Článek
Kolonialismus nikdy nezačínal masovým vražděním. To je klíčový bod, který jeho obhájci záměrně přehlížejí. Kolonialismus začínal vytvářením chudoby. Teprve poté přicházely hlad, epidemie, násilí a smrt. Nešlo o náhodu ani o „tragické vedlejší efekty“. Šlo o systémový mechanismus, který se v různých obměnách opakuje po celá staletí a který dnes znovu sledujeme v moderní podobě.
Kolonialismus nebyl historickou úchylkou Evropy. Byl to globální projekt moci, který spojil státy, kapitál a ideologii do funkčního celku. Jeho základní logika byla jednoduchá: rozbít místní soběstačnost, učinit obyvatelstvo závislým a poté z něj extrahovat hodnotu. Smrt nebyla cílem, ale stala se logickým důsledkem.
První krok kolonialismu byl vždy ekonomický. Zabrání půdy, narušení tradiční výroby, zničení místních trhů. Domorodé společnosti nebyly „zaostalé“ – byly systémově demontovány. Když lidé přijdou o půdu, vodu, nástroje a autonomii, chudnou. Když chudnou, ztrácejí odolnost. A když ztratí odolnost, umírají při prvním otřesu – při nemoci, suchu, hladomoru, válce. Kolonialismus proto zabíjí především zprostředkovaně. Vytváří podmínky, v nichž se smrt stává běžnou a nevyhnutelnou.
V Americe po roce 1492 nebyly rozhodujícím faktorem jen neštovice. Epidemie byly smrtící proto, že kolonialismus rozbil sociální struktury, donutil lidi k nucené práci, přemístil celé komunity a zničil lokální potravinové systémy. Výsledkem nebyla jen vysoká úmrtnost, ale demografický kolaps celých kontinentů. Horní historické odhady hovoří o desítkách milionů mrtvých. To není statistická kuriozita. To je cena systému, který proměnil lidský život v vedlejší náklad.
Stejný model se opakoval v Africe. Nejprve obchod, pak „ochrana“, poté násilí. Transatlantické otroctví nebylo izolovaným zločinem, ale součástí globální ekonomiky, která z Evropy učinila centrum bohatství. Afričané nebyli zotročeni proto, že byli slabí. Byli zotročeni proto, že systém moci z nich slabé udělal – rozvrátil politické struktury, podnítil vnitřní konflikty a poté nabídl „řešení“. Kolonialismus vždy nejprve destabilizuje a pak trestá důsledky destabilizace.
V Asii kolonialismus zničil tradiční hospodaření a nahradil jej exportně orientovanou výrobou. Země, které si po staletí dokázaly zajistit obživu, začaly vyvážet potraviny během hladomorů. Miliony lidí nezemřely proto, že by nebylo jídlo, ale proto, že koloniální ekonomika upřednostnila zisk před životem. To je podstata kolonialismu: ekonomické rozhodnutí, které se tváří jako neutrální, ale zabíjí.
Církve – zejména křesťanské – v tomto procesu nehrály roli nezávislých pozorovatelů. Poskytly jazyk legitimity. Kolonialismus nebyl prezentován jako loupež, ale jako „civilizace“, „mise“, „spása“. Náboženská rétorika umožnila, aby se násilí jevilo jako morální povinnost. Ano, existovali jednotlivci, kteří protestovali. Systém však běžel dál. Instituce se přizpůsobila moci, ne moci lidem.
Kdo z kolonialismu profitoval, je zcela zřejmé. Evropské státy, obchodní společnosti, banky, pojišťovny, průmyslové elity. Z koloniální extrakce vznikl kapitál, na němž byla postavena moderní Evropa. Kolonie naopak zdědily chudobu, závislost a nestabilitu. To není minulost. To je struktura, která dodnes určuje globální nerovnosti.
A nyní k nepohodlné pravdě: kolonialismus neskončil. Změnil formu. Dnešní kolonialismus se nejmenuje kolonialismus. Jmenuje se „export demokracie“, „humanitární intervence“, „rozvojová pomoc“, „ochrana hodnot“. Mechanismus je stejný. Nejprve ekonomický tlak – sankce, zadlužení, rozvrat místních trhů. Poté politická destabilizace. A nakonec „řešení“, které vždy vyhovuje mocnějším.
Spojené státy i Evropská unie dnes opakují klasický koloniální vzorec: vnucují ekonomické modely, které ničí místní soběstačnost, a když se společnosti zhroutí, označí to za „selhání státu“. Chudoba není náhoda. Je nástroj. Společnosti, které chudnou, se stávají vydíratelnými. A vydíratelné společnosti produkují oběti.
Kolonialismus tedy není jen kapitolou učebnic. Je to živý mechanismus moci. Kde lidé nejprve přicházejí o práci, půdu a jistoty, tam brzy přijdou i o životy. Pokud tuto logiku odmítneme vidět, budeme dál mluvit o „krizích“, „migraci“ a „konfliktech“, aniž bychom pojmenovali jejich skutečnou příčinu.
Kolonialismus vždy tvrdil, že přináší pokrok. Historie ukazuje, že přinášel především chudobu, závislost a smrt. A dnešní svět stojí před otázkou, zda má odvahu tento vzorec konečně pojmenovat – a přerušit, nebo zda jej bude dál opakovat pod novými, líbivějšími názvy.
Zdroj:
Amin, S. (2010) Eurocentrism. New York: Monthly Review Press.
Harvey, D. (2003) The New Imperialism. Oxford: Oxford University Press.
Hudson, M. (2003) Super Imperialism: The Origin and Fundamentals of U.S. World Dominance. Rev. edn. London: Pluto Press.
Nkrumah, K. (1965) Neo-Colonialism: The Last Stage of Imperialism. London: Thomas Nelson & Sons.
Rodney, W. (1972) How Europe Underdeveloped Africa. London: Bogle-L’Ouverture Publications (and Tanzania Publishing House).
