcích. Ve fragmentech. V titulcích. V několika rychlých obrazech. Je to podobné, jako kdyby někdo četl knihu tak, že by otevřel nahodilou stránku, přečetl první větu a zase ji zahodil. A přesto mají tito lidé pocit, že něco konzumují. Že získávají informace. Že jsou součástí světa.
A pak je tu druhá skupina. Ti, kteří video hned neposunou. Zůstanou. Ale ne proto, že by je obsah skutečně zajímal. Zůstanou, protože je potřeba zabít čas. Ve frontě. Ve vlaku. Na záchodě. V práci. Ve výtahu…
Člověk kdysi třeba jen seděl a přemýšlel a někdy se dokonce i nudil. Dnes je nuda zakázaná. Každá volná sekunda musí být zaplněna nějakým obsahem. A tak lidé sledují videa o ničem. Pět sekund kočky. Sedm sekund nehody. Osm sekund člověka, který na něco reaguje. Deset sekund údajně šokujícího odhalení, které se ukáže být úplnou banalitou. Čumí na to, ne proto, že by je to zajímalo. Ale proto, že mají pocit, že čas nepromarnili. Jenže ve skutečnosti ho právě promarnili.
Vtipné je, že se inteligentní lidstvo do těchto sraček dostalo díky vlastnímu vynálezu. Díky umělé inteligenci. Ta totiž dnes řídí celý ten byznys s lidskou pozorností a neustále radí lidem, kteří vytvářejí obsah, tedy i mně, jak mají dělat videa. A tak jsem od umělé inteligence kritizován za to, že nemám ten správný výkon, tu požadovanou sledovanost, mívám málo laiků a komentářů. Musím totiž šokovat. Překvapovat. Vzbudit zvědavost. A to vše nejlépe během první vteřiny. Jen aby palec neposlal video pryč.
Jak by dnes prodával Hamleta Shakespeare?
První vteřina. Šokující odhalení: JEHO STREJDA ZABIL JEHO TÁTU!
Druhá vteřina. Drama pokračuje: TOHLE KRÁLOVSTVÍ SE ZBLÁZNÍ!
Třetí vteřina. A to nejlepší nakonec: NIKDY NEUVĚŘÍTE, CO UDĚLALA JEHO MATKA!
Jenže Shakespeare není určen pro první vteřinu. Stejně jako Beethoven není určen pro první tři sekundy. Stejně jako kniha není určena pro první odstavec. Některé věci potřebují čas. Potřebují pozornost. A potřebují ve vás dozrát. A právě to se z našeho světa docela překotně vytrácí.
Mnozí lidé se při neustálém, bezcílném sledování většinou přihlouplých videí, které jim podstrkuje na výkon postavený algoritmus, vlastně chovají jako tupí blbečci a postupně se odnaučují soustředění. Ztrácejí tak schopnost vydržet u něčeho déle než několik sekund a hodnotí vše podle okamžitého dojmu. Mozek je přitom odměňuje dávkami dopaminu. Potěšení přichází okamžitě, bez námahy, bez soustředění a bez trpělivosti. Není proto divu, že se z nekonečného posouvání videí snadno stává návyk. Postupně se pak může stát, že vše, co nenabízí okamžitou odměnu, začne působit nudně. Kniha, přemýšlení, soustředěná práce i obyčejný lidský rozhovor prohrávají souboj s nekonečným proudem podnětů. Člověk hltá stále více obsahu, ale přestává prožívat vlastní život. A to je cesta do pekel.
Nejděte s dobou, nejděte s tupým stádem, najděte si svojí vlastní cestu, na které vaše kroky nebude řídit nějaký vychcaný algoritmus. Mu totiž nejde o pravdu, o krásu, o umění nebo o vzdělání. Jde mu o jednu jedinou věc. Aby se palec nezastavil a obrazovka nevypnula.
