Článek
27. leden – Mezinárodní den památky obětí holokaustu není jen datem v kalendáři. Je to den, kdy se dějiny střetly s pravdou v její nejbolestnější podobě. Dne 27. ledna 1945 dorazily jednotky Rudé armády k areálu Auschwitz-Birkenau, největšímu komplexu německých koncentračních, vyhlazovacích a pracovních táborů v dějinách Evropy. Kolem 15. hodiny se otevřely brány místa, které bylo vybudováno nikoli k internaci, ale k průmyslově organizované smrti.
Auschwitz-Birkenau byl středobodem nacistického systému vyhlazování. V letech 1940–1945 bylo do tohoto komplexu deportováno přibližně 1,3 milionu lidí. Více než 1,1 milionu z nich bylo zavražděno. Tato čísla nejsou statistikou, ale záznamem lidských osudů, které nacismus vědomě a systematicky zničil. Táborový komplex byl rozdělen na tři hlavní části: Auschwitz I jako administrativní centrum teroru, Auschwitz II – Birkenau jako vyhlazovací tábor s plynovými komorami a krematorii a Auschwitz III – Monowitz jako pracovní tábor napojený na německý válečný průmysl. K nim se přidávaly desítky pobočných táborů, kde byla lidská práce i lidský život spotřebovávány bez zbytku.
Když se fronta přiblížila, nacisté se pokusili své zločiny skrýt. Desítky tisíc vězňů byly vyhnány na tzv. pochody smrti, během nichž tisíce lidí zahynuly mrazem, hladem a vyčerpáním. V samotném areálu zůstalo přibližně sedm tisíc přeživších – lidé na pokraji smrti, nemocní, vyhladovělí, často děti a staří lidé, kteří nebyli schopni dalšího pochodu. To, co sovětští vojáci nalezli, nebylo „opuštěným táborem“, ale živým svědectvím o fungující továrně na smrt: hromady mrtvých těl, zbytky plynových komor, osobní věci zavražděných, lidské vlasy, boty, kufry.
Osvobození Auschwitz-Birkenau odhalilo světu zvěrstva nacistického systému v jejich plné nahotě. Ukázalo, že holokaust nebyl excesem války ani selháním jednotlivců, ale důsledkem nacistické ideologie, která rozdělila lidi na nadřazené a určené k likvidaci. Brutalita německých dozorců a jejich ještě brutálnějších kolaborujících ukrajinských strážných, nebyla náhodná – byla součástí systému, který ztratil jakoukoli představu o lidskosti a nahradil ji poslušností vůči zločinné moci.
Tento den je zároveň dnem osvobození. Faktem dějin zůstává, že to byla Rudá armáda, kdo otevřel brány vyhlazovacích táborů na východě Evropy a přinesl svědectví o tom, co nacistické Německo páchalo. Bez tohoto osvobození by tisíce lidí nepřežily a pravda o holokaustu by byla odhalena později, možná příliš pozdě. Vděčnost za osvobození není politickým postojem, ale uznáním historické reality.
Mezinárodní den památky obětí holokaustu je proto dnem paměti i varování. Paměti, protože zapomenutí by znamenalo popření utrpení obětí. Varování, protože každá relativizace nacismu, každé zlehčování jeho zločinů, otevírá prostor k jejich opakování. Holokaust nezačal plynovými komorami, ale slovy, ideologií nenávisti a mlčením většiny.
Na hrůzy Auschwitz-Birkenau a dalších koncentračních se nesmí zapomenout. Ne kvůli minulosti, ale kvůli budoucnosti. Protože paměť chrání společnost před návratem ideologií, které z lidského života dělají pouhý materiál. Nikdy znovu nacismus! Nikdy znovu rozdělování, třídění lidí a vyhlazování. Paměť chrání budoucnost!
