Článek
Sociálně-právní ochrana dětí má být jedním z nejcitlivějších a nejodpovědnějších výkonů veřejné moci. Právě zde stát vstupuje do prostoru rodiny s tvrzením, že chrání to nejzranitelnější – dítě. Praxe orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) však v posledních letech stále častěji ukazuje opačný obraz: místo aktivní ochrany práv dítěte nastupuje pasivita, formalismus a alibismus nicnedělání. Nejde o výjimky, ale o ustálený systémový vzorec, který se opakuje napříč republikou a který není korigován ani na úrovni ústředního orgánu – Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky.
Základním problémem je deformovaný výklad zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Tento zákon byl koncipován jako ochranný nástroj, nikoli jako neutrální administrativní rámec. Přesto se v praxi ustálila interpretace, podle níž OSPOD nevnímá dlouhodobé a systematické maření styku dítěte s jedním rodičem jako ohrožení dítěte. A to ani v situacích, kdy je vztah dítěte k rodiči fakticky přerušen na měsíce či roky. Takový přístup je v přímém rozporu s § 6 zákona o SPOD, který definuje ohrožení dítěte široce, včetně ohrožení jeho příznivého psychického a sociálního vývoje.
Zcela zásadní je skutečnost, že právo dítěte na vztah k oběma rodičům není otázkou správního uvážení. Nejde o „doporučení“ ani o cíl, který lze odsunout, pokud je situace složitá. Jde o ústavní závazek státu, vyplývající z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a současně o závazek mezinárodní, zakotvený v čl. 3 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte. Tyto normy chrání dítě, nikoli komfort úřadů. Pokud stát ví o systematickém narušování rodičovské vazby a nezasáhne, porušuje své pozitivní závazky.
Jedním z nejzávažnějších projevů tohoto selhání je systematické ignorování rodičovského odcizování a konfliktu loajality dítěte. Tyto jevy nejsou spekulací „zavržených rodičů“, ale odborně popsaným fenoménem v psychologii i soudní praxi. Přesto jsou v praxi OSPOD rutinně relativizovány jako „běžný rodičovský konflikt“. Tím je jejich význam popřen, rizika zlehčena a dítě ponecháno v dlouhodobě patologickém stavu, který deformuje jeho identitu, vztahové vzorce i psychickou stabilitu. Takový postup je nejen odborně neobhajitelný, ale právně relevantní jako selhání ochrany dítěte.
Další systémovou vadou je nevyužívání zákonných a odborných nástrojů, které má OSPOD k dispozici. Zákon umožňuje ukládání výchovných opatření, spolupráci s odborníky, iniciaci znaleckého zkoumání i interdisciplinární postup ve spolupráci se soudy. Místo toho se však ochrana dítěte redukuje na formální „nabídky služeb“ a evidenční úkony. OSPOD se chová jako pasivní pozorovatel konfliktu, nikoli jako orgán povolaný k jeho řešení. Výsledkem je konzervace patologického stavu, který se s časem jen prohlubuje.
Zvlášť závažný rozměr má skutečnost, že selhává i korekční role státu na úrovni ministerstva. Podněty upozorňující na systémová pochybení jsou opakovaně odmítány formalisticky, překvalifikovávány na běžné stížnosti podle správního řádu, nebo vyřizovány bez věcného přezkumu. Tím se Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky fakticky zbavuje odpovědnosti za metodické řízení a kultivaci praxe OSPOD. Tento přístup normalizuje pochybení a vytváří prostředí, v němž neexistuje funkční mechanismus nápravy.
Je nutné otevřeně říct, že tento stav není neutrální. Pasivita OSPOD a alibismus ministerstva mají konkrétní dopady: rozpad rodičovských vazeb, psychickou újmu dětí, dlouhodobé konflikty a ztrátu důvěry v ochranu práv. Pokud stát nahrazuje ochranu dítěte formalismem a nicneděláním, nejde o selhání jednotlivých úředníků, ale o selhání systému jako takového.
Odpovědnost za tento stav nese ústřední orgán státní správy, v jehož čele stojí ministr práce a sociálních věcí. Nejde o osobní vinu, ale o institucionální odpovědnost za to, jak je zákon vykládán, aplikován a metodicky řízen. Bez otevřeného pojmenování problému, bez revize ustálené praxe a bez skutečné ochoty chránit práva dítěte zůstane sociálně-právní ochrana dětí jen prázdnou deklarací.
Systém, který toleruje maření styku, ignoruje rodičovské odcizování a odmítá zasáhnout, nechrání děti. Pouze administruje jejich ztrátu. A to je selhání, které si již nelze dovolit přehlížet.
