Článek
Takhle mluví člověk, který se ještě nedávno stylizoval do role morální autority veřejného prostoru. A co víc: takhle mluví bývalá ministryně pro lidská práva. Ne analytik bezpečnostní politiky, ne voják, ne válečný propagandista. Člověk, který měl ze své funkce představovat přesný opak: jazyk zásad, zdrženlivosti a rozlišování.
Proto je namístě neuhýbat. Metafora „hlava hydry světového zla“ není kritika konkrétního režimu, konkrétních činů či konkrétních zločinů. Je to kolektivní nálepka, která se lepí na stát jako celek. A „zaslouží si stejný osud“ je už jen o krok dál: je to rétorika, která nese příchuť kolektivního trestu. V lidskoprávním slovníku je kolektivní vina jeden z nejtoxičtějších konceptů vůbec – právě proto, že v dějinách vždycky končila u těch, kdo s režimem nemají nic společného: u civilistů, u menšin, u odpůrců, u těch, kdo se zrovna narodili „špatně“.
Jenže tady nejde jen o tón. Jde o konzistenci. A ta u Džamily Stehlíkové dlouhodobě skřípe.
Veřejný obraz Stehlíkové stojí na ostrém antiruském a antisovětském vymezování. Fakta ale zůstávají fakta: její profesní start je spojený se sovětským prostorem a Moskvou – právě v Moskvě studovala medicínu (1985). To samo o sobě není „vina“ a nikdo rozumný z toho nedělá osobní cejch. Problém je, že člověk s takovou biografií by měl mít o to větší smysl pro míru, o to větší schopnost odlišovat režim od lidí a především odolat pokušení totalizujícího odsudku.
Když ale místo toho zazní: „hydra světového zla“ a „zaslouží si stejný osud“, nejde o argumentaci. Je to póza absolutní morální čistoty – bez nuance, bez rozlišení, bez odpovědnosti za dopady takové rétoriky.
Kdo se diví, že Stehlíková sklouzává k paušalizacím, ten si nepamatuje rok 2008. Tehdy se dostala do silné kritiky kvůli výrokům o Romech a následně se za ně omluvila. ČT24 popisuje, že v rozhovoru hovořila v zobecňujících tezích typu, že Romové „nemají vztah k nemovitostem“, protože „věci dostali příliš snadno“, a že je „zkorumpoval stát“, který je prý vychoval k očekávání peněz bez práce. Omluva přišla – ale podstatné je to, co epizoda odhalila: tendenci mluvit o celých skupinách zkratkou, a pak teprve hasit požár, když zkratka bouchne.
Tady je spojnice s dnešním výrokem o Rusku: stejný mechanismus. Nejde o precizní rozlišení (režim vs. společnost, odpovědní vs. neodpovědní). Jde o razítko. Jednou na „Romy“, podruhé na „Rusko“. Jiná kulisa, stejný nástroj.
Další kapitola ukazuje jinou rovinu: jak Stehlíková nakládá s veřejnými tvrzeními o konkrétních osobách. Miloš Zeman se s ní soudil kvůli jejím výrokům o jeho zdravotním stavu; odvolací Městský soud v Praze pravomocně potvrdil zamítnutí žaloby a Stehlíková se omlouvat nemusela. Zároveň proběhlo i trestní prověřování iniciované okolím Hradu; policie věc odložila a mediálně bylo popsáno, že neshledala podezření z trestného činu.
Jenže právní konec sporu neznamená, že se vytratila legitimní otázka profesní a veřejné zdrženlivosti. U lékaře – zvlášť u psychiatra – je veřejné komentování zdravotního stavu konkrétního člověka vždycky tenký led. A když se tenhle styl spojí s dnes už otevřeně dehumanizačními metaforami o „hydře zla“, vzniká obraz veřejné postavy, která místo standardů a přesnosti preferuje efekt, ostrý soud a polarizaci.
Polemika se Stehlíkovou nemusí stát obranou Ruska. Naopak: člověk může být tvrdým kritikem ruské politiky a zároveň odmítat jazyk kolektivní viny. Jde o princip: když bývalá ministryně pro lidská práva mluví jazykem kolektivního trestu, je to skandální samo o sobě.
A je-li to navíc člověk, jehož vlastní životopis je s Moskvou a sovětským prostorem objektivně propojen, měl by být první, kdo chápe, že dějiny nejsou černobílá plakátová bitva „zlo vs. dobro“, ale složitý prostor odpovědnosti, rozdílů, individuálních vin i individuálních nevinností.
Výrok „Rusko je hlavní hlava hydry světového zla“ je přesně ten typ věty, který sice v bublině sociálních sítí sbírá souhlasné pokývnutí, ale ve světě práva, etiky a lidských práv je to věta nebezpečná. A u člověka, který si na lidská práva budoval politickou kariéru, je to navíc věta diskreditující – protože odhaluje, že principy jsou někdy jen dekorace, zatímco skutečným motorem je zkratka, hloupost a emoce.
Zdroj:
1. iROZHLAS (2024) Stehlíková se nemusí omlouvat za výroky o Zemanově zdraví, iROZHLAS.cz, 24 Oct 2024. https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/dzamila-stehlikova-milos-zeman-vyroky-zdravi-soud-omluva_2410241238_ako
2. Novinky.cz (2024) Zeman se milionu a omluvy od Stehlíkové nedočká, Novinky.cz, 24 Oct 2024. https://www.novinky.cz/clanek/domaci-stehlikova-se-zemanovi-omlouvat-nemusi-40494386
3. Seznam Zprávy (2025) Zeman ukončil spor s Džamilou Stehlíkovou, SeznamZpravy.cz, 20 Feb 2025. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-zeman-ukoncil-spor-s-dzamilou-stehlikovou-270287
4. ČT24 (2007) „Každý se může stát obětí diskriminace,“ říká ministryně Džamila Stehlíková, ČT24, 17 Apr 2007. https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/kazdy-se-muze-stat-obeti-diskriminace-rika-ministryne-dzamila-stehlikova-149590
5. ParlamentníListy.cz (2014) Psychiatryně a exministryně Džamila Stehlíková nám sdělila, co si myslí o Zemanových sprostých výrocích, ParlamentniListy.cz, 4 Nov 2014.: https://www.parlamentnilisty.cz/politika/vlada/Psychiatryne-a-exministryne-Dzamila-Stehlikova-nam-sdelila-co-si-mysli-o-Zemanovych-sprostych-vyrocich-Padlo-jmeno-Boris-Jelcin-344368
