Článek
Je čas přestat se tvářit uhlazeně a říkat věci naplno. Dnešní Církev československá husitská (CČSH) nemá s původní husitskou– utrakvistickou – církví nic společného. Spojuje je jméno, kalich v logu a práce s národní pamětí. Teologicky, morálně i církevně jde však o dva zcela odlišné světy, které na sebe nenavazují, ale vzájemně si odporují.
Tvrdé? Ano, ale pravdivé.
Středověcí husité nebyli předchůdci moderní náboženské tolerance. Nebyli pluralitní, nebyli dialogičtí a už vůbec nebyli „inkluzivní“. Byli radikálně přesvědčeni, že Boží zákon je závazný a že církev má povinnost jej hlídat, vykládat a vynucovat. Hřích nebyl otázkou pocitu ani osobní identity, ale objektivním porušením řádu, které mělo důsledky – duchovní i společenské.
Utrakvisté trvali na tom, že přijímání pod obojí není dekorace ani historická zajímavost. Kalich byl povinností danou Kristem. Kdo jej zpochybňoval, relativizoval nebo proměnil v pouhý symbol, byl v jejich očích mimo pravou církev. Teologové typu Jakoubek ze Stříbra mluvili bez obalu: odpírání kalicha laikům je porušením Kristova příkazu. Tečka.
Stejně nemilosrdní byli husité v otázkách morálky. Veřejný hřích měl být veřejně řešen. Církev, která hřích toleruje, přestává být církví a stává se spolkem bez autority. To nebyla okrajová myšlenka – to byl základ husitské identity.
Dnešní CČSH vznikla v roce 1920 jako produkt moderní doby, nikoli jako pokračování husitství. Její DNA netvoří utrakvistická teologie, ale katolický modernismus, národní emancipace a pozdější ekumenická ideologie. To samo o sobě není „špatně“ – ale je to něco úplně jiného.
Zatímco husité trvali na závazné pravdě, CČSH pracuje s pluralitou výkladů. Zatímco husité chápali církev jako strážkyni Božího zákona, CČSH ji chápe jako demokratickou instituci, která reaguje na společenské změny. Zatímco husité vyžadovali kázeň, CČSH nabízí volnost. Zatímco husité mluvili o hříchu, CČSH mluví o autenticitě a dialogu.
A kalich? Ten, který husité bránili krví, je dnes především značkou. Hezkým symbolem. Logem. Identitním odkazem. Ne normou, ne závazkem, ne teologickým kritériem pravověrnosti.
Přestaňme si nalhávat, že by původní husité v dnešní „husitské“ církvi poznali sami sebe. Nepoznali by vůbec nic. Viděli by církev bez kázně, bez jasného učení, bez odvahy říct „tohle je hřích“. Viděli by rozvolněnou morálku, přetvořenou antropologii a pojetí církve, které se řídí spíše duchem doby než Božím zákonem.
V jejich jazyce by to nebyla zdvořilá kritika. Bylo by to tvrdé morálně-teologické hodnocení. Mluvili by o odpadnutí od řádu, o zradě pravdy, o církvi, která „se připodobnila světu“. Termíny jako bezvěrectví, hřích a prostopášnost by nepoužívali jako nadávky, ale jako technické označení stavu obce, která opustila normu.
A ano – považovali by dnešní CČSH za církev falešnou, byť ozdobenou jejich jménem.
Největší ironií celé situace je, že nejméně husitská ze všech „husitských“ církví je právě ta, která si husitství dala do názvu. Skutečné dědictví utrakvismu – kalich jako norma, důraz na Písmo, objektivní morálku a závazné učení – přežilo spíše tam, kde se o husitskou značku vůbec nehovoří, například v konfesně luterské tradici, která v 16. století s utrakvisty fakticky splynula.
CČSH si naproti tomu ponechala symbol a jméno, ale obsah vyměnila.
Nazývat dnešní CČSH „husitskou“ v konfesním smyslu je historicky nepřesné a teologicky zavádějící. Je to jako nazývat moderní korporaci „řemeslnickým cechem“ jen proto, že používá staré logo. Forma zůstala, obsah zmizel.
Pokud bychom byli k husitům spravedliví, museli bychom říct jasně: toto není jejich církev. A oni by to řekli mnohem ostřeji. Ne proto, že by byli netolerantní.
Ale proto, že brali pravdu, hřích a církev vážně.
Jestli má mít debata o husitství jakýkoli smysl, musí skončit u pravdy, nikoli u útěšných mýtů. A pravda je nepohodlná: dnešní Církev československá husitská není pokračováním husitské – utrakvistické – církve, nýbrž moderním církevním útvarem 20. století, který si husitské jméno osvojil jako symbolickou legitimaci, nikoli jako závazek k husitské víře, morálce a kázni.
Původní husité nevedli boj o kulturní identitu ani o „českou církev“. Vedli boj o Boží řád, o závaznost Kristova slova a o církev, která se nebojí říct, co je hřích a co pravda. Kalich pro ně nebyl emblémem, ale kritériem věrnosti. Kázeň nebyla tvrdostí, ale ochranou obce. A církev nebyla službou společenskému konsenzu, nýbrž protiváhou světa, když se svět od Boha odchýlil.
Z tohoto hlediska by husité dnešní „husitskou“ církev neposuzovali mírně ani shovívavě. Považovali by ji za společenství, která vyměnila pravdu za smířlivost, normu za pocit a kázeň za toleranci. Nikoli jako omyl jednotlivců, ale jako systémový odklon od křesťanského řádu. V jejich pojmosloví by šlo o církev oslabenou, rozvolněnou a duchovně neukotvenou – byť zahalenou do jejich jména a symbolů.
Proto je nutné říct jasně: největší nespravedlnost vůči husitům nespočívá v kritice jejich přísnosti, ale v jejich přivlastnění bez převzetí jejich obsahu. Kdo chce mluvit o husitství, musí přijmout i jeho tvrdost, náročnost a neochotu přizpůsobit se době. Bez toho je „husitská církev“ pouhou značkou bez závazku.
Buď se k husitům hlásíme pravdivě – a pak musíme připustit, že by nás sami postavili před soud své víry – nebo si jejich jméno ponecháme jako dekoraci.
Třetí možnost neexistuje.
Zdroje:
JAKOUBEK ZE STŘÍBRA (s. d.). De communione sub utraque specie. In: Fontes rerum Bohemicarum. Praha.
KAMINSKY, H. (1967). A History of the Hussite Revolution. Berkeley: University of California Press.
NEŠPOR, Z. R. et al. (2016). Encyklopedie Církve československé husitské. Praha: Karolinum.
PALACKÝ, F. (ed.) (1840–1872). Archiv český. Praha.
ŠMAHEL, F. (1993–2002). Husitská revoluce. Praha: Karolinum.
SOUKUP, P. (2011). Reformní kazatelství a husitství. Praha: Karolinum.
