Článek
Herectví se rádo vydává za prostor svobody, empatie a pravdy vyjádřené skrze roli. Dějiny však vyprávějí jiný příběh – nepohodlný, opakující se a překvapivě konzistentní. Problém herce nikdy nespočíval v jednorázové lži, kterou může spáchat kdokoli z nás v mezní situaci. Podstata problému leží jinde: herectví je profese založená na systematické nepravdě, na dlouhodobém přebývání v roli, na vydělávání si maskou. A tato skutečnost provází herce od antiky po dnešek.
Už starověk to chápal instinktivně. Řecké divadlo bylo oslavováno jako kulturní pilíř obce, ale herec sám zůstával nástrojem, nikoli plnohodnotným nositelem pravdy. Mluvil cizími slovy, skrýval se za maskou, byl hlasem, ne autorem. V Římě se tento rozpor vyhrotil: herec byl obdivován na jevišti a pohrdán mimo něj. Společnost mu tleskala, ale nevěřila mu. Ne náhodou – kdo se živí předstíráním, nemůže být oporou pravdy.
Středověk dodal tomuto postoji teologickou ostrost. Pravda byla chápána jako součást řádu stvoření, nikoli jako subjektivní pocit. Herec tento řád narušoval trvale a záměrně. Nehrál jednou, hrál pořád. Nezalhal v nouzi, žil z přetvářky. Maska nebyla rekvizitou, ale symbolem chaosu. Smích, parodie, převlek – to vše rozleptávalo autoritu, zpochybňovalo hierarchii a nahlodávalo vážnost. Proto byli herci podezřelí, vylučovaní, tolerovaní jen tehdy, když sloužili jasně vymezenému účelu. Jakmile přestali sloužit, stávali se hrozbou.
A právě zde se objevuje konstanta, která se vine staletími: herec jako služka moci. Vždy závislý na tom, kdo platí scénu, honorář a potlesk. Vždy připraven přizpůsobit se zadání. Není to otázka individuální morálky, ale struktury profese. Kdo je vycvičen mluvit cizími slovy, snadno přijme slova kohokoli, kdo zaplatí. Kdo se naučil emoci vyrábět, snadno ji vyrobí i pro ideologii.
Dějiny dvacátého století to ukázaly brutálně. V době totalit herci nepředstavovali ohnisko odporu, ale ochotné amplióny režimu. Zvedali ruce, podepisovali loajalitu, udávali kolegy – ne proto, že by byli horší než ostatní, ale proto, že byli zvyklí hrát předepsanou roli. Zvyk na roli je návyk. A návyk se v krizi mění v poslušnost.
Současnost si ráda namlouvá, že se něco zásadního změnilo. Zmizely uniformy, nastoupily granty. Místo ideologických sekretariátů přišly dotační výzvy, místo povinných prohlášení mediální kampaně. Mechanismus je však totožný. Kdo umí mluvit před publikem, získává pocit, že má co říci ke všemu. Kdo ovládá dikci a gesto, zaměňuje formu za obsah. A tak se herec – člověk zvyklý na potlesk bez odpovědnosti – pasuje do role morální autority, aniž by nesl rizika běžného života, práce, rozhodování.
Z toho vyrůstá zvláštní arogance: pocit výlučnosti založený nikoli na zkušenosti, ale na viditelnosti. Naučená slova znějí přesvědčivě, ale nejsou zakořeněná v realitě. Jsou to dobře poskládané věty bez hmotnosti, emoce bez následků, postoje bez ceny. Herec se pohybuje v bezpečném prostoru jeviště – ať už dřevěného, filmového, nebo mediálního – kde chyby nestojí živobytí, ale maximálně další roli.
A právě zde se kruh uzavírá. Vnější podoba herectví se změnila nesčetněkrát, jeho vnitřní jádro nikoli. Stále jde o profesi systematické nepravdy, o život v roli, o službu tomu, kdo určuje scénář. Společnost může herce obdivovat, může se jimi bavit, ale mýlí se, pokud je považuje za nositele pravdy jen proto, že umějí mluvit nahlas a plynule.
Herec zůstává tím, čím byl vždy: zrcadlem moci, nikoli její korekcí. A dokud bude zaměňována schopnost vystupovat za schopnost nést odpovědnost, zůstane herectví profesí, která budí potlesk – a oprávněnou nedůvěru zároveň.
Zdroj:
1. Symes, C. (2011) The Medieval Archive and the History of Theatre: Assessing the Written and Unwritten Evidence for Premodern Performance. Theatre Survey, 52(1). doi:10.1017/S0040557411000056.
2. Majumdar, A. (2022) History of Medieval Theatre: Text and Presentations [online]. ResearchGate. Available at: https://www.researchgate.net/publication/359188121_History_of_Medieval_Theatre_Text_and_Presentations
3. Carpenter, S. (2025) The Routledge Research Companion to Early Drama and Performance. Routledge.
4. Riedlbauchová, V. (2016) Vědomé tělo (Fyzický jazyk herce a jevištní kompozice). Diss. Akademie múzických umění.
5. History of Acting (n.d.) Academia.edu collection of research papers. Available at: https://www.academia.edu/Documents/in/History_of_Acting
